Září 2016

BPD problems

29. září 2016 v 21:35 | 00 |  BPD
Někdy žasnu nad tím, jak učebnicové některé situace, do kterých se lidi jako já dostávájí jsou. Když štu příspěvky lidí na blozích o BPD, tak prostě jen kývám hlavou, napůl se směju a napůl pláču. Je v tom tolik pravdy, tolik teatrálnosti a zároveň smutku a bolesti. Lidi s BPD jsou buď tak uniktní protože jsou směšní kvůli prožívání i té nejmenší emoce nebo neskutečně silní, když s tím dokážou žít. Já nevím, zkuste se podívat na tyhle příspěvky. 245 je můj oblíbený.

actually, health, and black image
quote image

actually, dark, and disorder image
actually, black, and mental image
actually, idealization, and black image
black, mental, and texts image
actually, dark, and disorder image
black, mental, and texts image
actually, black, and mental image
actually, black, and mental image
actually, black, and mental image
actually, black, and mental image



Je to všechno moje práce?

29. září 2016 v 21:14 | 00 |  My diary
Dnešní den byl pro mě stejně tak chaotický, jako ponižující. Ráno jsem zase nedokázala vstát, usnula jsem včera až ve 2 ráno. Sice jsem šla včera aspoň na procházku, nikdy jsem si neuvědomila, jak hezký máme ve městě park.
Dneska mi volala moje starší sestra. Ona nikdy nebyla velký fanda mých problémů, je přesvědčená, že si všechno vymýšlím, abych získala pozornost. O tom jsou, ostatně jak jsem zjistila, přesvědčeni všichni. Bylo mi řečeno, že za všech okolností se vždycky musí všechno točit jenom kolem mě. A nejhorší na tom je, že si to uvědomuju. Z nějakého důvodu na sebe vždycky přitáhnu pozornost, pořád mám tendenci se všem ospravedlňovat za svoje chování, ale jen to vždycky zhorším. Je pravda, že jsem nepřizpůsobivá a nesamostatná.

Moje nynější situace je jen moje chyba - neměla jsem nikomu říkat o tom, že jsem nemocná a bůhví co všechno. Stejně bych tím neodvrátila to, že mě kvůli tomu opustí. Udělala jsem ze sebe hysterku. Všichni si to o mě teď myslí. Popravdě, měla bych teď dělat všechno pro to, abych už nikoho svými problémy neobtěžovala a hlavně to už nikomu neříkat. Žádná hraniční porucha, žádné deprese. Nikdo to nesmí vědět, stejně to nepochopí. Jsem ráda, že o tom můžu psát aspoň tady. Tady mě nikdo nebude soudit a urážet, no možná bude, ale nebude to jako říkat mi to do očí přímo přede všemi mými spolužáky nebo blízkými. Možná, že je to opravdu hloupé, chtít, aby někdo věděl, aby pochopil...je to blbost. Takže moje rada pro všechny s poruchou osobnosti? Hlavně to nikomu neříkejte. Může se vám stát to, co mě - celá škola/práce se na vás bude dívat jako na zločince a blázna, v rodině budou jen kroutit hlavou nad tím, jaké jsou s vámi pořád problémy a hlavně vám to vlastně na duši nic neulehčí. Jen pochopíte, že lidé jako vy, nejsou nikde vítaní.

Jenže jak zabránit tomu, že to v sentimentální chvilce stejně někomu vyklopím? Asi se prostě s nikým nebavit. Udělat ze svého zdraví a vztahů tabu. Dokážu vůbec takhle žít? Pořád jen mlčet a předstírat, že jsem v pořádku a šťastná? Popravdě nevím, jestli to vydržím. Moje snahy být "normální" vždycky skončily nějakou dramatickou scénou. Třeba nějaká část mě to drama k životu potřebuje...jenže já to nenávidím. Nehci, aby lidi věděli, aby se kolem mě točil svět. Ale navzdory mým snahám se to pořád děje. Držet svoje emoce na uzdě je jako zastavit lavinu rukou. Nevím co mám dělat, opravdu nevím, jak se k tomu všemu postavit. Jak se omluvit, těm které jsem zranila a způsobila jim problémy a hlavně jak žít tak, abych pořád nebyla středem pozornosti? Ani nevíte jak trapně se cítím...

insane, quote, and grunge image



Báseň o podzimu

28. září 2016 v 18:08 | 00 |  Obrázky a citáty
Podzimní večer, chladný vítr vál
listí už padá, šustění se ozývá,
tak ozvěna letních lásek zní,
srdcí vášní zlomených.

Léto je radosti, smíchu čas,
všechno to pozlátko mizí však.
Když podzim svůj plášť roztáhne,
a krajina jinou tvář dostane.

Lidské duše mění tvar, úzkost a strach už míří tam.
S vůní listů barevných, světlem svíček hřbitovních
tu zůstaneme sami stát.
Jak na úplném začátku,
kdy neměli jsme otázku.

Proč podzim já tak ráda mám?
Protože ukazuje nám,
že pomíjivost věčná je,
stejně tak věčnost pomíjivá je.

Láska, prý krásný to cit.
Jednou stejně uschne list.
Opadne a shnije v zemi, nakrmí tak v trávě květy.
Co když city proti pudu jsou?
Co když blázni lidé jsou?

Jako strom, který listy neshazuje.
Sílu jim tak poskytuje,
po celý dlouhý rok,
až jednou samy opadnou.
Jiný kmen si vyberou.

My, kteří jsme pochopili,
stojíme tu mezi poli,
pozůstatky lesů celých,
v království větví zlomených,
kořenů v prachu zhynulých.

Možná by tu les mohl stát,
jako za časů letních krás,
kdyby jen slzy vodou byly,
kdyby jen vítr zase vál,
tam kde nás osud připoutal.

Ale i v tomhle mrtvém světě,
krásy je rovnou přehlídka,
tolik dveří k otevření,
tolik pravdy k pochopení.

Zima teprv začíná,
a já strach už nemívám,
když podzim na mě zaklepe,
s radostí mu otevřu,
a své listí vymetu.

autumn, leaves, and fall image






Denní režim

28. září 2016 v 14:32 | 00 |  My diary
Dneska poprvé zkouším dodržovat nějaký časový harmonogram dne. Jsem úplně na začátku, takže zkouším hlavně upravit spánek a přes den něco dělat. Jsem opravdu jako praštěná kladivem. Motá se mi hlava, když vylezu z postele a třeba jen půl hodiny chodím po domě, tak se cítím malátná a chce se mi zase ležet. Dneska jsem se bohužel probudila zase kolem poledne, i když jsem si včera léky na spaní brala už v 8 večer, nepodařilo se mi usnout dřív jak v 1 ráno. Včera jsem se celý den snažila něco dělat, uklízela jsem pokoj a byla i venku, ale usnout se mi nepodařilo. Argumenty typu "nediv se, že nespíš, když celý den ležíš" mi tady ani nezkoušejte psát. Není to tolik ani o fyzické únavě, jako o té psychické. Stačí jen myslet na nějakou aktivitu a já už mám chuť si lehnout a schovat se před ní.
Popravdě, je těžké se snažit, když vám nic nedává smysl, ale já už dál nemůžu nechat druhé, aby se o mě starali. Byly chvíle, kdy jsem sama ani nedokázala dojít dolů a najíst se. Mamka mi musela pomáhat se i umýt a obléct. Moje tělo bylo jako ze železa. Nemohla jsem ani zvednout ruce nad hlavu. To je něco, co nepochopíte, dokud to nezažijete. Tak silná deprese může být. A ten chaos, který je nejen všude kolem, ale i uvnitř. Snažím se z tohohle bludného kruhu dostat. Nemám pořád stejně silnou depresi, během dne ta míra skáče. Ale nejhorší je to ráno. Večer už jsem tak nějak "rozhýbaná" a dokážu aspoň něco.
Moje aktální pocity...připadá mi, jako bych měla vylézt Mount Everest. Ta představa, co mě všechno čeká, co udělat, abych byla zase člověk a ne jen skořápka.

