Zase ta prázdnota

21. srpna 2016 v 1:41 | 00 |  My diary
Dneska jsem byla společně se svojí mamkou na výletě v Zoo a jsme si šly prohlédnout výstavu květin. Musely jsme vstát už ve 4 ráno, abysme něco za ten den stihly. Ale únava nebyl můj hlavní problém. I když jsme strávily krásný den, vyšlo nám počasí a celkem jsme se nasmály, uvnitř jsem cítila, že chci jet domů co nejdřív. Myslela jsem si, že to zvládnu, že si ten den užiju a obvzláště tu zoo, kde se vždycky rozveselím, protože zvířata hrozně miluju.

Během našich rozhovorů jsme často zabočily k hodně filozofickým věcem, jak už to s mamkou máme ve zvyku. Řekla jsem jí, jak se cítím. Že v poslední době nemám z ničeho radost, nechci chodit ven a představa výletu pro mě byla docela hrozivá. Jsem teď psychicky hodně oslabená, stačí maličkost a já se hned dostanu do hodně melancholické nálady a mám blízko k pláči.

Několik týdnů zpátky jsem si totiž uvědomila, a dokonce i opravdu ověřila, že jsem postupně ztratila velkou část svých přátel. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem měla bydlet na privátě z toho úplně bez okolků a výmluv vycouvala a já jsem v tom najednou zůstala úplně sama. Musela jsem řešit nejen otázku nájmu, protože jsem sama v pokoji pro dva a to je dražší, ale i zklamání. Jiný privát už v okolí není. Bez problému mě nechala v takové situaci a to byla jen třešnička na dortu po skoro půl ročním absolutním nezájmu o naše přátelství. Za celé dva měsíce prázdnin mi ani nenapsala. Když jsem pak zkoušela kontaktovat pár dalších přátel, většina z nich ze schůzky vycouvala a já se ani neměla komu svěřit. Opravdu mě takový podraz od člověka, který byl celé 3 roky mým nejbližším přítelem vzal. Sice jsem se s tím už racionálně srovnala, netoužím se jí nějak pomstín nebo ji za to nenávidět, ale uvnitř to pořád bolí i když se to snažím zapudit. Nemám teď chuť navazovat nějaké kontakty, prostě se chci vyhnout tomu stresu, který pro mě vztahy představují, abych si zachovala nějakou stabilitu.
Z toho důvodu se mě mamka snažila co nejvíc vytáhnout ven, protože jsem už několik týdnů zavřená ve svém pokoji a nekomunikuju. Svěřila jsem se jí, že jsem teď trochu nalomená a bude to chtít čas než se to zahojí. Navíc jsem se před krátkou dobou rozešla se svým přítelem, protože už jsem v tom vztahu nedokázala dál fungovat. Půl roku pro mě bylo až až. Přestala jsem ho mít ráda a dost mi lezl na nervy, tak jsem to ukončila abych ho už dál neklamala a předešla tomu, že bych mu v afektu řekla něco dost nepříjemného. Jsem prostě taková. Hloubka mých citů k ostatním se ze dne na den mění a někdy už ty pocity nemám vůbec.

Mluvily jsme o tom, jak vlastněě zařídit, aby se člověk cítil spokojený. Můj problém je, že nejsem nikdy spokojená. Kdykoliv se rozhodnu něčeho dosáhnout, protože to chci a udělá mi to radost, jakmile se mi to povede, necítím naprosto nic. Žádné uspokojení. Jen prázdno a zase ten pocit, že ať udělám cokoliv, nic nebude mít smysl, protože se stejně budu cítit pořád stejně. Mamka je hrozný pozitivista, teda říká, že musí být. Jinak by doteď nepřežila. Snažím se tenhle její postoj převzít, ale je to pro mě jako pro totálního cynika těžké. Zoufale se teď snažím zachyti nějakého bodu, který by mi aspoň dočasně dal pocit, že má smysl něco dělat, snažit se a žít pro to. Klině malou hloupost, koníček, zážitek...cokoliv. Jsem teď hodně nespokojená hlavně se svým tělem. Byla jsem tak dlouho zavřená doma a v depresi, že jsem o sebe skoro přestala dbát. Tím se ještě prohlubuje strach a stud z venku. Asi se soustředím na to dát s etrochu dokupy a být aspoň nějak aktivní. Něco dělat, i kdybych měla jenom hrát hry na PC nebo chodit každý den ven se psem. Myslím, že i malý záchytný bod je klíčem ke zlepšení. Nejtěžší je ale najít něco, co mi nepřestane dávat smysl už po pár dnech. Máte taky někdy takový pocit? Taky zažíváte tu neskutečnou nudu a pocit nenaplnění v životě? Myslím, že u hraničních lidí je tohle dost běžné...

Výlet jsem se nakonec snažila užít, ale většinu času jsem byla mimo. Jendou jsem se takhle opřela o výběh s mravenečníkem a on mi strčil nos skoro do obličeje. Tak jsem se lekla, že jsem se dotkla elektrického ohradníku a dostala pořádný šok. Jsem to ale nemehlo. Ale jsem ráda, že se mamka snažila vytáhnout ven, mlj největší zážitek bylo krmení dikobrazů. Napadlo mě házet jim krmení z automatu v zoo, chutnalo jim to a jedli mi i z ruky. Dokonce jsem si jednoho pohladila.. Díky mami.

heart broken, lonely, and sad image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pawla10 pawla10 | Web | 21. srpna 2016 v 1:52 | Reagovat

Zažívám to pořád... Ty pocity, když jen tak jdeš a najednou se t honí hlavou "proč vlastně?" Nedává mi smysl nic, co dělám. Kdykoliv se mě někdo zeptá na budoucnost, hned si pomyslím "proboha, jak já mám vědět, co budu dělat, když mě nic netěší, neláká a chci umřít?"
Ale pořád ještě naivně věřím, že se něco zlomí... do té doby, než se úplně zlomím já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama