Jak jsem onemocněla

17. srpna 2016 v 2:08 | 00 |  O mně
Jak jsem vlastně přišla na to, že jsem hraniční? Samozřejmě, konečnou diagnózu po 3 letech tápání ve tmě stanovil můj psychiatr. Do té doby jsem byla léčená na protrahovanou depresivní poruchu, potom na středně těžkou depresi a nakonec na poruchu nálady. Jak už je Vám asi jasné, BPD si sami diagnostikovat nemůžete. Nemužete si prostě přečíst to, co je na internetu a říct si "Aha! To jsem přesně já! Mám hraniční poruchu!". BPD není něco, co chcete. Co lze brát na lehkou váhu. Když to budete brát na lehkou váhů, Váš život se může proměnit v peklo, ze kterého uvidíte jenom jediné východisko. Pokud máte podezření, že hraniční poruchou trpíte, okamžitě vyhledejte psychiatra a nenechte to zajít tak daleko, jako jsem to nechala zajít já. Ráda bych Vám povyprávěla, jak jsem se vlastně dozvěděla o své poruše a co jí podle mě předcházelo.


Když se zpětně podívám na své dětství, už od malička jsem nebyla jako ostatní. Byla jsem hrozný samotář, nechtěla jsem si hrát s ostatními dětmi, většinu času jsem trávila v lese, který se rozléhal po celém údolí, ve kterém ležela naše vesnice. Byl to obrovský starý les a já se tam toulala kdykoliv jsem nemusela být doma nebo ve škole. Od lidí jsem se úplně izolovala. Neměla jsem ráda, když se mě někdo dotýkal, proto jsem nenáviděla pobyt ve školce. Pořád tam na mě někdo šahal a já z toho byla dost podrážděná. Jediný s kým jsem si ráda hrála byl můj bratr a sestra. Ti dva pro mě byli nejdůležitější lidé na světě. Měli jsme společný pokoj a proto jsme si často povídali a hráli hry. Byli pro mě jako rodiče a kamarádi zároveň. Kamarády jsem samozřejmě neměla, protože moje společenské dovednosti a vychování se blížily totální nule. Moji rodiče tomu nevěnovali pozornost, mysleli si, že z toho vyrostu. Ve skutečnosti jsem ale k takovému chování měla důvod.


Z počátku jsem zažívala psychiskou šikanu hlavně od dětí ve školce. Nerozuměla jsem si s nimi a distancovala se od nich. Pak jsem nastoupila do první třídy. V té době jsem poprvé zatoužila po přátelích a lidské společnosti. Chtěla jsem být jako ostatní holky, hrát si s panenkami, nosit hezké oblečení, být oblíbená atd. Jenže mě mezi sebe vůbec nevzaly, ponižovaly mě a ode všad mě vyháněly. Po škole kolovaly řeči, že jsem divná, mentálně zaostalá a že pokud se mě někdo dotke, dostane svrab. K tomu se přidala i fyzická šikana ze strany starších spolužáků, byli to většinou kluci klidně i o 3 roky starší než já. Bylo jich na mě moc. Spikla se proti mě celá škola, házeli po mě věci, vysmívali se mi a dokonce i třídní učitelka mě přede všema ponižovala. Začali mě bít čím dál víc. Sázeli se kdo mě v tělocviku strefí do hlavy, za hlavu bylo nejvíc bodů. Zavírali mě do skříně, kde byla tma a nedalo se tam dýchat. Venku mě honili, podráželi mi nohy a kopali do mě. Jednou mi zaterasili cestu přes most domů a já musela jít přes řeku, u břehu mě stejně shodili do vody a donutili mě si před nimi kleknout. Během prvního stupně jsem kvůli šikaně skončila 3x v nemocnici. Nemohla jsem pochopit, co jsem jim udělala. Proč se lidi chovají k druhým lidem tak krutě? Ze školy jsem chodila zbitá a vnitřně roztrhaná.

Jenže mému osudu to asi nestačilo. Když mi bylo 8, rodiče se začali hádat. Jejich hádky byly dlouhé a hodně ostré. Mamka dostávala záchvaty vzteku, ve kterých po otci házela všechno co měla po ruce. Z toho důvodu začali všichni z domu utíkat, protože nás bydlelo 5 v jednopokojovém bytě, tudíž se nedalo nikde schovat. Bratr a sestra si našli svou partu a byli pořád venku, otec věčně pryč. Já jsem občas byla doma s matkou, ale většinou to skončilo tak, že mě strašně zbila a vynadala mi. Ven jsem se bála chodit, aby mě zase nechytili děti z vesnice. Honili mě už dokonce i po lese. Jedniné útočiště pro mě bylo u dědečka. Byl to hrozně hodný člověk. Měl mě rád i přes všechny moje chyby a špatné chování, věděl, že se mi doma nikdo nikdy nevěnoval a proto na mě byl moc milý. Cítila jsem se u něj bezpečně.

Když jsem byla v páté třídě, přistěhoval se k nám do vesnice kluk. Stali se z nás nejlepší přátelé a díky němu na mě i ostatní děti trochu změnily názor. Začali se se mnou bavit ti co mě dříve ignorovali. Nenáviděla jsem se za to, ale hrozně rychle jsem k nim přilnula i přes to, že se celé ty roky jenom dívali na to, jak mě někdo týrá. Báli se, že by se mohli taky stát terčem celé školy. Chvíli jsem měla pocit, že jsem jako ostatní. Měla jsem pár přátel, kterým jsem věřila i když jsem často měla pocit, že je něco špatně. Nakonec jsem zjistila, že mě celou dobu jenom využívali. Můj nejlepší kamarád mi po přestupu na jinou školu oznámil, že se s někým jako já už nebude bavit. Že jsem pro něj moc ubohá a ošklivá. V té době už jsem byla psychicky dost nestabilní. Byla jsem přecitlivělá, všechno mě okamžitě vzalo. Moje původně chladná a tvrdá povaha se změnila a já dokonce začala i brečet. Do té doby jsem nebrečela. Ponižování pokračovala. Situace doma nabrala dost tragický spád. Rodiče se rozváděli, moje sestra se tehdy chytla špatné party. Hodně pila, kouřila trávu a po tom, co ji zneužil jeden starší kluk, přestala jíst. Její vztah s matkou se zhoršil do takové míry, že spolu nevydržely v jednom bytě. Sestra utíkala z domu, spala v zimě venku, bez jídla. Po pár měsících strašně zhubla, byla jako mrtvola. Na rukou měla ošklivé jizvy od žiletky. Když jsem ji taklhle viděla, byl to ten nejhorší pocit, co jsem za ty roky utrpení zažila. Někdo, koho milujete, vám umírá před očima a vy s tím nemůžete nic dělat. Její anorexie se zhoršila do té míry, že musela být hospitalizovaná v psychiatrické léčebně, kde strávila půl roku. Od smrti jí dělil jen vlásek. Stala se z ní troska. Nechápala jsem, co se to děje. Všechno se mi hroutilo.

Bratr po hádce s kamarády seděl jen doma u počítače, byl závislý na hrách. Když se mu ve hře nedařilo nebo se naštval, byl hodně agresivní proti mě i sestře. Otec odešel a našel si novou rodinu. Mě si přestal všímat. Matka se zhroutila, protože jsme neměli peníze. Byla nezaměstnaná a kvůli depresím si nebyla schopna najít trvalou práci. Nenáviděla jsem ji za to, že musíme takhle žít. Teď už chápu, že udělala všechno pro to, aby nás ochránila. Když mi bylo 14, našla jsem dědečka ležet mrtvého na podlaze v jeho bytě. Šla jsem mu zrovna ukázat vysvědčení. Tehdy se všechno změnilo. Do té doby jsem se vždycky dokázala vzpamatovat, ale pak už to nešlo. Potom jsem několik dní ležela doma, v našem novém bytě v sousedním městě. Přestěhovali jsme se tam po tom, co sestra utekla z domu a bratr se odstěhoval. Mamka si našla nového přítele, který mě něsnášel stejně jako já jeho. Tehdy to u mě začalo.



Po dědově smrti jsem nebyla schopná mít z něčeho radost. Většinu času jsem byla zavřená ve svém pokoji se zatemněnými okny, přejídala se nezdravým jídlem, kašlala jsem na hygienu a co nejméně chodila do školy. Byla jsem odporná, nenáviděla jsem se z cel duše. Vzdala jsem to. Takhle jsem pokračovala si dva roky. Každý den jsem šla ze školy rovnou domů, zavřela se v pokoji a spala nebo koukala do PC. Pamatuju si den, kdy se to všechno změnilo. Tehdy jsem šla do školy, jako obvykle jsem seděla v lavici a pozorovala jak se všichni kolem baví. Jak si ze mě utahují a dělají různé šílenosti. Cítila jsem se prázdně, nic z toho co dělali mě neuráželo, bylo mi to jedno...všechno mi bylo jedno. Cestou domů jsem měla prázdno v hlavě. Přišla jsem do svého pokoje, ale pak se najednou všechno zatmělo. Ležela jsem na zemi a křičela bolestí. Hruď se mi sevřela, v hlavě jsem měla obrovský zmatek. Před očima jsem viděla všechno, co se stalo. Tělo mého dědy, zuboženou sestru, plačící matku, ignorantského otce a nepříčetného bratra. Všichni byli tak nešťastní. Probrala jsem se asi po hodině na podlaze, sotva jsem se dokázala zvednout. To byl můj první panický záchavat.

Po tom jsem ještě pár týdnů nevytáhla paty z domu, ale potom jsem se začala pomalu měnit. Jako by se mi přetočila osobnost, pokaždé jsem se chovala jinak. Začala jsem mít chuť něco dělat, bavit se, chodit ven s lidmi. Na střední škole jsem se dala do party těch největších flákačů. Každý den jsme kouřili trávu a zevlili venku. Hodně jsem pila alkohol a o nic se nestarala. Bavilo mě taky děla různé nebezpečné kousky. Taky jsem úplně ztratila zábrany, co se týče kluků. Na akcích jsem si vždycky jednoho vyhlédla a už to bylo. Dříve jsem nemohla vystát něčí dotyk. Chováním jsem byla mnohem průbojnější, veselejší, tak nějak aktvinější. Naučila jsem se to všechno držet v sobě.


sad and mirror image

Pak jsem si našla pár dobrých přátel a bylo mi dobře. Jenže to bylo jen ticho před bouří. Na začátku prváku jsem začala chodit k psycholožce, protože jsem si říkala, že taková změna není normální. Pak začaly deprese, nervozita a úzkosti. Napsali mi antidepresiva, které jsem brala asi rok. Deprese se ale rapidně zhoršily. Tehdy jsem nedokázala ani vstát z postele, většinou jsem vůbec nejedla, někdy jsem se přejedla a pak zvracela. Zhubla jsem 20 kg. Panické ataky byly čím dál horší, pak se přidaly i halucinace. Už jsem nevěděla, co je realita a co je jen v mojí hlavě. Měla jsem pocit, jako bych neexistovala. Moje osobnost, moje tělo...všechno mi připadalo tak nereálné. Nevěděla jsem, kdo jsem, co chci a proč to vlastně všechno dělám. Začala jsem přemýšlet o sebevraždě. Moji blízcí mě z počátku ignorovali, pak mě zkoušeli motivovat pomocí vět typu "Nelituj se pořád!" nebo "Seber se už konečně!". Když to nezabíralo, vzdávali to se mnou. Jenom kolem mě zamračeně chodili, někteří dokonce odešli úplně, aby se na mě nemuseli dívat. Každý den jsem brečela, že mě všichni opustili, když jsem je potřebovala.

girl interrupted, movie, and quote image

Nakonec jsem se začala dost řezat. Poprvé to bylo na moje 18.narozeniny. Dostala jsem záchvat a pak jsem se probrala s rozřezanou nohou. Krev byla úplně všude. V panice jsem tu krev začala utírat a uvědomila jsem si, že tohle už je opravdu moc. Několikrát jsem si v afektu málem podřezala zápěstí. Můj psychiatr mi napsal hodně silné léky, ale stejně jsem po půl roce musela do léčebny. Moji rodiče to z počátku striktně odmítali, ale když viděli v jakém jsem stavu, podpořili moje rozhodnutí. Dělala jsem to jen kvůli nim. Ani nevíte jak moc jsem chtěla umřít, ale svojí matce jsem to nemohla udělat. Po tom všem, čím si kvůli mě prošla. Pravda je, že mě nechtěla. Předtím, než si vzala mého otce, měla s prvním manželem moje sourozence. Můj otec jí řekl, že jestli nebude souhlasit s dítětem, rozvedou se a ona nebude mít s dvěmi dětmi kam jít. Tak mě teda porodila, ale byla ve velkém stresu a tak to poznamenalo mě i ji. Byla jsem pořád nemocná, několikrát jsem málem zemřela na febrilní křeče. Kvůli mým pobytům v nemocnici to doma přestalo fungovat. Matka ani otec neměli čas na moje sourozence a ti tím hodně strádali. Mamka mi to zřejmě dávala za vinu, ale i přesto se o mě starala.

Proto jsem se rozhodla nezahodit její snahu a přežít ať se děje cokoli. Před nástupem do léčebny mi byla konečně diagnostikována správná diagnóza. Emočně nestabilní porucha osobnosti: hraniční typ. Do té doby jsem o téhle poruše četla jeden článek a viděla film Narušení, kde hlavní hrdinka porucha trpí BPD. V té době jsem si říkala "Ježiši, tak to určitě není můj případ. Moje problémy jsou úplně jiné" Odmítala jsem to a pořád otravovala psychiatra, aby tu diagnózu ještě zvážil. Jenže pak mi to začalo dávat smysl. Uvědomila jsem si, že všechno, co hraniční porucha představuje jsem já. Nechtěla jsem si to připustit, ale chovala jsem se přesně tak, jak se mi psalo v kartě. Emočně nestabilní, náladová, sebepoškozuje se, užívá lehké drogy a trpí depresemi. Začala jsem si uvědomovat svoji pokroucenou realitu, jako by všechno, co jsem do té doby viděla, nebyla pravda. Uvědomila jsem si, že chyba nebyla jenom v ostatních, ale hlavně ve mě. To všechno změnilo můj pohled na svět a já se s diagnózou smířila.