Úkoly pro dnešek:

  • Vstát v 9 hodin, vzít si léky (neslyšela jsem budík, takže jsem to nedodržela)
  • Najíst se aspoń 3x denně - zkusím něco ještě sníst večer
  • Uklidit si pokoj - už jsem ve třetině, pravděpodobně mi to bude trvat až do večera
  • Jít na procházku - chystám se aspoň obejít ulici
  • Jít spát nejpozději v 10 hodin - léky si vezmu dříve, už v 7 večer

Tohle je podle mě trefné

Výsledek obrázku pro depression graph

Duševní hygiena - (moje) teorie

27. září 2016 v 22:46 | 00 |  Články
Jelikož se mi v poslední době daří čím dál hůř, přestala jsem hledat výmluvy, ale spíše způsoby toho, jak svůj stav jakkoliv zlepšit. V léčebně se nám snažili nastavit určitý režim, kterému se v praxi říká "Duševní hygiena". Měl by ji dodržovat každý člověk, aby byl psychicky odolný a lépe zvládal stres. V našem případě je tohle životně důležitá položka, ale bohužel na ni někdy i záměrně kašleme. Co duševní hygiena obsahuje, o tom se ještě rozepíšu níže, ale je to v podstatě péče o naše nitro. Zahrnuje to víru v sebe sama, sebelásku a snahu být odolnější vůči záporným pocitům. Já jsem to trochu zanedbávala, protože upřímě, můj vztah k sobě samé je strašný. Nemám žádné sebevědomí, a když ani nevím, kdo jsem, tak ani nevím, jak se mám mít ráda a mít k sobě po tom všem úctu. To je asi ten problém.
A moje duševní hygiena teď? V depresi a totálním zoufalství se ráno nedá skoro vstát, natož si pak jít zaběhat, dát si výživnou snídani, upravit se a s úsměvem vyrazit do nového dne. Ale to už je trochu pozdě. Je vidět, že jsem to asi hodně zanedbávala. Teď mám pocit, jako bych se znovu učila (duševně) chodit. Dělat malé krůčky k menšímu a menšímu utrpení a nakonec se snad ty strašné šrámy zahojí. Můj bývalý spolupacient a kamarád, který trpí depresemi se snaží dodržovat režim a říká, že je to jediná věc, kvůli které ještě není zase v blázinci.

Je to pro mě výzva, ale horší už to asi být nemůže. Motivovala mě dneska mamka, protože mě asi hodinu přemlouvala, ať aspoň vstanu z postele a najím se. Nebyla jsem prostě ráno schopná. Takže tady mám takový malý odborný výtah z literatury. Budu k jednotlivým tvrzením přidávat body od 0 do 10, jak dobře tyhle povinnosti plním. Myslím, že to bude hrůza. Ale musím nějak začít.


Výsledek obrázku pro spiritual harmony

Duševní hygiena je obor, který se zabývá rozvojem a podporou duševního zdraví. Je to vlastně soubor opatření, postupů a poznatků o způsobu života a chovaní, které umožňují zachovat si a udržet psychické a psychosomatické zdraví. Tento vědní obor zkoumá biologické a sociální podmínky působící na rozvoj a upevňování duševního zdraví.

Prevence

  • Odstraňování záporných společenských jevů (to bych měla odstranit sama sebe)
  • vyhledávání a pomoc ohroženým osobám, (chodím k psychiatrovi)
  • duševně zdravý a vyrovnaný člověk je schopen prožívat pocit spokojenosti a štěstí při současně dobré fyzické i psychické zdatnosti, (bez komentáře)
  • duševně vyrovnaní jsou odolnější vůči chorobám, (moje vyrovnanost je jen abstraktní pojem)
  • psychosomatické nemoci - minimálně třetina (ulcus, asthma, hypertenze), (bez komentáře)
  • osobní vlastnosti charakteristické pro duševní zdraví lze pěstovat a rozvíjet, ( souhlasím)
  • vyrovnaný člověk, má přátele, má rád, úspěšný ve vztazích, (bez komentáře)
  • správný režim dne, spánek, strava, životospráva. (slovo den je u mě těžké definovat, ostatní je bez komentáře)

Postupy podporující duševní hygienu

  • Nepotlačovat svoje pocity a mluvit o nich, (7 bodů)
  • zařadit přestávky v pracovní době, (5 bodů)
  • oddělovat pracovní život od osobního, (2 body)
  • vyhnout se osobnímu prožívání pracovních problémů - vztahovačnost, nebát se změn, počítat se stresujícími situacemi a aktivně je přijímat, (3 body)
  • udržovat okolo sebe dobré sociální zázemí a vztahy s druhými lidmi, (1 bod)
  • najít si smysluplnou pracovní činnost, (0 bodů)
  • naučit se organizovat si čas, (0 bodů)
  • naučit se asertivitě, věřit ve vlastní schopnosti a sebeuplatnění,(0 bodů)
  • naučit se relaxovat. (5 bodů)

Je asi úplně běžné, že dodržujeme fyzickou hygienu, ale zamysleli jste se někdy nad tím, jestli vůbec dodržujete i tu duševní? Jak vidíte, já na ní asi do teď dočista kašlala. Může se zdát, že si z toho dělám srandu. Ale opravdu se snažím věřit, že mi to pomůže.


Výsledek obrázku pro spiritual shits


Kdybyste měli bodovat jako já, jak byste dopadli vy?

Asi jsem zase utekla

27. září 2016 v 1:36 | 00 |  My diary
Ti, kteří můj blog občas čtou zřejmě vypozorovali, že mám sklony ze situací spíše utíkat, než se jim stavět čelem. Po tom, co mě ve třídě začali šikanovat kvůli pomluvě od třídní učitelky, jsem to prostě nedala. Udělalo se mi zle a jela jsem domů. Byla jsem tak mimo, že jsem ze zastávky sotva došla domů. Druhý den jsem začala zvracet a další dva dny proležela v horečkách. U mě je psychika hodně spojená s fyzickým zdravím a tak když jsem hodně rozrušená většinou onemocním. Už se tady někdo ozval, že to asi přeháním, každý to tak někdy má. Ale já mám teď fakt chuť se zabít. Nechci to doopravdy udělat, ale však to znáte...vždycky se to jeví jako jediné, sladké řešení všech problémů. Myslela jsem si, že budu v pohodě, že mě mají ve třídě i docela rádi. Ale samozřejmě, že to tak nikdy nebylo. Nějak se mi to teď všechno hroutí. Připadá mi, že ať jsem kdekoliv ta hrozná úzkost nepolevuje. Pořád mám pocit, jako by se mělo něco stát, jako bych měla něco udělat...je to někdy až nesnesitelné. Pak ke mě chodí mamka a vyčítá mi, že jsem budižkničemu, že jsem náladová, labilní a slyší, jak pořád v pokoji bezdůvodně brečím nebo naopak koukám do stropu jako ducha zbavená. Ve svém pokoji se cítím jako vězeň, jenže jakmile vyjdu ven, je to ještě horší. Nikdy jsem to tak intenzivně necítila. Chci být se svojí mamkou, ale když jsme spolu, tak se jí vyhýbám. Mám v hlavě hrozný zmatek. Teď se ještě bojím toho, aby klaplo všechno ohledně toho individuálního plánu ve škole a já nevyletěla kvůli absence. Ale jak tam mám chodit a snášet ty pohledy, ty poznámky, a nejhůř tu věčnou samotu? Doma mám aspoň mamku, za kterou můžu příjít když se něco stane, i když mě možná seřve, ale to je mi jedno. Chci aspoň jendu osobu, která se mnou bude a neopustí mě až to zase přijde. Já vím, jsem nesamostatná a sobecká. Jenže bez podpory to nezvládnu. V léčebně už skončit nehodlám.

insane and quote image

Léčba BPD

23. září 2016 v 23:59 | 00 |  Léčba
Jak jistě víte, sama BPD trpím a tak můžu podac celkem podrobné informace o tom jak se vlastně tato porucha léčí. V první řadě, a to velmi nerada, musím konstatovat, že BPD stejně jako většina psychiatrických onemocnění není léčitelná úplně. Dají se poze zmírnit její příznaky a celkově přizpůsobit svůj životní styl tak, aby nás nemoc tolik neovládala.

Proč se BPD nedá vyléčit úplně?
Na tuhle otázku je dost složitá odpověď. BPD je porucha osobnosti, tzn. že lidé s takovou poruchou mají v mozku něco jinak, a to jim způsobuje odchylky od "normálního" chování. Odborná definice poruch osobnosti zní asi takto:

Jedná se o závažnější poruchy než jsou poruchy neurotické, představují soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících nevyváženou a nenormální osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Porucha negativně ovlivňuje chování a prožívání i uvažování postiženého, ztěžuje jeho zařazení do společnosti a vytváření mezilidských vztahů. Rozvíjí se již od dospívání a trvá po celý život.

Lidově řečeno, osobnost je naší součástí. Něco, co se nedá spravit nebo vyléčit. Je to to, co utváří nás samotné a naše chování. Pokud je ale osobnost narušená, je velmi těžké fungovat s ní mezi lidmi, kteří ve své osobnosti tak velké odchylky nemají. Samozřejmě, že každý člověk může mít ve své povaze jisté odchylky, ale ty mohou být jen málo patrné. To by jsme potom poruchu osobnosti mohli mít všichni.
U skutečných poruch osobnosti jsou ale tyhle abnormální rysy tak výrazné, že s nimi nelze fungovat v normální společnosti bez nálepky "blázna".

Výsledek obrázku pro personality disorder

Co se tedy léčby týče, poruchy osobnosti se léčí tak, že se pacient učí přizpůsobit společnosti, svoje narušené chování ovládat nebo potlačit a mírnit příznaky. K tomu slouží nejrůznější terapie, těm se ale budu věnovat příšně. Kromě terapií se také hojně využívají různé psychofarmaka - antidepresiva, antipsichotika, anxilotika apod.

Já jsem jako hraniční pacient podstoupila 8 týdenní skupinovou terapii a pravidelně musela užívat antidepresiva, antipsychotika a léky na uklidnění. Důležité je tako zavést nějaký režim, který omezí nudu a nečinost, čímž předejde např. sebepoškozování, hazardu s léky a alkoholem, promiskuitě apod.

Výsledek obrázku pro group therapy

Můj názor?
Je spousta typů léčebných metod, já zkusila skupinovou terapii a medikaci. Popravdě mi nejvíce pomohlo zavést si nějaký režim. Nespat přes 10 hodin děnně, snažit se dělat něco produktivního, nepít alkohol a hlavně si povídat s lidmi. Psycholog v tomhle ohledu může hodně pomoct, ale záleží na tom, jestli je to dobrý psycholog a ne kretén, který vám všechno odkývá a s nechutí vás pošle pryč, jen co si odbude tu svoji hodinku strávenou s nějakou šílenou hysterkou.
Terapie neprobíhají jen v rámci pobytu v psychiatrické léčebně, ale i ambulantně. Já byla k terapii prakticky donucena, nechtěla jsem tam, protože nemocnice, ve které jsem byla mě děsila. Personál byl sprostý, lhostejný a doktoři se k nám chovali jako ke stádu hloupých ovcí.

Dobrá zpráva ale je, že příznaky hraniční poruchy se s věkem zmírňují a některé statistiky uvádí, že až 50% nemocných po několika letech léčby přestalo pocitovat ty nejhorší stavy. Takže i pro nás je naděje, jen je to hodně úmorná a zdlouhavá bitva se svým vlastním nitrem. Bojujeme s vlastní osobností, ne s nemocí. A to si spousta lidí neuvědouje. Je pravda, že sama často používám termín "nemoc", ale to proto, že se mi pořád nechce vysvětlovat, že ta potvora, která mi ničí život jsem vlastně já sama.

Výsledek obrázku pro personality disorder


Snažím se, opravdu moc

21. září 2016 v 20:48 | 00 |  O mně
Poslední dny mám hlavu jako v ohni, nedokážu klidně myslet, klidně spát. Neustále mě svírá hruď a v krku mám vyschlo. Nemůžu jíst. Myslela jsem, že ve škole to už bude všechno dobré. Že na základce jsem si toho vytrpěla už dost. Jenže mému Bohu to asi nestačí. Moje třída na mě začala vyvíjet určitý druh tlaku, nedokážu to popsat. Hledí na mě očima, které říkájí "Zmiz odsud, nepotřebujeme tě tady, děláš jenom problémy". Učitelé se mi vysmívají. A opravdu to není jen iluze. Mají k tomu důvod. Od několika lidí jsem se dozvěděla, že moje třídní učitelka, která věděla o mém pobytu v léčebně o tom řekla celé mojí třídě včetně všech učitelů. Jenže přidala k tomu ještě něco navíc. "Řekla jim, že jsem byla v léčebně, beru léky, ale že mi ve skutečnosti nic není a snažím se jenom získat pozornost. Taky jim napovídala, že jsem všude vyhrožovala sebevraždou. Aby prý neživili moji touhu po pozornosti, mají mě ignorovat. Na svou obhajobu mi přísahala do očí, že jim nic takového neřekla. Ale ona byla jediná, kdo o tom věděl a ještě k tomu to celé překroutila a přidala úplné lži. Udělalo se mi z toho špatně. Už chápu proč se na mě všichni tak dívají. Ale co mám dělat? Hrát si na to, že je všechno v pořádku? Nechat po sobě šlapat, tak jako jsem to dělala celých 10 let? Jsem tak blbá, neměla jsem jí o tom ani pípnout. Jenže koho by napadlo, že vás vaše třídní učitelka začne pomlouvat? Nikdy jsem s ní neměla žádný spor, vždy se ke mě chovala hezky a z ničeho nic udělala tohle. Moje rovnováha je úplně v hajzlu. Nejsem schopná tam sedět a snášet ty pomluvy, pohledy a věčnou samotu. Mamka mi řekla, že jestli si nenechám vyřídit individuální plán, tak se zhroutím. Jenže se toho bojím, protože jsem ve 4.ročníku a to je dost náročné.
Rozumíte tomu? Jen proto, že jsem psychicky nemocná mě všichni přátelé opustili a celá třída se na mě dívá jako na zrůdu...vím, že s tím už nic neudělám. Musím se s tím srovnat. Ale asi mě to bude stát hodně úsilí.

problem, quote, and text image

Ztracené duše

20. září 2016 v 22:35 | 00 |  Obrázky a citáty
Stíny kolem běhají,
křik se uvnitř rozléhá,
venku ho však slyšet není,
hlas se sotva ozývá.

Nejsou rty kdož zplna ječí,
je to duše bolavá,
Ten ryk venku slyšet není
pro něj tady místo chybí,
pro smutek a silný žal,
raději je schovat včas.

Necháš-li je vyjít ven,
vůle tvoje ochabne,
Růže potom brzo zvadne,
blízký přítel východ najde.

A pak stojíš v poli mrtvém,
ztracený a průhledný.
Světlo tlumené sic září,
ale radost nepřináší.

Věř mi, milý příteli,
pravdou by jsme šetřit měli,
není vždycky šťastná.
Nepřinese úlevu, ba ani přátel útěchu.
Jen utvrdí ten smutek v duši,
že nikdo nechce ani tušit.

A pak se ptáš, co dělat budeš
když bolest v srdci přetéká,
když láska chybí kolem tebe.

Kam hlavu složíš až to přijde,
ten zvuk kamene praskání
až křik už uvnitř nepobude,
ven se zplna vyvalí.

Co potom asi uděláme?
Vždyď my jenom přežíváme!
Potácejíc mezi břehy,
hledajíc tu cestu z řeky.

Ta voda stoupá do půl těla,
brzo se jí napijem,
jak nad hlavu nám dosáhne,
ten zlom pak v srdci nastane.

Uvidíš ten nový svět,
duše tobě podobné.
Které dávno pod hladinou,
hledají to místo své.



Do I even exist?

19. září 2016 v 19:51 | 00
Dnešní den ve škole pro mě byl jeden velký horor. Celý den pršelo a byla zima. Nenávidím pondělky, protože musíme přecházet do tělocvičky, která je zhruba půl km od školy. Vždycky jdu sama a sleduju skupinky děcek z naší třídy. Nikdo se ke mě nikdy nepřipojí, zkoušela jsem se k nim přidat, ale vždycky mě celkem tvrdě odpálkovali. Tak radši chodím sama. Ve třídě si mě většinou nikdo nevšímá, nereagují na to co říkám nebo jak se chovám. Dneska mi jeden spolužák, se kterým sem tam prohodím i slovo v dobrém, řekl, že to pro mě musí být těžké, když mě celá naše třída nesnáší a pomlouvají mě. Nějak jsem v tu chvíli nechápala o čem to mluví. Myslela jsem, že si mě prostě nevšímají, protože jsem nevýrazná, ale nikdy jsem neslyšela, že by mě pomlouvali nebo mě neměli rádi. No pravda je taková, že si o mě myslí, že jsem "divná, ujetá, totálně mimo, pomalá a hloupá". To jsem si vyslechla od několika lidí, kteří mě vě třídě trochu berou. Nenapadlo mě, že mě až tak nesnáší skoro celá třída. Už chápu proč se mi vyhýbají a ignorují mě. Měla jsem pocit, že jen neví jak se mnou mluvit, ale oni to dělají naschvál. Asi je to kvůli mému přístupu. Vůbec se nezajímám o to, co se děje ve třídě a často jsem kvůli práškům úplně mimo. Jenže to oni samozřejmě neví.

Dneska jsem už ale vybuchla. Asi 5 minut jsem se snažila něco říct jedné spolužačce, ale ona mě úplně ignorovala a její kamarádky naschvál mluvily dál i když viděly, že se snažím mluvit. Vytočilo mě to tak, že jsem se jich nahlas před celou třídou zeptala, jestli jim dělá dobře předstírat, že neexistuju a skákat mi do řeči. Odpověděly, že mě jenom neslyšely. Samozřejmě. Sedla jsem si do zadní lavice a dala si sluchátka.
Vím, že je hloupé se tím zabývat. Ale docela to bolí. Když vás celá vaše třída přehlíží, pomlouvá, celý den trávíte sami v lavici. Nikdo se vás nezeptá, co jste dostali z testu nebo jak se máte. Nikdo si k vám nesedne na obědě nebo se k vám nepřidá na ceste do tělocvičny. Jsem jako vzduch. Možná prostě nejsem stvořená pro to, aby mě lidi vnímali. To, že jsem většinu času mimo realitu není moje chyba. Není to něco, co jsem si přála.
Teď, když jsem se dozvěděla, co si o mě myslí už nemám chuť napravovat vztahy. Nemám si s nimi co říct, prostě ten poslední rok nějak doklepu a pak už snad bude všechno lepší. Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale samota opravdu bolí...

sad, alone, and dark image

Alkohol, staří přátelé a nečekaná omluva

18. září 2016 v 21:21 | 00 |  My diary
Svůj páteční večer jsem tentokrát místo polehávaním a sledováním Penny dreadful strávila se starými spolužáky na akci v nedalekém městě. Jela jsem tam se třemi kamarádkami, se kterými se známe už od doby, co nám ještě teklo mléko po bradě. Nikdy jsme si nebyly nějak extra blízké, dalo by se říct, že jsme spolu vycházely jen proto, že se jsme se pořád potkávaly. Jakmile už jsme trochu vyrostly, vzájemně jsme se začaly považovat za blízké přátele - přece se známe tak dlouho. Nikdy jsem v nich neměla takovou oporu jakou jsem potřebovala, ale teď jsem vděčná, že je mám. Náš vtah, zocelený více jak 10 lety společných her, lásek, školní docházky a prvních krůčků k dospělosti, je něco, co vznikne jen opravdu hodně pomalým procesem.

S těmito dvěma jsem se teda vydala do jednoho klubu. Koupili jsme pití a začaly si užívat. Obě jsou, co se seznamování a kluků týče jako zaseknuté v 19.století, takže moje snaha nás seznámit s partou fajn kluků skončila spíš trapasem. V klubu bylo horko, alkohol na mě vůbec nepůsobil a my jsme tam jen seděly a koukaly na tančící lidi. Pak se obě někam ztratily, díky alkoholu si dovolili přijmout výzvu k tanci. V tom horku jsem už nemohla být, tak jsem si sedla na lavičku před klub. Byla teplá úplňková noc. Ani jsem si to neuvědomila a už si povídala s partou lidí, které jsem nikdy ani neviděla. Bylo to takové osvěžující. Bavit se, dělat kraviny jako 15-ti letá. Po nějaké době jsem si uvědomila, že sedím v taxíku s několika klukama a jedeme do jiného lubu. Všichni byli milí a zábavní. Moje kamarádky jsem zkontrolovala, bylo o ně dobře postaráno. Když jsme vešli do klubu, zůstala jsem stát na schodech jako opařená. Přede mnou stál můj bývalý spolužák, stejně jako holky jsem i jeho znala od školky. Ale on se ke mně nikdy nechoval zrovna hezky, vždycky seděl v lavici se svým nejlepším kamarádem T. a společně se mi posmívali, ponižovali a občas do mě i bouchli.

I přes to jsem je oba měla moc ráda. Byli takoví třídní baviči, nebyli to špatní kluci. Dělali mi to jenom pod tlakem ostatních spolužáků, aby neztratili tvář. Ten kamarád se zmínil, že T. je tady s ním. Prý stojí venku. Pozval mě na panáka a pak jsme se za T. vydali. Ležel za klubem pod stromem a bylo mu zle. Zvracel. Nemohla jsem pochopit jak ho tam jeho nejlepší kamarád mohl nechat v takovém stavu. Hned jsem k němu přisedla a pomáhala mu aby se celý nezřídil. Začali se mě ptát, jak se mám apod. Nevím proč, ale nějak jsem měl apotřebu vypustit ten vztek, který se ve mě za celou dobu jejich chování ke mně nashromáždil. S T. hlavou v klíně jsem ze sebe začala sypat svoje pocity, mluvila jsem o tom, co ze mě ty roky šikany a domácího násilí udělaly. Jeden jenom seděl a byl skleslý, T. se rozbrečel a řekl: "Je mi tak líto, jak jsem se k tobě choval, byl jsem blbec". Čekala jsem všechno, ale tohle ne.

Ten vztek ze mě úplně vyprchal, pohladila jsem ho po hlavě a řekla, že se na ně nezlobím. Nic jim nevyčítám, jen jsem jim potřebovala říct, jak to se mnou doopravdy bylo. Možná jsem jim to říkat neměla, nemůžu spoléhat na to, že se mi teď za střízliva někde neposmívají, jaká jsem trapná naivka. Ale T. omluva mi ulevila.
Chápete tu náhodu? Jedu na akci s dvěma kamarádkami, dostanu se do klubu na druhé straně města a tam potkám své bývalé tryznitele, a jeden se s pláčem omluví. Čekala jsem u nich dokud jim nepřijel odvoz a pak se šla rozloučit se svými společníkdy, se kterými jsem přišla. Jeden z nich byl docela milý a překvapivě galantní. Nedíval se na mě těma hladovýma očima s úmyslem mě při první příležitosti zatáhnout za roh. Takových kluků jsem potkala jen málo. Vždycky se s nimi bavím, ale blíž jak na půl metru si je k sobě nepustím. Na rozloučenoj jsem mu dala pusu.

To byl můj páteční příběh, cítím se tak nějak vyrovnaněji. Ale pořád mi není do smíchu. Rozhodla jsem se, že v říjnu tam půjdu zase. I když lidem nevěřím a snažím se jim vyhýbat, aspoň nějak zaplním tu věčnou prázdnotu uvnitžř sebe. Taky budu mít možnost vidět ty dvě, bohužel studuju hodně daleko od nich, takže se nemůžeme moc vídat. Jsem ráda aspoň za to.

grunge, memories, and friends image

Zamyšlení: produktivní život?

15. září 2016 v 23:50 | 00 |  Články
V poslední době jsem začala vnímat to množství článků na téma "Jak žít co nejproduktivněji", kterými jsou zahlceny nejrůznější blogy, weby, časopisy a dokoce samotné knihy. Předtím jsem si toho tolik nevšímala, řekněme, že jsem měla jiné starosti. Samozřejmě i já občas klikla na článek s tímto obsahem, sem tam se pozastavila nad tím, o co se to tady v tom životě vlastně pokouším, ale po čase mi tyhle myšlenky byly spíš na obtíž.


Výsledek obrázku pro life meaning
Tohle mnou úmyslně zapovězené téma ve mě otevřel můj bratr. Je to 26letý, krásný kluk, který už v tomhle věku vydělává nemalé peníze a žije si jako v bavlnce. Police má nacpané Bryanem Tracym a Robertem Kiosakim - pro představu jsou to knihy o tom, jak se naučit být úspěšnější, mít více peněz, těžit na ostatních lidech a umět se co nejlépe přetvařovat. "Bohatý táta, chudý táta" od Kiosakiho je bráchova bible. Jeho nej seriály jsou Kravaťáci a House of Cards.

Z počátku jsem ho v takovém sebevzdělávání podporovala, byla jsem ráda, že se chce mít lépe a pracuje na svém osobním rozvoji. Jenže z osobního rozvoje postupně přešel k čistému materialismu, už se nezabývá svou povahou nebo charakterem, ale hlavně tím, jak mít to nejlepší společenské postavení, nejluxusnější auto a milion na kontě.
Ale nezůstala jsem u pouhé starosti proto, že můj milovaný bratr se teď dostal do mrtvého bodu, věci neběží podle jeho plánu z čehož je mírně řečeno frustrovaný. Svůj vztek a zklamání si občas mimoděk vylije na matce nebo na mě a je pravda, že já jsem k tomu jako stvořená,protože narozdíl od něj já netrávím celé dny nejakou produktivní činností. Místo Tracyho mám doma klasickou literaturu a poezii a to, jestli mám luxusní věci je mi úplně jedno. Víte proč? Protože jedinou mojí starostí, která mi bere veškerou energii je vůbec přežít. Nemám v hlavě prostor pro myšlenky na budoucnost, na hodnotu svého času, na peníze apod. Mě zajímá jen jak přežiju další den, jak zvládnu další ataku, jak se ovládnout, když se mi chce vyskočit z okna uprostřed vyučování. Zkrátka můj smysl života je "být normální".

Výsledek obrázku pro personal growth

Jistě, tohle je pro něj samozřejmost. Dokonce to ani nemusí řešit. Jeho největším problémem je zklamání a smutek z toho, že věci neběží podle plánu. Rozumím tomu, co prožívá a říkám si, proč si tím vlastně musel projít? Společnost nás nabádá abychom byli co nejlepší, vynikali v mnoha oborech, byli všestranní, k tomu atraktivní a s příjemným vystupováním. Měřítkem dnešních hodnot jsou hlavně peníze a vzhled. Můj bratr se snaží dostat do téhle pozice - možná z pomsty na těch, kteří mu tvrdili, že nic nedokáže nebo prostě jen proto, že neví jak jinak by si dokázal svou vlastní hodnotu.
Postupem času ale ztrácí svoji původní osobnost, je zahořklejší, výbušnější a mírně povrchní.



Snaží se mi pomoct svým způsobem tak, že mi vyčítá můj způsob života. Nelíbí se mu, že mám věčně špatnou náladu, často pláču, nemám žádné ambice ani dlouhodobý koníček. Nedokážu fungovat mezi lidmi a jsem často hrozně emocionální. Je naštvaný, že mrhám svým talentem k jazykům, literatuře a umění.
Nedokáže si představit, že moje hodnoty jsou naprosto odlišné od těch jeho. Peníze, luxus, vyšší společnost a prestiž mě šťastnou neudělají. Je mi líto, že on takhle přemýšlí. Přála bych si aby to byl zase ten starší brácha, který si se mnou hrál, pomáhal mi a vyslechl mě kdykoliv bylo třeba. Teď je ze mě zklamaný, protože věří, že příznaky BPD je lehké dostat pod kontrolu.

Výsledek obrázku pro survive day

Mrzí mě, že je ze mě zklamaný i když vím, že mě má hodně rád. Ani nezkouším mu svoje motivy vysvětlovat, ale několikrát jsem se ho snažila navést správným směrem. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že peníze jsou jenom prostředky, ne smysl života, že se jeho charakte pomalu kazí, když se příliš soustředí na materiální hodnoty. Odpovídá mi jen vyhýbavě.
Můj bratr je neskutečně hodný, laskavý člověk, který celý život pomáhal a naslouchal druhým lidem. To se mu samozřejmě vymstilo a on se po tolika ranách do zad změnil. Jakmile vás zdradí blízký člověk, část vaší osobnosti jakoby zkrystalizuje, stane se tvrdou a studenou jako led. Bojím se, že brzy mi z mého bratra zbude jen bezcharakterní materiálně založená fiflena.
Není přece důležité jestli se budeme dívat na sitcom nebo naučný dokument, není důležité, že celé dny neděláme nic produktivního. Že ani celý náš život nespěje k nějakému účelu. Nikde přece není napsané, že musíme žít proto, abychom něco vytvořili. Je to jen na nás.
Někteří lidé denně bojují sami se sebou, jsou šťastní jen z toho, že mají klidné místo ke spánku, člověka k povídání, oblíbenou knihu ke čtení. VŠECHNO NEMUSÍ MÍT NĚJAKÝ ÚČEL, ANI ŽIVOT. Proto nejsem frustrovaná z toho, že jsem celou střední jen tak proplula, nenašla si žádné kamarády a ani neudělala pokrok v malování nebo psaní. Jsem prostě budižkničemu, ale mě to takhle vyhovuje. Být produktivní mě stresuje, je to moc povinností naráz, které mi ve finále nic kromě totální vyčerpanosti nepřinesou. Byla bych moc ráda, kdyby i můj bráška pochopil, že sláva a peníze jsou jed pro lidskou duši. Snad brzy pochopí a uvědomí si, že to, co opravdu v životě chce není jenom být bohatý.

Výsledek obrázku pro life meaning


Takže co se týče článků "Jak být úspěšný/ produktivní" - možná obsahují uřitené rady a tipy, jenže neměla by se z toho stát posedlost. Pokud trpíte nízkým sebevědomím, tak máte sklony k perfekcionismu - ten vás může zavést až do pekel. Proto pozor na přehnanou snahu o dokonalost, když byste energii měli investovat spíše někde jinde -například, jak přežít.

BPD a poruchy příjmu potravy

15. září 2016 v 17:37 | 00 |  BPD
Jak jsem již naznačila v přechozích článcích, hraniční porucha se velmi často pojí také k dalším poruchám jako jsou třeba právě poruchy příjmu potravy. Je to proto, že náš vztah k jídlu úzce souvisí se vztahem k vlastnímu těli. Hraniční lidi mají nejasnou představu o vlastním těle, často o něm smýšlejí dost negativně. To je doslova živná půda pro anorexii, bulimii a záchvatovité přejídání, mnohdy i jejich kombinaci.

Já sama mám s PPP bohaté zkušenosti, kontkrétně s anorexií a záchvatovitým přejídáním. V období velké emoční nestability jsem se potácela od příčetnosti k nepříčetnosti a vyhledávala různé formy hazardu se životem, abych se nějak rozptýlila (vím, zní to hrozivě). Většinou jsem se řezala, ale přešla jsem i k jiným formám sebepoškozování a to k hladovění. Kdysi jsem při dietě shodila okolo 15 kg, snažila jsem se tehdy hlavně zhubnout. Potom jsem ale jídlo omezila o dost víc a už to nebylo jen proto, že bych se cítila tlustá. Byl to určitý druh rozkoše. Bolesti z hladu jakoby tlumily tu bolest v duši, no a samozřejmě mi dělalo dobře, že hubnu a můžu si obléct co se mi líbí. Jako puberťák jsem měla celkem velkou nadváhu, takže to byla skvělá změna.
Jenže potom jsem to už hodně přeháněla, k hladovění jsem přidala kouření, trávu, hodně alkoholu, dostavila se nespavost a příšerné úzkosti a nakonec hluboká deprese.

Výsledek obrázku pro eating disorders BPD

Pak už mi bylo všechno jedno, tak jsem se začala přejídat. Tak dlouho jsem pořádně nejedla, že jsem najednou nemohla přestat jíst. Kupovala jsem si kvanta toho, na co jsem se do té doby neodvážila ani podívat - tzn. sladkosti, smažené jídlo, chipsy, přílohy apod. Jedla jsem jen abych zaplnila to prázdno uvnitř sebe. Snažila jsem se přestat, ale ono to prostě nešlo. Protože jsem měla scvrklý žaludek, nemohla jsem samozřejmě tak velké porce jídla všechny strávit, tak jsem vždycky velkou část zhltaného jídla vyzvracela. Kolikrát jsem ani nevnímala chuť, prostě jsem do sebe házela všechno, co mi přišlo pod ruku. Dokázala jsem takhle sníst neskutečné hory jídla, které by mi předtím stačily na víc jak týden, za jedinou hodinu. Brzo jsem si dost pokazila zažívání, začala jsem trpět refluxem a každé sousto se mi vracelo ze žaludku zpátky do pusy. Musela jsem přistoupit na šetřící dietu, navíc kvůli antidepresivům a antipsichotikům jsem nemohla brát pořádné léky na reflux a zažívání, takže to trvalo hrozně dlouho. Dodnes se mi jídlo vrací zpátky, ale to jenom tehdy, když se přejím. Je to pro mě takové varování, že už je toho moc.

Výsledek obrázku pro anorexia bulimia depression

Z mého vyprávění je jasné, jaký důvod má většina hraničních lidí k poruchám příjmu potravy. Není to jenom o váze, ale i o pocitech. Neznám člověka s hraniční poruchou, který by aspoň jednou za život neměl problém s PPP. Je to hlavně díky naší emoční nestabilitě, vztahu k vlastnímu tělu a sklonům k extrémů - buď jím moc anebo vůbec.
Jedinou možností, jak tomu předcházet, je dbát na psychickou pohodu (to je asi ta nejtěžší věc, na kterou musím v životě dbát) a snažit se neřešit svoje emoční výkyvy drogami a sebepoškozováním. Je to zvladatelné, pokud nekašlete na léky a návštěvy psychiatra a psychologa. Pokud ano, chraň vás Bůh.

Kdy budeš spokojená?

15. září 2016 v 16:46 | 00 |  My diary
Včerejší den si až na rozhovor s jednou kamarádkou vůbec nepamatuju. Okolo 4 odpoledne jsem si vzala půl kventiaxu (na uklidnění a spánek), nařídila jsem si sice budík na 8 večer, ale probudila jsem se úplně zmatená v 5 ráno. Stačila jsem se akorát nachystat do školy a dohnat co jsem večer nestihla. Spala jsem tak tvrdě, že jsem neslyšela ani budík, který jsem měla přímo u ucha. Je to hodně silný lék, ani nevím, proč jsem si ho vzala. Snad proto, že jsem byla vytočená z toho, co mi řekla kamarádka.

Už jsem ji jednou zmiňovala, říkejme jí třeba Z. Sešly jsme se u kávy na zahradě, kde mám privát (shodou okolností ho vlastní její otec, poznaly jsme se v léčebně a je o 13 let starší než já.) Vzhledem k jejímu věku se dost divím některým jejím postojům. Se Z. jsme se poprvé viděly v léčebně na oddělení JIP. Obě jsme byly tak mimo, že jsme ani jedna druhou nevnímaly. Já pořád jenom spala nebo bezduše bloumala po pokoji a ona pořád vzdychala a koukala do zdi. Nevypadala, že se mnou chce komunikovat.
První tři dny jsme na sebe ani nepromluvily. Druhý den se na nás přišel podívat doktor a zeptal se Z, jak se jí daří. Odpověděla otázkou "Myslíte si, že mi pomůže když budu celý den ležet v posteli a nic nedělat?" Já jsem si vedle pomyslela, že přesně za to jsem v tuto chvíli vděčná a doktror moji myšlenku potvrdil větou "Lidé v depresi většinou nemají chuť něco dělat."
Lékař, který mě na JIP poslal mi už řekl, že tam budu s další pacientkou trpící depresí. Opravdu vypadala smutně a slyšela jsem ji i plakat. Ale její otázka mě zmátla. Potom nás obě přeřadily na normální oddělení a daly nás i na stejný pokoj. Začaly jsme si povídat a pak jsme byly často spolu. Bylo příjemné mít někoho s kým můžete přežívat v léčebně. Zařadili nás taky do skupinové terapie, která se konala 2x denně a trvala hodinu.
Už tehdy se jí udělalo značně lépe, jenže si pořád na něco stěžovala. Léky nepomáhají, lékaři neposlouchají, vůbec mi nepomáhají... Pravda, v OPAVSKÉ léčebně jste se opravdu žádného pochopení ani pomoci nedočkali. Ládovali nás práškama a nutili držet svoje emoce a pocity na uzdě. Pokud jste udělali něco, co se jim nelíbilo, šoupli vás na uzavřené oddělení (což je v léčebně trest všech trestů), v nejlepším vás jenom pěkně seřvali a zkritizovali celou vaši existenci.

Z. nebyla s léčbou spokojená, myslela si, že to bude úplně jiné. Že jí pomůžou. Jenže mě už po měsíci společného pobytu bylo jasné, že Z. sice trpí depresí, ale ne žádnou těžkou formou. Doktoři jí sdělili diagnózu lehké deprese, ale ona se s tím nedokázala smířit. Pořád hledala příznaky vážnější nemoci, záměrně zhoršovala svůj stav naprostou nespoluprácí s lékaři. Pak se vrhla na různé samodiagnózy. Nejprve si vzala do hlavy, že má to co já - tudíž hraniční poruchu. To jsem jí okamžitě vyvrátila a dokonce řekla, ať jí ani nenapadne něco hrát. Bylo mi z toho dost na nic, jak ráda bych si to s ní vyměnila. Byla schopná ráno vstávat, normálně komunikovat, neměla žádné panické ataky a ani náhlé záchvaty pláče nebo potřebu se sebepoškozovat. Měla milující rodinu a dvě zdravé děti...Tak proč?

Nakonec se definitivně rozhodla, že má schizofrenii. Jak k tomu došla? Prý se pořád cítí tak nějak "divně", četla si na internetu, že lidé se schizofrenií přichází k doktorovi s tím, že něco není v pořádku. Svůj "divný pocit" definovala jako "necítím se jako já". Následoval půlhodinový monolog o tom, jak se jí určitě rozkládá osobnost. Doktoři v léčebně i ambulantní psychiatr jí definitivně potvrdili, že se u ní žádné přiznaky schizofrenie neobjevují.

Já sama se občas taky cítím "zvláštně", zažívám pocity odcizení od sebe sama, pocity derealizace a někdy dokonce i sluchové halucinace a bludy. Ale nikdy mě nenapadlo hledat si to na internetu a diagnostikovat se sama.
Zeptala jsem se jí "To ti deprese nestačí? Až ti diagnostikujou schizofrenii tak budeš spokojená?"
Nevěděla, co odpovědět. Po chvíli váhání přišla s argumentem, že aspoň bude vědět, co jí je a jak to léčit. Po tak dlouhém dialogu už jsem neměla sílu vyslovit větu "Vždyď ty už dva roky víš, co ti je, jen si to nechceš přiznat."

Není schopná si přiznat, že hlavní problém není v nemoci, ale v ní. Není schopná se svým životem nic dělat, spoléhá na to, že jí doktoři, prášky, cokoliv pomůže. Vytáhne ji z problému, aniž by hnula prstem. Ale z vlastní zkušenosti vím, že mě samotné prášky pomohly jen minimálně stejně jako psychiatři. Ano, dokázali mě postavit na nohy, ale nevyřešili celý problém za mě.

Bylo na mě abych se poprala se svou nemocí a naučila se ji zvládat. Bez soustředění a práce na sobě nic nezměníme. U psychických nemocí musí člověk sám chtít něco změnit, ovládnout se, cítit se lépe...
Mám Z. ráda, byla pro mě velkou oporou jak v léčebně, tak i po ní. Moc ráda bych jí pomohla, ale nevím jak jí otevřít oči. Nejhorší je asi to, že si nedokáže připustit pravdu a slepě hledá příčiny svých problému tam, kde nejsou. Doufám, že jednou svéhou utrpení bude mít dost a dokope se k tomu, aby sama začala něco dělat.


Děcka, vzpamatujte se!

13. září 2016 v 22:22 | 00 |  Články
Název článku může znít trochu ofenzivně, ale myslím to jen v dobrém. V poslední době se stále více setkávám s lidmi, většinou hodně mladými, kteří si svůj život úmyslně ničí nejrůznějšími doměnkami a vytvářejí si tak své vlastní, srdceryvné drama, které jim ale ve výsledku nepřinese nic než zbytečnou bolest a citové strádání.

Výsledek obrázku pro teenage girl stupidity

Co si představíte když uslyšíte tyto pojmy - deprese, anorexie, ADHD, porucha osobnosti, schizofrenie? Většinu z vás tato slova vyděsí, nejste si jistí jejich významem a nelíbí se vám ta negativní energie, která z nich vyzařuje. A je k tomu dost dobrý důvod. Tyhle nemoci nejsou nic hezkého, nic produktivního a už vůbec ne něco, co by jste si přáli prožít. Pokud opravdu víte, co obnášejí. V dnešní době je všeobecné povědomí o psychických nemocech na strašné úrovni. Lidé možná znají pojmy, ale jejich význam jim uniká nebo hůř si ho vykládají úplně jinak. Například "depka" se v naší společnosti stala běžným jevem. Naprostá většina nezasvědcených si myslí, že se jedná o depresi. O ostatních nemocech ani nemluvě.

Společnost se je naučila zlehčovat, podceňovat nebo záměrně ignorovat. Skutečně nemocní lidé jsou odsuzováni, musí trpět nejrůznější posměšky, urážky a nepochopení ze strany svých blízkých a dokonce lékařů. Potom je úplně jasné, že vaše nejvroucnější přání po tom všem bude jen být prostě zase "normální", hodný lásky a pochopení od druhých. Být schopný fungovat v takto nastaveném světě. Jenže přání jsou pořád jen přání, která se v tomto případě málokdy stanou skutečností.
Většina z nás vlastně nechce měnit svou osobnost nebo způsob života, ale naše okolí nám nedovolí být takoví jací jsme. Budou nás litovat, stranit se nás, nenávidět a nakonec opouštět. To je kříž, který nese každý psychicky nemocný člověk. Samozřejmě jsou zde hranice, které bysme ani my neměli překračovat, ale dalším problémem je, že spousta lidí o nás smýšlí jako o šílencích nebezpečných pro společnost. Takoví lidé sice existují, ale o ty je postaráno ve speciálních zařízeních, tudíž je naprostá hloupost je spojovat s lidmi, kteří dokáží běžně fungovat jako ostatní, jen s většími obtížemi.

Co mě asi nejvíce zaráží je, že když už se konečně začalo více mluvit o psychických nemocech, začala toho velká spousta lidí využívat. Od svých kamarádů a známých slýchám, že u sebe pozorují příznaky deprese, úzkostných poruch, maniodeprese, schizofrenie apod. Vím, že do hlavy nikomu vidět nemůžu, ale pokud někoho dobře znáte, tak to poznáte. Začalo to tím, že někde slyšeli, že při depresi nemůžete moc spát. Dotyčný zrovna dva dny nemohl usnout - následuje horečnaté hledání informací na internetu. Z toho usoudí, že určitě trpí depresí. Je o tom natolik přesvědčený, že se začne chovat depresivně. Poslouchá smutnou hudbu, nesměje se, stěžuje si na úzkost a ztrátu chuti k jídlu. Zkrátka si to všechno záměrně vsugeruje tak, že tomu začne sám věřit. Opravdu se snaží si depresi přivodit. Ale proč?

Výsledek obrázku pro emo girls cry
Taková trochu WTF fotka. Lidé s depresí se takhle nefotí.


Většinou jde o snahu přilákat na sebe pozornost, starost druhých lidí nebo prostě jen přehnaná reakce na určitý druh stresu. Záměrné vyhledávání a zhoršování "deprese", není skutečná nemoc. Je to paranoia. Lidé to dělají, aby si zajistili pozornost, lítost druhých, snaží se být zajímaví.
Člověk trpící skutečnou depresí se nechlubí návštěvami u psychiatra, nechvástá se tím kolik bere léků a už vůbec o tom nemluví na veřejnosti.
Jsem tak vytočená, když poslouchám některé pubertální 15leté holky, které mají "depresi" z toho, že jim rodiče místo Iphonu za 15 000Kč koupili Samsung za 8 000kč. Nebo holky, které při 40 kg na výšku 170 cm pláčou nad svými "špeky". Je mi líto, že si někdo dobrovolně ničí život simulací něčeho, co by se jich ani nemuselo týkat. Kolik z nás se dostalo do depresivní nálady jenom proto, že si naschvál v hlavě přehrával smutné okamžiky nebo sledoval depresivní filmy? Tohle není sradna, není to cool.
Budete se snažit předstírat depresi, pak přijde ten okamžik zklamání. Zjistíte, že nikoho nezajímá, že je vám zle. Bude vás to mrzet a nakonec se do té deprese opravdu dostanete ani nebudete vědět. Z vlastní zkušenosti vím, že nikoho nezajímá vaše psychické strádání ať už je skutečné nebo fingované. Vaši blízcí možná chvíli přimhouří oči ale ve finále se k vám otočí zády začnou vám vyčítat vše, co uděláte. Budou vás potápět a nakonec si uvědomíte, že jediný na koho se můžete spolehnout a hledat u něj útěchu jste jen vy sami.

Proto prosím, nezahrávejte si s ohněm a vykašlete se na pročítání diagnóz na internetu a doměnek. Jedna moje kamarádka si vsugerovala, že á schizofrenii, i když žádné její příznaky neprojevuje. Teď je z ní troska. Nemyslí na nic jinéh než na nemoc, kterou nemá. Z předstírání se stane přesvědčení a pak už zbývá jen krůček ke skutečnému problému. Nechtějte zažít ten pocit, kdy sedíte před svým psychiatrem s diagnózou v ruce, a přejete si, aby to všechno byl jenom sen...

5sos, grunge, and quote image


Samozřejmě netvrdím, že všichni teenageri to jenom předstírají, já sama mám 19 let. Bohužel už v tomhle věku jsem ale obdařena četným seznamem diagnóz a hrdá na to určitě nejsem.

Pokud nevěříte, že tohle lidi opravdu dělají tak se koukněte na tuhle stránku: http://www.wikihow.com/Act-Depressed

Představa nebo realita?

10. září 2016 v 12:48 | 00 |  My diary
Pokud jste trochu sledovali můj blog, víte, že jsem před časem prodělala docela krutý rozchod se svojí nejlepší kamarádkou. Půl roku naše přátelství postupně chladlo a i přes veškerou moji snahu náš vztah zachránit to vyvrcholilo v poslední dva měsíce úplné ignorace. Protě si mě přestala všímat. Takhle skončily všechny moje důležité vztahy s jinými lidmi, jednoduše začali předstírat, že neexistuju. V tomhle případě je to ale trochu jiné, protože tohle byl člověk, kterého jsem milovala nade vše a není pro mě jednoduché se s tím smířit. Hrozně to bolí. Mám velké návaly úzkosti a kdykoliv ji vidím začne se mi točit hlava a ztrácím kontakt se světem. Nejhorší je, že už nevím, co je pravda a co je jen v mojí hlavě...Opravdu mě ignorovala? Neudělala jsem něco špatného? Zdá se mi to, že se na mě všichni dívají s odporem? Moje kamarádka z dětství říká, že se mi to nezdá, že to taky vidí. Říká, abych se na to vykašlala, že mi za to ta osoba nestojí. Ale já nevím, jestli to co vidím není nějaká iluze. Taky jste někdy tak zmatení, že nevíte, kde končí realita a začíná představa? Cítím se úplně ztracená a mám strach, že kvůli svojí narušené osobnosti zase ztratím všechno na čem mi kdy záleželo. Nejde se nad to povznést, protože nevím nad co. Je klidně možné, že jsem to jenom já kdo se takhle trápí, přemítá a ničí se, zatím co ta osoba si myslí, že je všechno v pořádku a žije si dál beze mě. Je to tak skličující. Slíbila jsem si, že nikdy k nikomu takhle blízko nepřiblížím, protože tyhle emoce mě doslova trhají na kusy.

illusion, sky, and grunge image

Deprese vs. Lenost

1. září 2016 v 22:47 | 00 |  Články
Jedna z nejčastějších věcí, které zdraví lidé na nás depresivních naprosto nemůžou pochopit a NIKDY nepochopí je období, kdy jsme úplně mimo, jenom poleháváme, veškeré činosti jsou pro nás namáhavé a neskutečně těžké. Někdy je problém i vstát a dojít si na wc. Je to hodně bolestivé, když si o Vás všichni včetně vašich blízkých myslí, že jste líní budižkničemu. Sama s tím mám bohaté zkušenosti. Ale někdy je hranice mezi leností a depresí trochu tenká, tu hranici bych nazvala "ztráta motivace".

Ztráta motivace není deprese, ale může to být takový počátek. Deprese je plíživá mrcha a z počátku si opravdu můžete myslet, že jste líní. To pak vede ke zhoršení stavu a je to tady. Když jste na takové hranici, vykonávání denních záležitostí a ostatních věcí Vám fyzicky nedělá problém, ale duševně jste na tom mizerně. Tělo Vás ještě poslouchá, ale ten odpor a nechuť ke každé činnosti Vám všechno komplikuje. Já se v takovém stavu nacházím většinu času a něco je u mě opravdu lenost, ale něco zase ne. Co je vlastně deprese a co lenost?

Deprese
- ráno skoro brečíte, že musíte vstávat
- máte pocit, jako by jste měli v těle obrovské závaží: všechno je hrozně namáhavé a únavné
- snažíte se ze všech sil vstát a něco dělat, ale po nějaké době to vzdáte a dál se věnujete pasivní činnosti
- je vám ze sebe nanic, obviňujete se za to, že nedokážete ani uklidit věci kolem sebe
- když se vám něco povede udělat máte z toho radost
. když vám někdo začne vyčítat, že se jenom válíte, jste z toho dost zdrcení
- nechete jít mezi lidi, nemáte na nic chuť, většinu času se schováváte někde v koutě
- nic nevydržíte dělat dlouho, unavuje vás i čtení
- životní tempo máte na bodu mrazu, jste jako lenochod
- cítíte totální vnitřní vyprahlost, jako by jste zestárli o 100 let
- věci, lidi, situace kolem vás jako by nebyly...všechno je jakoby v mlze
- praakticky se snažíte jenom přežít, na ničem jiném nezáleží

Výsledek obrázku pro depression bed

Ztráta motivace
- nic vás nebaví, nevyvolává to ve vás jakékoliv emoce ani vzrušení
- dokážete normálně fungovat, ale jako by jste to nebyli vy
- většinu času trávíte sami u PC nebo čtením, nejlépe v pokoji se zatemněnými okny
- prázdnotu mírníte alkoholem a dalšími drogami nebo hraním her, sledováním TV apod.
- ven chodíte jen v nejnutnějších situacích
- mezi lidmi vás to nebaví, jste podráždění a znudění
- základní denní činnosti děláte jen napůl a co nejůsporněji
- nejste smutní, nepláčete, jenom nezaujatě proplouváte životem
- jste naštvaní když k vám přijde nějaký strašně pozitivní člověk a snaži se vás k něčemu motivovat
- neskutečně vás štvou lidi, kteří září jako světlušky a rozhlašujou jak jsou šťastní
- marně hledáte smysl v konverazi svých přátel a rodiny
- na sebevraždu zatím nemyslíte

skins, depressed, and sid image

Lenost
- jste schopní vykonávat každodenní činnosti, prostě se vám jenom nechce a odkládáte to záměrně

funny, panda, and cute image
Popsané symptomy se samozřejmě mohou lišit, nejsme přece jen všichni stejní. Takhle nějak to mám já, tyhle tři fáze se u mě střídají většinou tak 1x do měsíce. Umíte si představit, jak zábavný a produktivní můj život musí být. No, místo stížností se snažím přemoct, jsem od přírody docela líná, ale myslím, že pořád v normě.

1. září

1. září 2016 v 20:58 | 00 |  My diary
Ani nevím jak popsat svoji situaci, jak se cítím. Všechno je takové zamlžené. Mám pocit jako bych okolí viděla přes zamlžené sklo. Když se podívám do zrcadla, zírám na sebe několik minut a nějak se nechytám. Jsem to já? Bože...co jsem to se sebou udělala? Kdy se mi tak zhoršila pleť, odkdy mám tak dlouhé vlasy a 5kg navíc? Mám pocit jako by ta osoba v zrcadle byla o 10 let starší. Tenhle stav je popravdě dost na h*vno. Člověk je tak mimo, že čas běží, lidí odcházejí a šance utíkají tak rychle, že než se proberete, jste úplně sami a nechápete, co se kolem Vás děje. Naposledy jsem byla při smyslech, když asi před 14 dny. Začla škola, takže se už musím trochu probrat. Navíc budu maturovat...ah, to je tak otravné. Moje motivace šla někam do pryč spolu s mojí snahou. Ale tak jak znám svoje drahé BPD, zhruba za týden budu superctižádostivá, budu si dělat plány na 5 let dopředu a budu nadávat svému "starému já", které píše tenhle příspěvek. Je to tak absorudní, že se tomu musím smát...Máte to tak taky? Ty pocity nepřítomnosti a totálný změny postojů a nálad? Já mám někdy pocit, že z toho (ještě víc) zešílím.

alternative, art, and cactus image