Srpen 2016

BPD feelings

26. srpna 2016 v 3:17 | 00 |  Obrázky a citáty

alone, grunge, and lonely image

alternative, Angelina Jolie, and crazy image

actually, things, and facts image

teacher, sad, and mental illness image

quote, mental illness, and depression image

anorexia and sad image

skin, cassie, and quote image

sad, quote, and grunge image

grunge, quote, and alternative image

pain, alone, and sad image

quote, grunge, and care image

sadness, quote, and sad image

death, quote, and submarine image

ugly, pink, and sad image

grunge, silence, and sad image

quote, grunge, and sad image

simpsons, tired, and sad image

friends, ross, and funny image

skins, drugs, and chris image

american horror story, ahs, and violet image



depression image


quote, youth, and troye sivan image

quote, bullshit, and sad image



sad, NUMB, and quote image


quote image



sad, quote, and family image

Poslední obrázek mi mluví z duše...

Potřebuješ se svěřit?
Napiš mi na mail: mybpd@seznam.cz

26.srpna

26. srpna 2016 v 2:56 | 00 |  My diary
Dnes jsem musela řešit takovou rodinou záležitost. Týkalo se to vztahu mojí mamky s jejím přítelem. První roky, co spolu byli se k ní choval strašně pozorně, laskavě a mile. Dělal všechno, co jí na očícch viděl a před ní se vždycky choval jako největší slušňák. Já jsem ho od začátku prokoukla, ale nechtěla jsem mamce kazit radost po tolika letech nešťastného manželství s mým otce. Její přítel se ke mě už od doby co jsme se k němu nastěhovaly choval otřesně. Snažil se mě odtamtud vyhodit, aby s mamkou mohl být sám. Dělal mi naschvály, stěžoval si mamce na každou maličkost, dokonce jí i lhal, aby ji poštval proti mě. Když jsme byli sami nadával mi a posmíval se mi. Vždycky jsem byla vzteky bez sebe, protož emamka byla vždycky na jeho straně. Díky němu jsem několikrát chytila hŕozný záchvat zuřivosti, což je vzhledem k mojí klidné povaze skoro nemožné, teda aspoň jsem si to do té doby myslela. Nehci na ty doby ni vzpomínat. Když jsme se kvůli nedostatku peněz museli přestěhovat do starého zruinovaného domu po jeho matce, nechal mě být. I k mamce se začal chovat jinak. A teď po pěti letech se k ní chová stejně strašně jako prve ke mě. Nejhorší je, že my dvě nemáme kam jít pokud se mamka rozhodně se s ním rozejít. Všechny peníze co měla investovala do oprav JEHO domu, a on se nás teď snaží vyhodit. Neumím si představit jak hrozně se mamka musí cítit. Hrozně brečela a nemohla už zůstat v domě, tak jsme šly spolu na procházku do lesa. Ať nad tím přemýšlím jak chci, z takové situace je hrozně těžké vyjít. Vůbec nic mě nenapadá. Zajímavé bylo, že mi mamka najendou ohledně všeho, co jsem dříve říkala, dala za pravdu. Že pochopila, proč dělám ze zrady od kamarádů takovou vědu. Dokonce se mi zeptala "Proč to tak strašně bolí, když tě někdo podrazí?". Je mi jí líto, snažila jsem se ji co nejvíce rozveselit a nakonec se mi to povedlo. Kéž by i ona dokázala to samé u mě, když se cítím zle, místo toho aby mě ještě potápěla dolů víc. Bojím se, že teď už se s lidmi vůbec nebude chtít stýkat. Je hrozně nedůvěřivá, hlavně proto, že trpí vyhýbavou poruchou osobnosti. Nemá žádné přátele, protože se bojí kontaktu s lidmi. Snažím se jí pomoct jak můžu, ale je to těžké, protože mám co dělat i sama se sebou...

PS: Včera jsem to nezvládla a pořezala se. Bylo to víc jak půl roce. Je mi mizerně, už to nesmím udělat.

quote, sad, and grunge image

Někdy je prostě všechno špatně

21. srpna 2016 v 23:41 | 00 |  My diary
Právě teď se cítím tak nějak...no prostě strašně. Mám pocit, jako by bylo všechno špatně, jako bych každému byla jenom na obtíž. A přitom je to kvůli takové maličkosti. Zase jsem doma s ničím nepomohla a ani si neuklidila pokoj. Mamka mi pořád říká ať aspoň vynesu koš, jenže já jsem pořád tak mimo, že na to vůbec nemyslím a nakonec to stejně nikdy neudělám.
Šve mě, že nedokážu doma s ničím pomoct. Vidím, že mamku hrozně rozčiluje jak pořád jenom ležím a nic nedělám, ale většinou mě nechá být. Připadám si jako totální budižkničemu. Před chvílí jsem vypucovala půl domu, uklidila všechno, co mi přišlo pod ruku a zametla podlahu. Ale stejně se cítím provinile, protože to nevydržím dělat dlouho. Někdy jsem prostě tak unavená, že sotva vyjdu schody a při představě, že mám něco dělat se mi chce skoro brečet. Ne, že bych nechtěla, ale já prostě nemůžu. Je to hrozné, když máte depresi a nemůžete se vyhrabat z postele a rodina po Vás jen střílí nenávistné pohledy a proklíná Vaši lenost a rozmazlenost. Mamka mě za to musí nesnášet.

Po několika týdnech izolace jsem se rozhodla promluvit s kamarádem. Šli jsme na kávu a docela dlouho si povídali. Bylo to super, ale já měla zase nutkání se vymluvit a co nejdříve odjet domů. Připadalo mi, že se pořád nemůžeme naladit na stejnou vlnu. Zase jsem si přišla děsně neschopná, někdy jsem si říkala, jestli si o mě nemyslí, že jsem trapná (snažím se ale takové doměnky neživit). Zítra mě čeká sraz s kamarády na chatě, bojím se toho. Vůbec se mi do toho nechce. Jsou to sice lidé, které znám od školky, ale i tak mám strach, že si zase budu připad jako úplný lempl. Někdy mám chuť se zneviditelnit. Opravdu mám pocit jako by všechno bylo špatně, jako by celá moje existence byla jedna velká chyba...Nevím, proč. Prostě se tak cítím. Je to hrozně nepříjemné a mám chuť se pořezat. Ale musím se za každou cenu udržet a čekat až to přejde...

quote, fear, and love image

Filmy, které nelžou

21. srpna 2016 v 4:22 | 00 |  Články

Myslím, že sposta z Vás už se určitě na internetu dívala po nějakém filmu o psychických problémech. Popravdě, takových filmů moc není, a těch dobrých už vůbec ne. Udivilo mě, jak málo filmů se točí o psychických poruchách. Ale na druhou stranu, jeden kamarád mi na tuhle moji poznámku odpověděl "Lidi se nechtějí dívat na filmy o bláznech, pokud to nejsou vrazi nebo totální šílenci". Měl pravdu. Většina psychicky zdravé populace nemá důvod dívat se na film, jehož obsah nemůže pochopit. Tohle téma je zkrátka i v dnešní době dost velké tabu, hlavně proto, že hlubiny lidské duše jsou snad nejméně prozkoumanou oblastí na světě. Lidé se vždycky budou vyhýbat a bát se neznámého. Proto obdivuji režiséry, kteří se do tohoto stigmatizovaného tématu s vervou pustili a vdechli tak našemu utrpení pevnou podobu.

girl, bed, and sleep image

V tomto článku Vám představím několik mých nejoblíbenějších filmů, většinou založených na skutečných příbězích ze života lidí, kteří tpěli psychickou chorobou. Jak už to tak bývá, autobiografick filmy jsou troch těžší na žaludek, takže se na ně nědívejte, pokud máte zrovna melancholickou náladu.

1. Narušení (Girl, interrupted)
Můj nejoblíbenější psychologický film. Vypráví skutečný příběh 17-ti leté Susany Keysneové, která se po pokusu o sebevraždu dostane do psychitarické léčebny, kde jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti. Samozřejm+ nemá potuchy, co tato diagnóza znamená nejen pro ni, ale také pro její blízké. Pod nátlakem rodičů a lékařů je nucena v nemocnici zůstat, i když se oproti ostatním pacientkám zdá o dost "normálnější" (úplně stejný pocit jsem v léčebně měla i já). Susana se pomalu dozvídá více o své nemoci a snaží se zoufale najít vlastní identitu a pochopit své pocity a myšlenky. Postupem času si zvyká na pobyt v léčebně a navazuje vztahy se spolupacientkami, hlavně s Lisou, sociopatkou, kterou hraje naprosto dokonalá Angelina Jolie. Společně hledají odpověď na své otázky a jejich vztahy se komplikují, jak už to u poruchových osobností bývá. Film je výborně natočený, plný filozofických dialogů a nečekaných zvratů. Se syrovým realismem popisuje úskalí života s psychickou chorobou. Rozhodně velice užitečný film pro všechny, kdo trpí BPD.

Dream, life, and art image

2. Helen
Nádherný kanadský film o ženě středního věku jménem Helen, která má na první pohled naprosto dokonalý život. Má milujícího manžela a dceru, spoustu přátel, nádherný dům a velice úspěšnou kariéru učitelky hudby. Do tohoto vysněného života ale vstoupí nelítostný nepřítel - deprese. Helen má od mládí sklony k velmi silným depresím, ale epizoda se u ní neobjevila už přes 10 let. Jenže deprese, která ji zasáhne tentokrát je mnohem silnější než kdy předtím. Helen náhle ztrácí všechno...není schopná pracovat, fungovat mezi lidmi a dokonce ani komunikovat s rodinou. Tenhle ponurý, ale velice poetický snímek bez přibarvování ukazuje reálný obraz té pravé deprese jako nemoci, která může vést i ke smrti. Ve filmu je jasně vidět, že autorka má víc než dost zkušeností s průběhem této vleklé diagnózy, proto bych tento film označila za nejlepší svého druhu. Helen je film tak realistický, že celou dobu zůstanete přimražení k sedačce. Rozhodně doporučuji.


3. Oddělen
Oddělen je nádherně poetický film o mladém učiteli na střední škole, který trpí depresí. Henry nastoupí do nové práce jako suplující učitel maturitního ročníku. Z počátku je zdrcený přístupem všech studentů ke vzdělání a celkové zodpovědnosti za vlastní život. Během vyučování se musí potýkat s vulgárním, agresivním a lhostejným přístupem studentů, kteří si pomalu ale jistě ničí své mladé životy drogami, alkoholem, násilím a nezávazným sexem. Oddělen tak trochu rozebírá dnešní společenské problémy týkající se mladých lidí, ale také jejich učitelů. Pomalu ale jistě odkrývá skutečnou příčinu, která stojí za tím, že se většina teenagerů řítí do záhuby. Příběh je zaměřen nejen na hlavní postavu Henryho, ale také na ostatní učitele, jejichž práce je psychicky drtí a z duše ji nenávidí. Na celém snímku se mi moc líbí kamera, hra se stíny, celkově takové temné a pomuré prostředí a Henryho filozofické monology a citace z klasické poezie.

adrien brody, movie, and detachment image

4. Čistá duše
Velice povedený film, který obdržel mnoho ocenění a je i docela známý. Vypráví skutečný příběh slavného vědce Johna Forbese Nashe, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který trpí schizofrení. Je zde perfektně popsaný průběh, projevy, konečná léčba nemoci a hlavně pocity nemocného, který si svou nemoc vůbec neuvědomuje. Líbí se mi, že film je zameřený na Johnovu perspektivu a tak můžete skvěle vidět, co se odehrává v jeho hlavě. Jedná se o trochu akčnější a více propracovanější kousek. Hlavní roli si zahrál můj oblíbený Russel Crow.

a beautiful mind, black-and-white, and life image

5. Něco jako komedie
Moc krásný, roztomilý příběh teenagerovi jménem Craig, který je hodně vystresovaný ze školy a dalších problémů dospívání. Postupem času se jeho stav zhorší do té míry, že se mu začnou zdát sny o vlastní sebevraždě. Vyděšený Craig vyhledá pomoc psychologa na vlastní přání je hospitalizován v léčebně. Zde potkává další pacienty, kteří mají sé vlastní příběhy a zajímavé osobnosti. Film je příjemně odlehčený komediálními prvky a jistým nadhledem. Podle mě taková příjemná oddechovka k zamyšlení.

music, breathing, and movie image

Básničky - Maska

21. srpna 2016 v 3:09 | 00 |  Obrázky a citáty

Žilo bylo děvčátko,
Mladičké a šťastné,
svět se mu zdál nádherný,
jako světlo jasné.

Roky ale běžely,
Mraky se již sbíhaly.
Světlo v mlze prchá
Déšť už taky čeká.

Dětsví pro ni byla doba,
kdy spoustu rolí hralá,
tolik jich už vytřídala,
za masky se schovávala.

Jednou ale dospěla,
masku sundat zachtěla,
umělou tvář sňala,
tohle byla pravda.

Zrcadlo se zalesklo,
v očích světlo pokleslo,
na tváři má masek tolik,
že je snímat nestačí.
Kdy to skončí? Kdo jen ví?
Kdy svou tvář jen objeví?

Poslední už k zemi padla
Z hrdla výkřik vylétl,
Prázdný obrys obličeje,
ze zrcadla vyhlédl.

Už zapomněla podobu,
jakou měla před dobou,
kterou jen tak promarnila,
aby bolest zakryla

Z dívky žena stala se,
zpátky není cesty zpět,
pro jiné jsi život žila,
až jsi duši zatratila.

Zapomnělas, co je tvé
dnes na kusy rozbité,
Hledáš svoji pravou tvář
na ostatní nečekáš.

Co jen ti to udělali?
Pocity ti roztrhali,
hrdost krutě pošlapali,
lásku z srdce vymazali.

Kde bych jenom byla teď?
Kdybych lásku dala jen
sobě a ne jiným?
Sobě a ne lidem,
těm kterým je břemenem?

mask, face, and sad image

Zase ta prázdnota

21. srpna 2016 v 1:41 | 00 |  My diary
Dneska jsem byla společně se svojí mamkou na výletě v Zoo a jsme si šly prohlédnout výstavu květin. Musely jsme vstát už ve 4 ráno, abysme něco za ten den stihly. Ale únava nebyl můj hlavní problém. I když jsme strávily krásný den, vyšlo nám počasí a celkem jsme se nasmály, uvnitř jsem cítila, že chci jet domů co nejdřív. Myslela jsem si, že to zvládnu, že si ten den užiju a obvzláště tu zoo, kde se vždycky rozveselím, protože zvířata hrozně miluju.

Během našich rozhovorů jsme často zabočily k hodně filozofickým věcem, jak už to s mamkou máme ve zvyku. Řekla jsem jí, jak se cítím. Že v poslední době nemám z ničeho radost, nechci chodit ven a představa výletu pro mě byla docela hrozivá. Jsem teď psychicky hodně oslabená, stačí maličkost a já se hned dostanu do hodně melancholické nálady a mám blízko k pláči.

Několik týdnů zpátky jsem si totiž uvědomila, a dokonce i opravdu ověřila, že jsem postupně ztratila velkou část svých přátel. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem měla bydlet na privátě z toho úplně bez okolků a výmluv vycouvala a já jsem v tom najednou zůstala úplně sama. Musela jsem řešit nejen otázku nájmu, protože jsem sama v pokoji pro dva a to je dražší, ale i zklamání. Jiný privát už v okolí není. Bez problému mě nechala v takové situaci a to byla jen třešnička na dortu po skoro půl ročním absolutním nezájmu o naše přátelství. Za celé dva měsíce prázdnin mi ani nenapsala. Když jsem pak zkoušela kontaktovat pár dalších přátel, většina z nich ze schůzky vycouvala a já se ani neměla komu svěřit. Opravdu mě takový podraz od člověka, který byl celé 3 roky mým nejbližším přítelem vzal. Sice jsem se s tím už racionálně srovnala, netoužím se jí nějak pomstín nebo ji za to nenávidět, ale uvnitř to pořád bolí i když se to snažím zapudit. Nemám teď chuť navazovat nějaké kontakty, prostě se chci vyhnout tomu stresu, který pro mě vztahy představují, abych si zachovala nějakou stabilitu.
Z toho důvodu se mě mamka snažila co nejvíc vytáhnout ven, protože jsem už několik týdnů zavřená ve svém pokoji a nekomunikuju. Svěřila jsem se jí, že jsem teď trochu nalomená a bude to chtít čas než se to zahojí. Navíc jsem se před krátkou dobou rozešla se svým přítelem, protože už jsem v tom vztahu nedokázala dál fungovat. Půl roku pro mě bylo až až. Přestala jsem ho mít ráda a dost mi lezl na nervy, tak jsem to ukončila abych ho už dál neklamala a předešla tomu, že bych mu v afektu řekla něco dost nepříjemného. Jsem prostě taková. Hloubka mých citů k ostatním se ze dne na den mění a někdy už ty pocity nemám vůbec.

Mluvily jsme o tom, jak vlastněě zařídit, aby se člověk cítil spokojený. Můj problém je, že nejsem nikdy spokojená. Kdykoliv se rozhodnu něčeho dosáhnout, protože to chci a udělá mi to radost, jakmile se mi to povede, necítím naprosto nic. Žádné uspokojení. Jen prázdno a zase ten pocit, že ať udělám cokoliv, nic nebude mít smysl, protože se stejně budu cítit pořád stejně. Mamka je hrozný pozitivista, teda říká, že musí být. Jinak by doteď nepřežila. Snažím se tenhle její postoj převzít, ale je to pro mě jako pro totálního cynika těžké. Zoufale se teď snažím zachyti nějakého bodu, který by mi aspoň dočasně dal pocit, že má smysl něco dělat, snažit se a žít pro to. Klině malou hloupost, koníček, zážitek...cokoliv. Jsem teď hodně nespokojená hlavně se svým tělem. Byla jsem tak dlouho zavřená doma a v depresi, že jsem o sebe skoro přestala dbát. Tím se ještě prohlubuje strach a stud z venku. Asi se soustředím na to dát s etrochu dokupy a být aspoň nějak aktivní. Něco dělat, i kdybych měla jenom hrát hry na PC nebo chodit každý den ven se psem. Myslím, že i malý záchytný bod je klíčem ke zlepšení. Nejtěžší je ale najít něco, co mi nepřestane dávat smysl už po pár dnech. Máte taky někdy takový pocit? Taky zažíváte tu neskutečnou nudu a pocit nenaplnění v životě? Myslím, že u hraničních lidí je tohle dost běžné...

Výlet jsem se nakonec snažila užít, ale většinu času jsem byla mimo. Jendou jsem se takhle opřela o výběh s mravenečníkem a on mi strčil nos skoro do obličeje. Tak jsem se lekla, že jsem se dotkla elektrického ohradníku a dostala pořádný šok. Jsem to ale nemehlo. Ale jsem ráda, že se mamka snažila vytáhnout ven, mlj největší zážitek bylo krmení dikobrazů. Napadlo mě házet jim krmení z automatu v zoo, chutnalo jim to a jedli mi i z ruky. Dokonce jsem si jednoho pohladila.. Díky mami.

heart broken, lonely, and sad image

Začínám znovu

18. srpna 2016 v 23:25 My diary
Založení tohoto blogu je pro mě něco jako nový začátek. Jeho prostřednictvím bych chtěla podpořit všechny, kteří stejně jako já trpí psychickou nemocí a hledají své místo v životě. Chtěla bych se v tomto blogu věnovat svým pocitům, myšlenkám a vytvořit z něj něco jako deník, který čtenářům snad pomůže pochopit, o čem vlastně tato nemoc je a těm, kteří mají s BPD bohaté zkušenosti dodat odvahu a naději pokračovat v tomto boji dál a nevzdávat se. Já sama potřebuju někoho, kdo by mi porozuměl a pochopil, jak nelehké je nést tohle břemeno. Přála bych si, aby se tento blog stal útočištěm pro komunitu hraničních lidí a pomáhal jim zvládat těžké situace, podporovat je a hlavně je ujistit, že nejsou sami. Sama dobře vím, jak důležité je nebýt na všechno sám. Proto budu moc ráda za každého nového čtenáře ať už z řad hraničářů smaotných, nebo jejich rodiny a přátel.

quotes image

Básničky - Zrcadlo

18. srpna 2016 v 23:14 | 00 |  Obrázky a citáty
Noc právě začala,
hvězdy září,
a já se tu po tmě
tiše ztrácím.

v hlavě mi duní vodopád
ruce s chvějí, je to tu zas,
vzhlížím k nočnímu nebi
zase se cítím jako v kleci.

snažím se něčeho zachytit
pocitu, emoce, vzpomínky,
zkouším tu bolest vymítit.

Světlo mi z duše uniká,
pokoj se noří do ticha,
v hlavě mi běží příběhy,
bolestné jsou to výjevy.

Snažím se dívat neustále
na noční nebe nade mnou,
a možná ten pocit ustane
třeba se tělo třást přetane.

Před očima mám zrcadlo
odraz v něm ale není
přesně to je mé prokletí
kdo jsem stále nevím.

Tak ráda bych našla zrcadlo,
co ukáže mou pravou podobu,
tvář, výraz a postavu
co nepatří někomu jinému.

Tak pověz mi hvězdičko, a co teď?
Kde hledat svoji odpověď?
Opověď na to proč vlastně,
žiji svůj život tak nešťastně?

mirror, sad, and depression image






10 nejhorších vět, které říct hraničáři

17. srpna 2016 v 2:59 | 00 |  BPD
Z vlastní zkušenosti i po ůzných debatách s kamarády jsem dala dohromady 10 nejhorších vět, které říkají naši blízcí, když se nás snaží povzbudit, ale mají přesně opačný efekt. Vždycky když jednu z těhle vět slyším, chce se mi kříčet, brečet, všechno kolem zničit. A hlavně mě hluboce raní to, že to ten druhý vůbec mohl vypustit z pusy. Ostatní lidi si myslí, že na depresivní lidi nejvíce zabírá tzv. "negativní motivace". Tím se myslí, že Vám budou nadávat, ponižovat Vás a říkat Vám jak jste k ničemu, dokud se nenaštvete a nezačnete se sebou něco dělat. Tenhle způsob mi přijde úplně postavený na hlavu. Místo podpory a porozumění jste jenom kritizováni a potápěni ještě hlouběji do svého utrpění. U mě osobně všechny tyhle pokusy mých blízkých končí obří hádkou a mým pláčem.

1. Já se taky někdy cítím špatně a stěžuju si snad někdy?

2. Podávej se na děti v Africe, na co si stěžuješ?

3. Proč místo té sebelítosti radši nejdeš něco dělat?

4. Myslíš, že někoho zajímá, že ti není dobře? Svět je už takový.

5. Prostě se nad to povznes a bude ti líp.

6. Nesmíš všechno brát tak vážně!

7. Jsou lidi, kteří nemají nohu nebo ruku ale jsou dál!

8. Nebuď rozmatzlená/ý, vždyď máš všechno co si jen můžeš přát.

9. Ty nejsi nemocná! Způsobuješ si to tím, že tomu věříš.

10. Žádnou poruchu nemáš, jenom se na to vymlouváš!



Jak jsem onemocněla

17. srpna 2016 v 2:08 | 00 |  O mně
Jak jsem vlastně přišla na to, že jsem hraniční? Samozřejmě, konečnou diagnózu po 3 letech tápání ve tmě stanovil můj psychiatr. Do té doby jsem byla léčená na protrahovanou depresivní poruchu, potom na středně těžkou depresi a nakonec na poruchu nálady. Jak už je Vám asi jasné, BPD si sami diagnostikovat nemůžete. Nemužete si prostě přečíst to, co je na internetu a říct si "Aha! To jsem přesně já! Mám hraniční poruchu!". BPD není něco, co chcete. Co lze brát na lehkou váhu. Když to budete brát na lehkou váhů, Váš život se může proměnit v peklo, ze kterého uvidíte jenom jediné východisko. Pokud máte podezření, že hraniční poruchou trpíte, okamžitě vyhledejte psychiatra a nenechte to zajít tak daleko, jako jsem to nechala zajít já. Ráda bych Vám povyprávěla, jak jsem se vlastně dozvěděla o své poruše a co jí podle mě předcházelo.


Když se zpětně podívám na své dětství, už od malička jsem nebyla jako ostatní. Byla jsem hrozný samotář, nechtěla jsem si hrát s ostatními dětmi, většinu času jsem trávila v lese, který se rozléhal po celém údolí, ve kterém ležela naše vesnice. Byl to obrovský starý les a já se tam toulala kdykoliv jsem nemusela být doma nebo ve škole. Od lidí jsem se úplně izolovala. Neměla jsem ráda, když se mě někdo dotýkal, proto jsem nenáviděla pobyt ve školce. Pořád tam na mě někdo šahal a já z toho byla dost podrážděná. Jediný s kým jsem si ráda hrála byl můj bratr a sestra. Ti dva pro mě byli nejdůležitější lidé na světě. Měli jsme společný pokoj a proto jsme si často povídali a hráli hry. Byli pro mě jako rodiče a kamarádi zároveň. Kamarády jsem samozřejmě neměla, protože moje společenské dovednosti a vychování se blížily totální nule. Moji rodiče tomu nevěnovali pozornost, mysleli si, že z toho vyrostu. Ve skutečnosti jsem ale k takovému chování měla důvod.


Z počátku jsem zažívala psychiskou šikanu hlavně od dětí ve školce. Nerozuměla jsem si s nimi a distancovala se od nich. Pak jsem nastoupila do první třídy. V té době jsem poprvé zatoužila po přátelích a lidské společnosti. Chtěla jsem být jako ostatní holky, hrát si s panenkami, nosit hezké oblečení, být oblíbená atd. Jenže mě mezi sebe vůbec nevzaly, ponižovaly mě a ode všad mě vyháněly. Po škole kolovaly řeči, že jsem divná, mentálně zaostalá a že pokud se mě někdo dotke, dostane svrab. K tomu se přidala i fyzická šikana ze strany starších spolužáků, byli to většinou kluci klidně i o 3 roky starší než já. Bylo jich na mě moc. Spikla se proti mě celá škola, házeli po mě věci, vysmívali se mi a dokonce i třídní učitelka mě přede všema ponižovala. Začali mě bít čím dál víc. Sázeli se kdo mě v tělocviku strefí do hlavy, za hlavu bylo nejvíc bodů. Zavírali mě do skříně, kde byla tma a nedalo se tam dýchat. Venku mě honili, podráželi mi nohy a kopali do mě. Jednou mi zaterasili cestu přes most domů a já musela jít přes řeku, u břehu mě stejně shodili do vody a donutili mě si před nimi kleknout. Během prvního stupně jsem kvůli šikaně skončila 3x v nemocnici. Nemohla jsem pochopit, co jsem jim udělala. Proč se lidi chovají k druhým lidem tak krutě? Ze školy jsem chodila zbitá a vnitřně roztrhaná.

Jenže mému osudu to asi nestačilo. Když mi bylo 8, rodiče se začali hádat. Jejich hádky byly dlouhé a hodně ostré. Mamka dostávala záchvaty vzteku, ve kterých po otci házela všechno co měla po ruce. Z toho důvodu začali všichni z domu utíkat, protože nás bydlelo 5 v jednopokojovém bytě, tudíž se nedalo nikde schovat. Bratr a sestra si našli svou partu a byli pořád venku, otec věčně pryč. Já jsem občas byla doma s matkou, ale většinou to skončilo tak, že mě strašně zbila a vynadala mi. Ven jsem se bála chodit, aby mě zase nechytili děti z vesnice. Honili mě už dokonce i po lese. Jedniné útočiště pro mě bylo u dědečka. Byl to hrozně hodný člověk. Měl mě rád i přes všechny moje chyby a špatné chování, věděl, že se mi doma nikdo nikdy nevěnoval a proto na mě byl moc milý. Cítila jsem se u něj bezpečně.

Když jsem byla v páté třídě, přistěhoval se k nám do vesnice kluk. Stali se z nás nejlepší přátelé a díky němu na mě i ostatní děti trochu změnily názor. Začali se se mnou bavit ti co mě dříve ignorovali. Nenáviděla jsem se za to, ale hrozně rychle jsem k nim přilnula i přes to, že se celé ty roky jenom dívali na to, jak mě někdo týrá. Báli se, že by se mohli taky stát terčem celé školy. Chvíli jsem měla pocit, že jsem jako ostatní. Měla jsem pár přátel, kterým jsem věřila i když jsem často měla pocit, že je něco špatně. Nakonec jsem zjistila, že mě celou dobu jenom využívali. Můj nejlepší kamarád mi po přestupu na jinou školu oznámil, že se s někým jako já už nebude bavit. Že jsem pro něj moc ubohá a ošklivá. V té době už jsem byla psychicky dost nestabilní. Byla jsem přecitlivělá, všechno mě okamžitě vzalo. Moje původně chladná a tvrdá povaha se změnila a já dokonce začala i brečet. Do té doby jsem nebrečela. Ponižování pokračovala. Situace doma nabrala dost tragický spád. Rodiče se rozváděli, moje sestra se tehdy chytla špatné party. Hodně pila, kouřila trávu a po tom, co ji zneužil jeden starší kluk, přestala jíst. Její vztah s matkou se zhoršil do takové míry, že spolu nevydržely v jednom bytě. Sestra utíkala z domu, spala v zimě venku, bez jídla. Po pár měsících strašně zhubla, byla jako mrtvola. Na rukou měla ošklivé jizvy od žiletky. Když jsem ji taklhle viděla, byl to ten nejhorší pocit, co jsem za ty roky utrpení zažila. Někdo, koho milujete, vám umírá před očima a vy s tím nemůžete nic dělat. Její anorexie se zhoršila do té míry, že musela být hospitalizovaná v psychiatrické léčebně, kde strávila půl roku. Od smrti jí dělil jen vlásek. Stala se z ní troska. Nechápala jsem, co se to děje. Všechno se mi hroutilo.

Bratr po hádce s kamarády seděl jen doma u počítače, byl závislý na hrách. Když se mu ve hře nedařilo nebo se naštval, byl hodně agresivní proti mě i sestře. Otec odešel a našel si novou rodinu. Mě si přestal všímat. Matka se zhroutila, protože jsme neměli peníze. Byla nezaměstnaná a kvůli depresím si nebyla schopna najít trvalou práci. Nenáviděla jsem ji za to, že musíme takhle žít. Teď už chápu, že udělala všechno pro to, aby nás ochránila. Když mi bylo 14, našla jsem dědečka ležet mrtvého na podlaze v jeho bytě. Šla jsem mu zrovna ukázat vysvědčení. Tehdy se všechno změnilo. Do té doby jsem se vždycky dokázala vzpamatovat, ale pak už to nešlo. Potom jsem několik dní ležela doma, v našem novém bytě v sousedním městě. Přestěhovali jsme se tam po tom, co sestra utekla z domu a bratr se odstěhoval. Mamka si našla nového přítele, který mě něsnášel stejně jako já jeho. Tehdy to u mě začalo.



Po dědově smrti jsem nebyla schopná mít z něčeho radost. Většinu času jsem byla zavřená ve svém pokoji se zatemněnými okny, přejídala se nezdravým jídlem, kašlala jsem na hygienu a co nejméně chodila do školy. Byla jsem odporná, nenáviděla jsem se z cel duše. Vzdala jsem to. Takhle jsem pokračovala si dva roky. Každý den jsem šla ze školy rovnou domů, zavřela se v pokoji a spala nebo koukala do PC. Pamatuju si den, kdy se to všechno změnilo. Tehdy jsem šla do školy, jako obvykle jsem seděla v lavici a pozorovala jak se všichni kolem baví. Jak si ze mě utahují a dělají různé šílenosti. Cítila jsem se prázdně, nic z toho co dělali mě neuráželo, bylo mi to jedno...všechno mi bylo jedno. Cestou domů jsem měla prázdno v hlavě. Přišla jsem do svého pokoje, ale pak se najednou všechno zatmělo. Ležela jsem na zemi a křičela bolestí. Hruď se mi sevřela, v hlavě jsem měla obrovský zmatek. Před očima jsem viděla všechno, co se stalo. Tělo mého dědy, zuboženou sestru, plačící matku, ignorantského otce a nepříčetného bratra. Všichni byli tak nešťastní. Probrala jsem se asi po hodině na podlaze, sotva jsem se dokázala zvednout. To byl můj první panický záchavat.

Po tom jsem ještě pár týdnů nevytáhla paty z domu, ale potom jsem se začala pomalu měnit. Jako by se mi přetočila osobnost, pokaždé jsem se chovala jinak. Začala jsem mít chuť něco dělat, bavit se, chodit ven s lidmi. Na střední škole jsem se dala do party těch největších flákačů. Každý den jsme kouřili trávu a zevlili venku. Hodně jsem pila alkohol a o nic se nestarala. Bavilo mě taky děla různé nebezpečné kousky. Taky jsem úplně ztratila zábrany, co se týče kluků. Na akcích jsem si vždycky jednoho vyhlédla a už to bylo. Dříve jsem nemohla vystát něčí dotyk. Chováním jsem byla mnohem průbojnější, veselejší, tak nějak aktvinější. Naučila jsem se to všechno držet v sobě.


sad and mirror image

Pak jsem si našla pár dobrých přátel a bylo mi dobře. Jenže to bylo jen ticho před bouří. Na začátku prváku jsem začala chodit k psycholožce, protože jsem si říkala, že taková změna není normální. Pak začaly deprese, nervozita a úzkosti. Napsali mi antidepresiva, které jsem brala asi rok. Deprese se ale rapidně zhoršily. Tehdy jsem nedokázala ani vstát z postele, většinou jsem vůbec nejedla, někdy jsem se přejedla a pak zvracela. Zhubla jsem 20 kg. Panické ataky byly čím dál horší, pak se přidaly i halucinace. Už jsem nevěděla, co je realita a co je jen v mojí hlavě. Měla jsem pocit, jako bych neexistovala. Moje osobnost, moje tělo...všechno mi připadalo tak nereálné. Nevěděla jsem, kdo jsem, co chci a proč to vlastně všechno dělám. Začala jsem přemýšlet o sebevraždě. Moji blízcí mě z počátku ignorovali, pak mě zkoušeli motivovat pomocí vět typu "Nelituj se pořád!" nebo "Seber se už konečně!". Když to nezabíralo, vzdávali to se mnou. Jenom kolem mě zamračeně chodili, někteří dokonce odešli úplně, aby se na mě nemuseli dívat. Každý den jsem brečela, že mě všichni opustili, když jsem je potřebovala.

girl interrupted, movie, and quote image

Nakonec jsem se začala dost řezat. Poprvé to bylo na moje 18.narozeniny. Dostala jsem záchvat a pak jsem se probrala s rozřezanou nohou. Krev byla úplně všude. V panice jsem tu krev začala utírat a uvědomila jsem si, že tohle už je opravdu moc. Několikrát jsem si v afektu málem podřezala zápěstí. Můj psychiatr mi napsal hodně silné léky, ale stejně jsem po půl roce musela do léčebny. Moji rodiče to z počátku striktně odmítali, ale když viděli v jakém jsem stavu, podpořili moje rozhodnutí. Dělala jsem to jen kvůli nim. Ani nevíte jak moc jsem chtěla umřít, ale svojí matce jsem to nemohla udělat. Po tom všem, čím si kvůli mě prošla. Pravda je, že mě nechtěla. Předtím, než si vzala mého otce, měla s prvním manželem moje sourozence. Můj otec jí řekl, že jestli nebude souhlasit s dítětem, rozvedou se a ona nebude mít s dvěmi dětmi kam jít. Tak mě teda porodila, ale byla ve velkém stresu a tak to poznamenalo mě i ji. Byla jsem pořád nemocná, několikrát jsem málem zemřela na febrilní křeče. Kvůli mým pobytům v nemocnici to doma přestalo fungovat. Matka ani otec neměli čas na moje sourozence a ti tím hodně strádali. Mamka mi to zřejmě dávala za vinu, ale i přesto se o mě starala.

Proto jsem se rozhodla nezahodit její snahu a přežít ať se děje cokoli. Před nástupem do léčebny mi byla konečně diagnostikována správná diagnóza. Emočně nestabilní porucha osobnosti: hraniční typ. Do té doby jsem o téhle poruše četla jeden článek a viděla film Narušení, kde hlavní hrdinka porucha trpí BPD. V té době jsem si říkala "Ježiši, tak to určitě není můj případ. Moje problémy jsou úplně jiné" Odmítala jsem to a pořád otravovala psychiatra, aby tu diagnózu ještě zvážil. Jenže pak mi to začalo dávat smysl. Uvědomila jsem si, že všechno, co hraniční porucha představuje jsem já. Nechtěla jsem si to připustit, ale chovala jsem se přesně tak, jak se mi psalo v kartě. Emočně nestabilní, náladová, sebepoškozuje se, užívá lehké drogy a trpí depresemi. Začala jsem si uvědomovat svoji pokroucenou realitu, jako by všechno, co jsem do té doby viděla, nebyla pravda. Uvědomila jsem si, že chyba nebyla jenom v ostatních, ale hlavně ve mě. To všechno změnilo můj pohled na svět a já se s diagnózou smířila.

V léčebně jsem poznala spoustu lidí s podobnými problémy, a i když jsem měla z počátku stále záchvaty a obrovskou chuť se řezat, pomalu jsem se uklidňovala. Našla jsem lidi, kteří konečně rozuměli. Nemuseli nic říkat, stačil jeden pohled. Jeden můj přítel mi řekl "Léčebna je život po životě." a myslím, že měl pravdu. Léčebna je dno, dno od kterého je třeba se odrazit. Tohle všechno jsem si uvědomila díky svým spolupacientů, už jsem nebyla sama, kdo tak trpěl. Trpěli jsme všichni a i když to zní vtipně, tak trochu jsme bojovali proti světu. Zejména proti doktorům. Od svého pobytu v léčebně nevěřím psychiatrům Zacházeli tam s námi jako s dobytkem, jako s nějakými zločinci. Nězajímalo je, jak se cítíme. Stačilo je při vizitě jenom pozdravit a oni z toho posoudili, jestli ubrat nebo přidat léky. Kašlali na nás a obvzláště mě neměli rádi. Byla jsem trochu vzpurná, nemocniční pravidla mi nic neříkaly. Označili mě za nezvladatelnou, jenom proto, že jsem se zastávala jiných pacientů. Spoustu z nich jsem přiměla si stěžovat u primáře na nezájem personálu a to se sestrám a doktorům nelíbilo, takže mě brzo vyhodili. Ale o to mi asi šlo. Chtěla jsem odtamtud pryč. Hlavně ukončit tu skupinovou terapii, protože mi vůbec nepomáhala.

Když jsem se vrátila domů, všichni byli moc rádi. Bylo to jako bych vstala z mrtvých. Tentokrát už moje utrpení mělo jméno, ale to ho bohužel nijak nezmírnilo. Problémy neodešly, jen jsem se je naučila lépe zvládat. Přestala jsem věřit lidem, protože vím, že mě stejně vždycky zradí a opustí. Kvůli mé nemoci. Nikdo to se mnou nedokáže vydržet. Vím, že je to pro ně těžké. Sama to se sebou někdy nemůžu vydržet a proto se jim nedivím. Rozhodla jsem už dále netrpět kvůli opuštění od druhých. Pracuju na tom, abych se naučila být sama. Nepotřebovat k životu druhé i když se bez nich cítím jako duch, neúplná a prázdná. Veškeré moje vztahy byly totiž hlavně o vzájemném ubližování, buď jsem ubližovala já jemu nebo ten druhý mě. Pořád mám rodinu, moje sestra už je z nemoce několik let venku a bratr má úžasnou práci. Chci vidět jak se jim daří, jak si vedou. Snažím se neztratit naději i když je to někdy těžké.


Bleu, cinema, and love image

Vím, že svět vidím jinak, můj mozek pracuje dost odlišně, ale pořád jsem člověk, ne zrůda. Na to spoustu lidí zapomíná, když vidí psychicky nemocného člověka. Doufám, že se jednou postoj společnosti k takovým lidem trochu změní. Já se budu dál snažit. Věřím, že Vám můj dlouhý příběh něco dal. Hlavně to, že nejste sami, že na světě je spousta lidí v podobné nebo dokonce úplně stejné situaci. Všichni se s tím nějak pereme. Ale jak se to naučit dlouhodobě zvládat? Mě nejvíce pomohla víra. Ne v Boha, ale spíše v takový skrytý smysl - osud. V to, že všechni co mě potkalo, se stalo z nějakého důvodu. Udělalo mě to silnější a díky tomu jsem byla schopná zvládnout i to nejhorší mnohem jednodušeji. Všechno zlé je k něčemu dobré a i když svět je kruté a nelítostné místo, pořád je tu spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít. Pro mě je smysl života v tom, že se snažím najít svoje místo. Důvod, proč jsem tady a k čemu to všechno vlastně bylo. Už tolikrát jsem si říkala, že život možná žádný smysl nemá, ale nechci si v hlavě držet temní myšlenky. Snažím se udržovat si naději. Není nic, co by se nedalo vyřešit a to samé platí i o BPD. Dá se to léčit i když ne úplně, dají se zmírnit příznaky a můžeme se naučit alespoň částečně ovládat své emoce.

mistakes, quote, and proof image




BPD true story!

16. srpna 2016 v 21:51 | 00 |  Obrázky a citáty
V tomto příspěvku přidávám pár jakýchsi rutinních situací, do kterých se všichni hraničáři dostávají, jako do začarovaného kruhu. Tyhle posty mi úplně mluví z duše, někdy se tomu i sama směju. Třeba se v některém z nich najdete...

actually, true, and black image

actually, true, and confusion image
accurate, illness, and personality image

actually, bipolar, and text image

actually, disorder, and disorders image

actually, true, and disorder image

difficult, tired, and life image

actually, bipolar, and text image

actually, deep, and wastedangels image

disorder, sayings, and text image

Nemůžu se nesmát tomu, jak pravdivý je tenhle příspěvek :D

anxiety, neurotypical, and depression image

actually, bipolar, and text image

quote, disorder, and identity image

bipolar, text, and splitting image

quote and text image

disorder, quote, and text image
bipolar, text, and splitting image

bipolar, text, and splitting image

Pokud na mě máte nějaké dotazy, napiště mi na email: mybpd@seznam.cz

Jake to je?

15. srpna 2016 v 16:11 | 00 |  Obrázky a citáty
Jaké to vlastně je, když trpíte BPD? Proč je to tak těžké? Byla bych ráda, kdybych znala jednoznačnou odpověď. Ale sama nevím, co je s námi vlastně špatně, proč se cítíme hrozně i když k tomu nemáme žádný důvod. Proč jsme pernamentně smutní, depresivní nebo naopak naštvaní a frustrovaní. Na internetu jsem našla pár obrázků a videí, které vytvořili ostatní bordeline lidi a myslím, že se v tom každý z nás tak trochu najde, třeba i ten, který trpí jinou poruchou nebo nemocí...




Tohle video vystihuje podstatu věci, celou dobu jsem jenom pokyvovala hlavou, ale na konci jsem se nemohla ubránit slzám. Přesně takhle skončily všechny mé vztahy a já se cítila jako bych zůstala sama v nějakém obrovském, prázdném prostoru. Sama, se svými vlastními myšlenkami a sebenenávistí za to, že jsem to zase nechala dojít až sem...

Pár obrázků k zamyšlení...



quote, life, and curse image

quote image

girl interrupted, quote, and feeling image

afraid, idea, and black-and-white image

friendship, sad, and friends image

party, grunge, and quote image

quote, empty, and life image

sad, feelings, and grunge image

quote, Angelina Jolie, and black and white image

sad, alone, and dark image

monster, hurt, and quote image

skins, sid, and cassie image

Effy, skins, and effy stonem image

skins and franky image

black and white, jack o'conell, and cook image

quotes image


quote, art, and disorder image

feelings, grunge, and quote image

animation, wastedangels, and anime image

quote, disorder, and text image

Jennifer Lawrence, empty, and movie image

feelings, pain, and quote image