V léčebně jsem poznala spoustu lidí s podobnými problémy, a i když jsem měla z počátku stále záchvaty a obrovskou chuť se řezat, pomalu jsem se uklidňovala. Našla jsem lidi, kteří konečně rozuměli. Nemuseli nic říkat, stačil jeden pohled. Jeden můj přítel mi řekl "Léčebna je život po životě." a myslím, že měl pravdu. Léčebna je dno, dno od kterého je třeba se odrazit. Tohle všechno jsem si uvědomila díky svým spolupacientů, už jsem nebyla sama, kdo tak trpěl. Trpěli jsme všichni a i když to zní vtipně, tak trochu jsme bojovali proti světu. Zejména proti doktorům. Od svého pobytu v léčebně nevěřím psychiatrům Zacházeli tam s námi jako s dobytkem, jako s nějakými zločinci. Nězajímalo je, jak se cítíme. Stačilo je při vizitě jenom pozdravit a oni z toho posoudili, jestli ubrat nebo přidat léky. Kašlali na nás a obvzláště mě neměli rádi. Byla jsem trochu vzpurná, nemocniční pravidla mi nic neříkaly. Označili mě za nezvladatelnou, jenom proto, že jsem se zastávala jiných pacientů. Spoustu z nich jsem přiměla si stěžovat u primáře na nezájem personálu a to se sestrám a doktorům nelíbilo, takže mě brzo vyhodili. Ale o to mi asi šlo. Chtěla jsem odtamtud pryč. Hlavně ukončit tu skupinovou terapii, protože mi vůbec nepomáhala.

Když jsem se vrátila domů, všichni byli moc rádi. Bylo to jako bych vstala z mrtvých. Tentokrát už moje utrpení mělo jméno, ale to ho bohužel nijak nezmírnilo. Problémy neodešly, jen jsem se je naučila lépe zvládat. Přestala jsem věřit lidem, protože vím, že mě stejně vždycky zradí a opustí. Kvůli mé nemoci. Nikdo to se mnou nedokáže vydržet. Vím, že je to pro ně těžké. Sama to se sebou někdy nemůžu vydržet a proto se jim nedivím. Rozhodla jsem už dále netrpět kvůli opuštění od druhých. Pracuju na tom, abych se naučila být sama. Nepotřebovat k životu druhé i když se bez nich cítím jako duch, neúplná a prázdná. Veškeré moje vztahy byly totiž hlavně o vzájemném ubližování, buď jsem ubližovala já jemu nebo ten druhý mě. Pořád mám rodinu, moje sestra už je z nemoce několik let venku a bratr má úžasnou práci. Chci vidět jak se jim daří, jak si vedou. Snažím se neztratit naději i když je to někdy těžké.


Bleu, cinema, and love image

Vím, že svět vidím jinak, můj mozek pracuje dost odlišně, ale pořád jsem člověk, ne zrůda. Na to spoustu lidí zapomíná, když vidí psychicky nemocného člověka. Doufám, že se jednou postoj společnosti k takovým lidem trochu změní. Já se budu dál snažit. Věřím, že Vám můj dlouhý příběh něco dal. Hlavně to, že nejste sami, že na světě je spousta lidí v podobné nebo dokonce úplně stejné situaci. Všichni se s tím nějak pereme. Ale jak se to naučit dlouhodobě zvládat? Mě nejvíce pomohla víra. Ne v Boha, ale spíše v takový skrytý smysl - osud. V to, že všechni co mě potkalo, se stalo z nějakého důvodu. Udělalo mě to silnější a díky tomu jsem byla schopná zvládnout i to nejhorší mnohem jednodušeji. Všechno zlé je k něčemu dobré a i když svět je kruté a nelítostné místo, pořád je tu spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít. Pro mě je smysl života v tom, že se snažím najít svoje místo. Důvod, proč jsem tady a k čemu to všechno vlastně bylo. Už tolikrát jsem si říkala, že život možná žádný smysl nemá, ale nechci si v hlavě držet temní myšlenky. Snažím se udržovat si naději. Není nic, co by se nedalo vyřešit a to samé platí i o BPD. Dá se to léčit i když ne úplně, dají se zmírnit příznaky a můžeme se naučit alespoň částečně ovládat své emoce.

mistakes, quote, and proof image



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama