Mám BPD. A co teď?

4. června 2017 v 15:32 | 00 |  BPD
V poslední době se hodně rozrůstá zájem o hraniční poruchu, což mě nesmírně těší. Stále více lidí dělá videa, kde sdílí své pocity a informace nabyté z různých zdrojů, což přispívá k lepší informovanosti nejen nemocných, ale také veřejnosti. Svůj blog jsem založila nejen jako zdroj informací, ale také jako jakési "okno" do vlastní duše postižené hraniční poruchou. Z počátku jsem marně hledala jakékoliv materiály či informace v češtine, ale doba se mění. Snad už nás lidé jednou nebudou mít jenom za hysterky a hysteriky, ale budou nás brát jako lidské bytosti, které se opravdu musí v životě ohánět, aby zvládali svou nemoc. Nicméně nejsem naivní a vím, že se to možná nikdy nepovede, ale za pokus to stojí.
Z vlastí zkušenosti vím, jak je těžké najít porozumnění a oporu v lidech, kteří se s podobnými problémy nikdy nesetkali. Cítila jsem se izolovaná, šílená a sama. Díky tomuto blogu ale začínám zjišťovat, že zdaleka nejsem sama a je tu spousta lidí, kteří trpí stejně jako já.
Proto bych ráda napsala článek o tom, kde přesně hledat pomoc, když zjistíme, že trpíme hraniční poruchou osobnosti. Dnes už je mnohem snažší najít pomoc, než tomu bylo v dřívějších dobách. K tomu přispívala nejen nulová informovanost a neochota terapeutů podávat jakékoliv informace pacientům, ale také stigmatizace této poruchy. Ale nezoufejme, časy se mění!

Mám BPD. Co teď?
Jste zmatení. Právě jdete od svého psychiatra, ke kterému jste se dostali bůhví jak a v ruce držíte papír s diagnózou F60.3 - Emočne nestabilní porucha osobnosti, hraniční typ. Doma hledáte na internetu různé informace, ale nikde nic, co by vám dávalo smysl. To přece nejsem já! Anebo vám naopak smysl dává všechno. Ten první pocit, který jsem měla, když jsem se to dozvěděla byl blízký panice. Nejsem normální!
Důležité je zůstat v klidu a nesnažit se vymazat si to z hlavy drogami nebo alkoholem. Zhluboka se nadechněte a začněte jednat.

1. Dobrý psychiatr
Ze všeho nejdříve je nutné najít vhodného psychiatra, který není skeptický a bere vás vážně. Jakmile uvidíte nezúčastněný výraz a znuděnou řeč těla - rychle pryč! Nicméně psychiatr by vás neměl litovat, jen podpořit. Není žádoucí se nafixovat na svého psychiatra, takže to musí být někdo laskavý, ale zároveň si držet odstup. Základním úkolem psychiatra je vybrat vhodnou medikaci a doporučit terapii. Dávejte pozor na přílišné dávky léků nebo hodně rychlé změny v medikaci. Někteří doktoři mají tendence typu "Je Vám lépe - uberem. Je Vám hůře - přidáme." To je špatný přístup, doktor by měl dávky léků snižovat postupně a s odstupem a ne podle vaší momentální nálady. Ta se totiž mění jako počasí. Když Vám na další 3 měsíce sníží dávky, tak se může stát, že za měsíc už budete ve špatném stavu. To je má zkušenost. Psychiatry je dobré hledat déle a všechny si poctivě obejít nebo si přečíst doporučení. Pokud máte kamaráda nebo příbuzného, který vám někoho doporučí, tím lépe.

Související obrázek

2. Dobrý psycholog nebo terapie
Jakmile máme zvládnuté léky, je na čase najít dobrého psychologa. Toho vám může doporučit psychiatr anebo ho můžete vyhledat sami. Opět platí to samé, co u psychiatra - vybírat pečlivě. Psycholog by na vás neměl spěchat a hlavně všechno jen tupě neodkývat. Zase je nutné, aby se o vás zajímal. Není nic horšího, než znuděný psycholog, který si s vámi odsedí tu svoji hodinku a hurá domů.
Co se terapie týče, tu by měl navrhnout psychiatr. Nejlepší je skupinová terapie, pokud se na ni cítíte. Já s ní měla velký problém, ale nakonec jsem si zvykla. Dá se absolvovat v rámci léčby v léčebně anebo se na ni dá docházet ambulantně. Záleží na vašem stavu. V léčebně je obyčejně terapie velmi intenzivní a probíhá i dvakrát denně. Musíte se připravit na to, že to není jen na měsíc nebo dva. Může to trvat roky. Doporučená doba léčby pro hraniční poruchu jsou aspoň 4 roky. To znamená pravidelně docházet na terapii, brát léky a využívat i jiné způsoby léčby - poctivě.

Výsledek obrázku pro therapy

3. Prevence
Nejdůležitější částí léčby jsme my sami. Ani ty nejlepší doktoři nebo léky nás nezachrání, pokud se nebudeme sami snažit. Nejlepší taktikou je zjistit, co nás dostává do nejhorších stavů a snažit se tomu vyhnout. Pokud mi například nedělá dobře opíjení se do noci a kouření marihuany, budu se snažit tomu vyhnout. Pokud vím, že když nespím, jsem na tom špatně - budu se snažit spát i kdybych měla brát prášky na spaní. Zkrátka vyhýbat se situacím, u kterých víme, že nás dostávájí do psychických problémů.
Je samozřejmé, že se úplně všem nevyhneme. To, co se stane v práci nebo ve vztahu s partnerem nemůžeme úplně sami ovlivnit. Pro tento případ je dobré naučit se tyto situace zvládat alespoň tak, abycom nekončili s pořezanýma rukama nebo hrstí prášků v žaludku.
Jamile ucítíme, že to ná nás "jde", budeme se snažit najít něco, co nám alespoň trochu uleví. Pokud bude opravdu zle, pomůžou léky - ale jen v případě, že nemáme tendence do sebe nasypat celou krabičku. Jinak je nejlepší vyhledat odbornou pomoc (psychiatra nebo psychologa -objednat se třeba hned na další den). Z počátku jsem nemohla žádný "breakdown" přečkat aniž bych se nepořezala. Pak jsem s tím ale chtěla skončit a tak jsem se naučila dávat všechny ostré předměty z dosahu. Žiletky jsem vůbec nekupovala, holítka jsem schovávala u mamky, abych je nenašla a nože máme doma moc tupé. To samé alkohol a drogy. Všechno pryč!
Můj nejlepší tip je přetrpět to ve společnosti někoho blízkého...před kamárádkou nebudete mít takovou chuť zarýt do sebe žiletku nebo spolykat prášky. Zní to možná dost hrozivě, ale bohužel je to u mnoha az nás běžné. Tím nechci někoho děsit a už vůbec ne říkat, že je to normální chování, ale psychická bolest, se kterou se potýkáme nás k tomuto jednání nepřímo dohání. Blízký člověk nás dokáže rozptýlit, rozveselit a hlavně dodat pocit, že život je o něco snesitelnější. Proto je důležité obklopovat se lidmi, kteří nás nebudou kritizovat a dokáží to s námi vydžet (pochopení však od zdravého člověka čekat nemůžeme!).

Výsledek obrázku pro thinking

4. Nevzdávat se!
I když se nám stane, že se sem tam zhroutíme, nesmíme ztrácet naději. Co nás nezabije, to nás posílí. Život s hraniční poruchou osobnosti je jako jízda na horské dráze - je plný pádů, ale také neskutečných úspěchů. Je důležité si uvědomit, že nikdy nejsme pořád jen dole a nebo pořád jen nahoře. Je třeba si říct, že ať už jsem na tom jakkoliv špatně, bude zase líp. Zůstat silný a nehroutit se z každého propadu je základem úspěšné léčby. Nevzdávat se a pokračovat. Není to zbytečné. Jednou si uvědomíte, že jste odolnější a jen tak něco vás už nepoloží. Chce to cvik a vytrvalost. K pomoci nám může být doktor, který nás nasměruje, nebo rodina a přítelé. Hlavně se nevzdávat!

quote, be yourself, and hope image

Upozorňuji, že každý tyto rady nemusí využít. Sestavila jsem je na základě vlastních zkušeností a informací, které mám od ostatních hraničářů. Byla bych moc ráda, kdybyste v komentářích sdíleli své vlastní rady a zkušenosti. Co pomáhá Vám? Jak jste se naučili zvládat některé situace? :)
 

Bipolární vs. hraniční: Kde je rozdíl?

28. května 2017 v 23:22 | 00 |  Články
Na mailu se mi v poslední době kupí dotazy, jaký je vlastně rozdíl mezi bipolární afektivní poruchou a hraniční poruchou osobnosti. Odpověď je jednoduchá a zároveň docela komplikovaná. Pro stanovení rozdílu je nutné přesně znát jednotlivé charakteristiky, ale jakmile se do toho dostanete, rozdíl mezi těmito odlišnými nemocemi pochopíte snadno. Podle mě se jedná o dost ošemetnou záležitost. Tyto poruchy jsou si v podstatě velmi podobné a často se mohou navzájem prolínat, takže je mnohdy nemožné je od sebe oddělit. Nicméně jsou tu jisté faktory, které se u jedné poruchy vystyktují a u druhé zase ne. V tomto článku tedy krátce specifikuji obě poruchy a na závěr vysvětlím rozdíly.

Bipolární afektivní porucha
Tuto poruchu můžeme znát také pod názvem "maniodepresivní psychóza", což je častější hlavně mezi lékaři. Jedná se o závažné duševní onemocnění typické periodickými změnami nálad. Tyto změny se dají rozdělit do celkem tří hlavních období, jejichž doba trvání se pohybuje v řádů týdnů až několika měsíců.

Mánie = extrémně nadnesená nálada, hyperaktivita, snížená potřeba spánku, megalomanické sklony (dotyčný si může myslet, že je bůh nebo že má nadpřirozené schopnosti), produktivita nemocného je na maximu, časté jsou výbuchy vzteku, konflikty s okolím, nepřiměřené reakce na situace, přehnaná hovornost a promiskuita.

Hypománie = mírnější forma mánie, stále převažuje nadnesená nálada a hyperaktivita. Délka tohoto období bývá kratší.

Deprese = emocionální propad, opak hypománie, dotyčný trpí těžkou depresí, zoufalstvím, nemůže běžně fungovat, typické jsou sebecražedné sklony nebo sebepoškozování, depresi živí také pocity viny za činny spáchané v manickém období. Deprese u většiny bipolárních lidí převažuje většinu času.

Tyto tři období se periodicky střídají, ale jejich délka a intenzita může být u každého jiná. Tyto silné výkyvy je pro nemocného téměř nemožné ovládat - není si totiž svého stavu většinou vůbec vědom dokud se nestaně něco špatného. Schéma fází se dá přirovnat k jízdě na horské dráze. Mezi těmito fázemi může nastat také období zvané "remise", kdy se příznaky nemoci neprojevují vůbec.
Bipolární porucha vážně narušuje život nemocnému i jeho okolí, protože je velmi nevyzpytatelná a dotyčný nikdy neví, kdy to na něj zase "přijde".

Výsledek obrázku pro phases of bipolar disorder

Hraniční porucha osobnosti
BPD je porucha osobnosti charakteristická výraznými a velmi častými výkyvy nálad, které narušují emocionální stabilitu nemocného. Tyto výkyvy zpravidla nemají dlouhého trvání, jedná se o hodiny, maximálně dny. Hraniční člověk pociťuje široké spektrum různých emocí mnohem větší hloubky než je tomu tak u zdravého člověka, které se však mohou střídat s pocity citové vyprahlosti až prázdnoty. U hraniční poruchy nejsou časté "epizody" - emocionální výkyvy a krize jsou na denním pořádku. Přechody mezi náladami jsou plynulejší než je tomu tak u bipolární poruchy.
Průvodními symptomy BPD je sebepoškozování, impulzivní chování, poruchy příjmu potravy, nestálost a problémy s drogami a alkoholem.
I hraniční pacient může zažít obdobu mánie a deprese - intervaly jsou však v řádu hodin nebo dní.

Výsledek obrázku pro mood swings

Zásadní rozdíl
Z výše zmíněné charakteristiky vyplývá, že hlavním rozdílem mezi hraniční a bipolární poruchou je jejich intenzita a jiné schéma emocionálních výkyvů.
Bipolární porucha je periodická - přichází a odchází v epizodách, které trvají delší dobu. Oproti tomu hraniční porucha na epizody nehraje, remise také není běžná - může se střídat euforie s depresí a úzkostí, avšak přechody mezi nimi jsou plynulejší, méně intenzivní a hlavně kratší.
U bipolární poruchy se samy o sobě nevyskytují pocity prázdnoty, sebepoškozování a krize identity typické pro hraniční pacienty.

Myslím, že rozdíly mezi oběma poruchami jsou dobře rozpoznatelné i když se mohou mísit. Jak jsem již zmínila, trpět oběma poruchami není žádná zvláštnost. Pokud Vás něco konkrétně zajímá, budu ráda za dotazy v komentářích.

be strong, hard working, and be who you are image

Mám po maturitě!

28. května 2017 v 18:45 | 00 |  My diary
Ozývám se po dlouhé době se skvělou zprávou. Udělala jsem maturitu na skvělý průměr, takže jedu do Anglie! Z počátku jsem cítila směs štěstí a zároveň strachu z neznámého. Nicméně, mě už je to tak nějak jedno. Prostě to zkusím. Jsem moc ráda, že jsem to zvládla. Zase se však ozvalo to vnitřní prázdno, které bez zábran spolyká všechny úspěchy a radosti, které obyčejně člověka naplňují. Udělala jsem maturitu s vyznamenáním, ale necítím nic...Zase mě minula další životní etapa, kterou jsem nechala jen tak proplout kolem.

Všichni moji příbuzní jsou nadšení. Můj bratr pořád básní o Anglii. Já se ale těším hlavně na to, jak od všeho odjedu a dlouho se nevrátím. Potřebuju nové lidi, nové zážitky a hlavně si chci vytvořit vlastní život, který jsem dosud vedla jen pro ostatní. Možná je to dobře, protože má rodina mě držela při životě. I když netradičními způsoby, ale zatím jsem to i někam dotáhla. Věřím, že mě život jednou chytne a začne bavit.

Od teď bych se chtěla více věnovat blogu, takže očekávejte více článků. Konečně mám klid :)

beginning, life, and magic image
 


Ještě žiju

7. května 2017 v 23:08 | 00 |  My diary
Po delší době jsem se zase rozhodla ozvat, mám teď před ústníma zkouškama a dneska jsem psala TSP na univerzitu v Brně. U zkoušky jsem potkala jednoho kluka, tak jsme si řekli, že dáme pivo. Seděli jsme spolu asi 4 hodiny, já měla sice jen dvě piva, ale jelikož jsem nejedla tak mi to rychle stouplo do hlavy. Ale stejně mi bylo dobře. V Brně bylo krásně, tak jsem se procházela po měste. Dneska jsem taky poznala přítelkyni svého bratra. Je to super holka. Myslela jsem si, že se budu cítit odstrčená, ale zatím nic takového nepřišlo. Asi jsem se už trochu uklidnila.
Mám teď pocit, že je všechno takové klidné jako voda před bouří. Citím se docela prázdně a zároveň napjatě. Snažím se moc nepřemýšlet a dělat co musím. Asi před týdnem jsem tři dny nemohla vůbec spát - měla jsem tlaky na hrudi a nemohla jsem moc dýchat. Věděla jsem, že je to úzkost, ale cítila jsem ji jenom fyzicky. Moje bývalá nejlepší kamarádka nedávno na instagramu postla fotku, jak se někde skvěle baví s partou, do které jsem dříve taky patřila. Zase se ve mě rozezněly staré pocity a emoce, ale nesesypala jsem se. Jen jsem tu hořkost polkla a pokusila se na to nemyslet. Záchvatů pláče a sebelítosti už jsem měla dost. Přestala jsem ji na instagramu sledovat, stejně jako ostatní. Nechci už s nimi mít nic společného.
Začínám si uvědomovat, že možná všechno nebylo jenom mnou. Prostě jsem měla smůlu na lidi. Na lidi, kteří si nevážili ničeho, co jsem pro ně dělala ani toho, jak moc jsem je měla ráda. Jednoduše na mě zapomněli a všechno smetli ze stolu. Připadám si, jako by všechny moje vzpomínky na střední školu byly jenom sen. Opravu...stalo se to vůbec? Nedokážu si představit, že jsem s takovými lidmi zažívala nejlepší léta svého života a teď jim ani nestojím za pozdrav. Myslela jsem, že naše přátelství mělo hloubku. Ale to je to, zase jsem myslela. A myslet znamená h*vno vědět. Nicméně už nemá cenu se tím zabývat, musím teď vymyslet, co si počít. Kam jít a co dělat.
"Kam" a "co" myslím tak trochu metaforicky. I přes to, že vím, kam mám fyzicky jít a co fyzicky dělat, moje mysl je tak nějak ztracená. Nemám se čeho chytit. Je to děsivé...někdy si připadám jako hlavní postava z Jámy a kyvadla. Ticho, tma a velká černá díra. Objevila se u mě disociace, abych se toho pocitu zbavila. Takže jsem teď relativně mimo. Chodím na procházky, pozoruju, jak kvetou stromy a poslouchám vážnou hudbu. Svět je krásný, když se člověk zastaví a pokusí se soustředit na maličkosti, které dělají život hezčím. Ale zase si připadám jako krypl, když půl hodiny sedím na lavičce v parku a pozoruju květiny. No co, musím pracovat s tím, co mám a být ráda za to, že to není horší.

quote, sky, and alive image

Bolest, která zůstává

18. dubna 2017 v 15:44 | 00 |  My diary
Když se tak někdy zamyslím nad tímhle blogem a celkově nad vším, co jsem od toho dne, kdy to všechno začalo prožila - ušla jsem velký kus cesty. Byly to dlouhé měsíce i roky beznadějné snahy porozumnět něčemu, co je nad lidské chápání a to je lidská duše. Proč zrovna takhle a proč zrovna teď? Jaká je příčina toho, že se má mysl takhle pokroutila a zkomplikovala mi život? Takové otázky jsem si pokládala snad celý život. Nicméně jsem se díky své zvědavosti a úsilí naučila to, že je zbytečné se tímhle vůbec zabývat.
Mnoho z nás chce vědět, proč trpí. Proč zrovna my máme BPD, OCD, schizofrenii, bipolární poruchu apod...Ale i přes četné rozdíly v diagnóze, symptomech a vnímání světa - všichni trpíme. Nemoci duše jsou kruté, zákeřné a okolím nepochopené do té míry, že by se jejich existence dala některými chytrými hlavami úplně zpochybnit. Mnozí věří, že něco, jako je psychická porucha ani neexistuje. Ale k čertu s takovými lidmi. Kdykoliv na nějaké narazíte, pošlete je prostě pryč i s jejich přelomovými názory o tom, jak vyléčit depresi prostým "vstaň a jdi mezi lidi, jdi něco dělat". Cílem tohoto článku ale není pomlouvat lidi bez pochopení pro psychické poruchy...spíše jsem si chtěla srovnat myšlenky a tak trochu zapolemizovat.

I přes to, že se s BPD bojuji už více než 4 roky a poctivě se léčím 2 roky, jedna věc se stále nemění. Lidé ke mně přicházejí a zase odcházejí, věci se mění do takové míry, že už se nestíhám orientovat v tom, co se vlastně změnilo ve mně. I když už jen minimálně zažívám panické ataky, výbuchy pláče a epizody deprese, sebepoškozování jsem omezila na nejmenší možnou míru a příbuzní tvrdí, že jsem udělala obrovský pokrok, stejně mám pocit, že se toho moc nezměnilo. Pořád zažívám velké vnitřní bolesti a beznaděj, ale jsem otupená. Když jsem před lety své symptomy nedokázala ovládat, ztratila jsem tím důvěru rodiny a skoro všechny přátele. To pro mě byla obrovská rána a zároveň motivace. Už jsem nikdy nechtěla být hysterická, manipulativní a závislá na všech kolem sebe. Odpoutala jsem se od lidí a žiju sama za sebe. Ale upřímně...je to pro mě hrozně těžké. Jsou chvíle kdy jsem hodně šťastná a život mě moc baví, ale někde uvnitř přetrvává něco jako pocit, někdy je to jako takový vnitřní šepot. Tenhle pocit se mě pořád ptá "Co tu vlastně děláš?" "Kdo tě vlastně potřebuje?" "Čeho tímhle hodláš dosáhnout?. V poslední době je to silnější než kdy dříve. Naposledy jsem tohle cítila před tím, než jsem šla do léčebny.
Snažila jsem se svůj život přizpůsobit tomu, abych neobtěžovala své okolí, abych pro ně nebyla přítěž. Aby nemuseli poslouchat moje výbuchy pláče a bědování nad životem. Jenže uvnitř jsou pro mě některé věci hodně těžké zvládnout a já se s nimi neumím vyrovnat sama. Neustále mě provází ten hrozný pocit, že mi nikdo nerozumí a že vlastně nikdo ani nechce. Pořád v hlavě slyším myšlenky jako "nikoho nezajímáš", "nikdo s tebouu nezůstate" a nebo "to je proč tě všichni opustili" a bla bla bla...Bojím se před všemi projevit jakýkoliv náznak toho, že trpím, aby mi zase nezačali vyčítat to, jaká jsem. Nemůžu je z toho vinit, taky bych nechtěla trpět někoho jako jsem já. Jenže co s tím asi dělat? Léky, terapie, zdravý životní styl apod. To je všechno moc hezké, ale nakonec jsou to všechno jen pozlátka zakrývající fakt, že jsem v tom úplně sama a cítím se prázdně.

Nechci dumat nad smyslem toho co dělám, vlastně ani nechápu, nad čím tady vlastně přemýšlím. Spíš mě děsí myšlenka na to, že takhle to bude pořád. Možná ne, ale stejně se bojím. Fakt, že jsem schopná nepředstavitelně trpět jen kvůli malému slůvku, pohledu nebo letmého dotyku mě děsí. Děsí mě, že takhle budu pokračovat. Snažím se říkat si, že o nic nejde a já ze všeho jen dělám vědu. Ale...však to znáte. Ten pocit, když se vám žal rozlévá z hrudi do celého těla a otupuje všechny smysly, drtí spánky a nutí vás běhat jako šílence a ubližovat si všemožnými způsoby. Je to boj. Je to těžké a bolestivé a někdy to chci vzdát. Ale už jenom kvůli tomuhle blogu se na to nesmím vykašlat. To, že někomu pomáhám je pro mě hrozná podpora. Jsem ráda, když můžu někomu ulevit a ujistit ho, že v tomhle pekle není sám.

Tímhle bych jen chtěla říct všem, kteří jsou zoufalí a bojí se, co s nimi bude - nebojte, jsme na tom všichni stejně. A zvládneme to společně.

quote, Devil, and hell image


Velikonoční párty

16. dubna 2017 v 13:15 | 00 |  My diary
Jelikož jsou tady svátky, řekla jsem si, že bych o sobě měla dát aspoň vedět na blogu. Bohužel jsem se v poslední době nemohla ovládnout a zase se uzavřela do sebe. Bylo pro mě hodně těžké příjt do kontaktu s někým jiným než s rodinou a hodně těžko se mi i odepisovalo na zprávy. Zkrátka jsem bojovala s obrovskou nechutí jakkoliv komunikovat se světem. Trochu mě rozveselilo setkání s mým kamarádem z léčebny, který trpí OCD (obsedantně-kompulzivní poruchou) a úzkostmi. Sedli jsme si do čajovny a mě došlo, že nejsem jediná, kdo je šíleně paranoidní. Oba jsme měli stejné pocity ohledně chůze po ulici, pobytu v místnosti s lidmi a celkově ohledně vtíravých myšlenek.

V poslední době mi dělá problém i jít po ulici, protože mám pocit, že se na mě lidé dívají z oken. Někdy dokonce i vidím, jak se hýbají záclony. Nicméně vím, že je to jen v mojí hlavě. To je podstatné, nevěřit vlastním myšlenkám. Oproti tomu můj kamarád si pořídíl obušek a nosí ho schovaný v kabátě, "kdyby náhodou". Do takového bodu jsem zatím nedošla a cítím se trochu lépe, i když jsem se ho samozřejmě snažila přesvědčit, aby obušek nechal doma. Někdy dokonce zapomenu, jak jsme oproti běžným lidem znevýhodnění. Zatímco ostatní si užívají svého každodenního života a behěm procházky po ulici přemýšlí například na tím, co si dají k večeři, my...máme pocit, že na nás zírá celá ulice a jsme z toho úplně mimo. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak je těžké s takovými pocity denně fungovat.

Nedávno jsem měla opět možnost ověřit si svoji neuvěřitelně proměnlivou osobnost v praxi. Dvě známé mě pozvaly na párty do sousedního města, kde na mě čekal i jeden kluk, který se o mě v posledních měsících intenzivně zajímá a bombarduje mě zprávami na facebooku. Už jsem udělala snad všechno proto, abych ho od sebe odehnala, protože je to takový typický "obyčejný" kluk, který by zřejmě pro moje výbojné chování neměl pochopení. Na party jsem se ale snažila chovat se rezervovaně. Po pár drincích jsem ale nějak selhala. Během hodiny jsem se znala s půlkou klubu a pořád byla v kruhu lidí. Jak se to stalo? Byla jsem totálně antisociální ani ne hodinu předtím! Když jsem pak v půlce akce, úplně zhulená, přišla do klubu, díval se na mě s otevřenou pusou. Asi mě na takový typ člověka zrovna neodhadnut...no, to já sebe taky ne. I přes to mi však druhý den napsal s tím, že je mu se mnou hezky. Lži. Jsem znechucená tím, že mě neposlal někam. Moje snahy naznačit mu, že nejsem to, co by chtěl úplně selhaly. Snažím se tímhle lidi chránit a nenechat je, aby si o mě udělali mylné představy, protože nikdy nevím, co udělám a jak se budu chovat v příštích dnech. A není nic bolestivějšího, než pak poslouchat výčitky o tom, že ten druhý si to "takhle" nepředstavoval.
Asi jsem v tomhle postu jednoduše shrnula podstatu "odtažitosti" hraničních lidí a ano vím, zase "strach z opuštění". Je to prevence před tím, než zase vypadnete z role a druzí vás za to odsoudí. Možná jsem krutá, ale je to pro jeho dobro.

Ale dost o psychologii. Ráda bych všem popřála krásné Velikonoce a pohodové svátky!

easter, egg, and happy easter image



Hraniční porucha a sexualita

2. dubna 2017 v 21:39 | 00 |  Články
Konečně jsem se rozhodla napsat něco obsáhlejšího a to slibovaný článek o sexualitě hraničních lidí. Tohle téma je trochu složité a velmi individuální, takže se samozřejmě nejedná o žádný popis vzorců chování, které se musí objevit u každého člověka s BPD. Sexualita je pro mnoho (spíš většinu) lidí nedílnou součástí života a tak si myslím, že bych se tomuto tématu měla také věnovat, i když je to pro mě trochu složité. Tímto článkem bych také ráda vyvrátila mýty, které o sexuálním životě hraničních lidí panují mezi veřejností. Nejprve bych chtěla shrnout základní fakta, kterým se budu níže podrobněji věnovat.

BPD a sexuální orientace
Obecně lze říci, že BPD je tak komplexní porucha, že je zde hned několik faktorů, které ovlivňují sexualitu pacientů. Jako první je tady problém s vnímáním vlastní identity - jedinec si není jistý svou sexuální orientací, preferencemi a někdy dokonce ani svým pohlavím (transexualita). Jelikož se hraniční porucha projevuje už v pubertě, mnoho z nich si myslí, že je to jen teenagerská nejistota, ale tyto pocity přetrvávají většinou dlouhodobě. Proto si hraniční lidé nejsou jistí, zda chtějí být s partnerem stejného nebo opačného pohlaví a z toho plynou velké vnitřní rozbroje a dilemata.


BPD a sexualita
Jedním z nejčastějších tvrzení, se kterými se setkáváme u psychiatrů nebo i v odborných publikacích je, že hraniční lidé jsou promiskuitní, sexuálně nadměrně aktivní a také příliš nedbají o bezpečnost při sexu. Toto tvrzení je do jisté míry pravdivé, ale neplatí u všech hraničních lidí! Promiskuita a sexuální hyperaktivita často souvisí se snahou vypořádat se s negativními stavy a jakýmsi únikem od reality stejně jako jsou drogy nebo alkohol. Také je zde potřeba zaplnit prázdnotu uvnitř pomocí kontaktu s druhou osobou (většinou neúspěšně). Toto chování však není výsadou všech. Existují mnohem méně impulzivní typy hraničářů, kteří mají k sexu naopak velmi negativní postoj a vůbec ho nevyhledávají. Opět se zde objevuje vzorec černobílého vidění - buď jsem sexuálně nadměrně aktivní nebo se naopak sexu vyhýbám jako čert kříži. Zlatá střední cesta téměř neexistuje, protože pro hraniční lidi je extrémě těžké navázat zdravý a slouhotrvající milostný vztah.

BPD a vztah k sexu
Jak jsem již zmínila, sex je pro hraniční lidi něco jako únik od negatiních emocí - vztek, smutek, osamělost, nuda nebo zklamání a také snahou vyrovnat se s pocity prázdnoty. Existují však také protipóly, lidé sexuálně neaktivní, kteří často mají negativní zkušenosti z dětství. Mnoho hraničních lidí v dětství prodělalo nějaké trauma, často sexuálního charakteru (zneužívání, znásilnění) ale svůj podíl může mít také pouze fyzické a psychické týrání či šikana. Z toho pak vyplyne strach ze sexuálního styku, ale obecně také z jakéhokoliv intimního kontaktu s druhou osobou.

Já a sexualita
Důvodem, proč nerada slýchám, že lidé s BPD jsou vlastně všechno jen promiskuitní děvky je ten, že já sama jsem spíše naprostým opakem takového označení. Je mi skoro 20 a nikdy jsem s nikým nespala a upřímně ani nechci. Mí blízcí už mi několkrát říkali, abych s tím už něco udělala. Většinou jsem slýchala kecy jako "až přijde ten pravý, tak ti to půjde", ale o to vůbec nejde. Problémem je, že se neuvěřitelně děsím blízkého kontaktu s druhou osobou a snad úplně nejvíc sexu. Když si představím, jak se mě někdo dotýká tak se mi zvedá žaludek. Bojím se, že mě jen zneužijí a odkopnou a proto se vyhýbám jakémukoliv fyzickému kontaktu. Sice jsem si už zkusila jaké to je se s někým líbat, ale připadalo mi to jaksi nechutné a hlavně kontraproduktivní. Nic jsem necítila. Možná je to o lásce, možná o mém traumatu z dětství (nic sexuálního to ale nebylo). Mám tak negativní vztah ke svému tělu a obecně ke kontaktu s lidmi, že nejsem schopná to překonat a ani nechci. Líbí se mi to tak, jak to je. Ráda bych jednou měla partnera a možná i děti, ale bohužel. Není to tak, že by mě sex nezajímal, ale když přijde na věc, chce se mi zvracet. Měla jsem jednoho přítele a doufala jsem, že to překonám, ale po roce chození jsem to vzdala. Nejvíce mě rozčiluje, že partnerský vztah je podle většiny lidí založený hlavně na sexu. Pro mě je to až na posledním místě. Pokud bych měla partnera, chtěla bych, aby jsme si hlavně povídali, jezdili na výlety a trávili spolu čas...jenže zatím jsem se setkala jenom se zklamanými pohledy a jakýmsi "tak kdy už se se mnou konečně vyspíš?". Cítím se do toho nucená nejen klukem, ale také okolím. Všichni mi pořád vypráví, jak je sex úžasný, jak je láska úžasná. Jenže oni nemají BPD. Ani nevím, jak to více vysvětlit. Věřím, že se mezi čteníři mého blogu najde někdo, kdo vnímá sex podobně.
Výsledek obrázku pro asexuality


Realita je můj věčný nepřítel

25. března 2017 v 16:12 | 00 |  My diary
Mám takovou otázku pro hraničáře, kteří čtou můj blog. Taky máte pocit, že když se u Vás delší dobu neprojeví žádný symptom, který by jste si uvědomovali, připadáte si jako by jste ani nebyli? Já jsem v poslední době úplně dezorientovaná...nevím, co se kolem mě děje. Snažím se něčeho chytit, ale mám pocit, že všechno kolem mě je takové utlumené. Chodím do školy, dopsala jsem závěrečnou práci, přijali mě na univerzitu...jenže je toho na mě moc. Snažila jsem se ze všech sil a asi jsem se přetáhla. Ale místo, aby se mi objevily panické ataky a deprese, tak se neobjevilo vůbec nic. Jsem tak mimo, že ani nemám deprese. Jsem sice malátná a unavená, ale nejsem smutná. Po všech mojich lekcích psychologie, které jsem tady hrdě vypisovala teď musím znít jako totální dement. Nedávno mě jedna známá pozvala na víno a nakonec jsme obě vypily po jedné flašce. Pak jsem dostala děsné okno, ale nezapomněla jsem, co jsem dělala večer předtím, ale spíš to, co jsem dělala měsíc před tím, než jsem šla pít. Asi už si víno pěkně dlouho nedám. Fakt vůbec nevím. Vzpomínám si jen, že jsem byla u N. v baru, kde pracuje jako brigádnice a povídala si s ní. Pak násedovalo několik dní děsných záchvatů pláče a sebelítosti nad něčím, s čím jsem se snad už měla dávno smířit - ztráta nejlepší kamarádky. Měla totiž nedávno narozeniny, takže jsem s ní přišla do styku a to mi neudělalo moc dobře. Ale po tom víně už nevím nic kolem. V deníku jsem našla děsně chaotický zápis, který byl místy rozmazaný, protože jsem ho asi totálně zkropila slzami. Nevím, jestli tohle vůbec dává smysl. Mně ne.

lost, pain, and quotes image

Ráda bych Vám, mým čtenářům ráda něco sdělila. Moc mě těší, že mi píšete a svěřujete se mi se svýmu problémy. Píše Vás stále více a tak bych jen ráda řekla, že komunikovat budu opravdu pouze přes můj mail mybpd@seznam.cz.

Facebook a další osobní informace nesděluji.

Je to kvůli mého soukromí, prosím pochopte to! Moc Vám dějuji za podporu. :-)

Náladovost lvl 90000

4. března 2017 v 22:18 | 00 |  My diary
Právě se nacházím ve velmi složité situaci, tedy pro hraničáře. Není nic horšího než stres a nervozita z nějaké velké události, u mě je to teď maturita. Ale může to být cokoliv co nějakým způsobem vaši emoční stabilitu, negativně i pozitivně. Událost může být klidně radostná, ale stejně vám to způsobí problémy. Cítím se teď tak hrozně nestabilní - nálady mi lítají nahoru a dolů jak na horské dráze. Dneska jsem celý den neskutečně podrážděná, nešťastná, naštvaná, znuděná...asi celé negativní emoční spektrum naráz. Je mi hrozně, ale nevím proč. Jely jsme s mamkou na nedalekou farmu podívat se jak to tam vypadá a jen tak se projít. Celou dobu jsem myslela, že mě z mamky trefí šlak. Pořád mě neskutečně štvala. Nejdříve do mě rýpala, protože jsem nechtěla sníst její jídlo (moc dobře vím, že knedlíky nejím), pak ani nevěděla, kde ta farma je (nezjistila si to) a nakonec do mě pořád jela kvůli mojí náladě. Už jsem to nevydržela a vyjela jsem po ní, že už mě to nebaví a aby mě už sakra nechala být. Pak jsem chodila po baráku a nadávala sprostě na všechno co se pohlo. Bože, jak já si to uvědomovala a chtěla přestat, ale nešlo to. Prostě jsem pokračovala a nadávala, spílala, stěžovala si. Tohle je naprosto hrozné. Říkáte věci, které říkat nechcete, ale ústa vám jedou na plno a ne a ne zastavit. Pak se nedivím, že se mnou nikdo nevydrží.
Jsem naštvaná i na sebe, ne jen na lidi kolem. Nejraději bych si vztekem vytrhala všechny vlasy. Jenže proč? To fakt nevím. Taková nádhera to je být hraniční.
V poslední době mě taky trápí jedna věc. Začal mi psát jeden kluk, kterému jsem někdě v opilosti dala malou pusu. Ale dokonce jsem si ho zapamatovala a byl mi sympatický. Pořád mi od té doby psal a teď mě pozval ven. Nakonec jsem souhlasila. Jenže teď si říkám, že jsem ho měla odmítnout. Tomuhle jde vyloženě o vztah a toho já nejsem schopná. Jestli se sblížíme, tak po mě určitě bude chtít intimnosti a to já nesnesu. Myslím, že o tom, jak to mám já osobně se sexem a intimnostmi napíšu článek, protože je to na více než pár souvětí. Každopádně se cítím totálně bombardovaná ze všech stran, nejradši bych se sbalila a někam utekla. Jenže to udělat nemůžu. Budu se držet dokud to půjde. Totální zhroucení můžu uskutečnit až po maturitě.

Související obrázek

Předmaturitní šílenství

2. března 2017 v 0:19 | 00 |  My diary
Po více jak měsíčním čekání jsem konečně dostala svou odpověď z univerzity v Anglii. Jsem přijatá na obor "učitelství angličtiny pro cizince" v kombinace s japonštinou. Tak jsem se na to těšila, ale radost mi vydržela jen chvilku. Musím totiž ještě udělat maturitu a potvrzení o přijetí na obor, který jsem chtěla stále ještě nedorazilo. Začala jsem přemýšlet, co všechno bude studium v Anglii obnášet a nějak jsem si tím zatížila myšlenky. Bojím se, že nezvládnu maturitu udělat do stanoveného průměru a začala jsem hodně stresovat. Cítím se zahlceně, mám pocit, že vůbec nic neumím, nemám to zorganizované a celkově mám ve všem úplný zmatek. Nevím, co mám dělat dříve. Nic nestíhám. Tohle nesnáším, vždycky mě to po čase úplně psychicky odrovná a já potřebuju čas na zotavenou.

Mluvila jsem o tom s rodinou. Nebyli z toho moc nadšení a ptali se mě, jestli vůbec budu schopná pracovat jako brigádník a do toho studovat a ještě žít v úplně jiném prostředí s jiným jazykem. Popravdě to nebudu vědět, dokud to nezkusím. Beru to tak, že to musím vyzkoušet. Jenže stejně jako jsem nevěřila, že by mě přijali, tak nevěřím, že udělám správně maturitu.
Naše škola je dost tvrdá, co se odborných předmětů ale i angličtiny týče.

Ve škole jsme se jako kolektiv tak nějak přestali hádat a napětí trochu povolilo. Začala jsem se tam cítit trochu lépe, ale pořád s nimi nejsem žádná velká kámoška. To ani neplánuju. Opravdu se teď modlím, abych to všechno dala aspoň tak, abych prošla. Kdyby ne, tak bych se asi úplně složila...No, nebudu přebíhat. Omlouvám se za svoji častou nepřítomnost, ale jsou 2 měsíce do maturit a já se naprosto nic nenaučila, takže jsem zahlcená.

school, true, and funny image



Kam dál