Alkohol, staří přátelé a nečekaná omluva

18. září 2016 v 21:21 | 00 |  My diary
Svůj páteční večer jsem tentokrát místo polehávaním a sledováním Penny dreadful strávila se starými spolužáky na akci v nedalekém městě. Jela jsem tam se třemi kamarádkami, se kterými se známe už od doby, co nám ještě teklo mléko po bradě. Nikdy jsme si nebyly nějak extra blízké, dalo by se říct, že jsme spolu vycházely jen proto, že se jsme se pořád potkávaly. Jakmile už jsme trochu vyrostly, vzájemně jsme se začaly považovat za blízké přátele - přece se známe tak dlouho. Nikdy jsem v nich neměla takovou oporu jakou jsem potřebovala, ale teď jsem vděčná, že je mám. Náš vtah, zocelený více jak 10 lety společných her, lásek, školní docházky a prvních krůčků k dospělosti, je něco, co vznikne jen opravdu hodně pomalým procesem.

S těmito dvěma jsem se teda vydala do jednoho klubu. Koupili jsme pití a začaly si užívat. Obě jsou, co se seznamování a kluků týče jako zaseknuté v 19.století, takže moje snaha nás seznámit s partou fajn kluků skončila spíš trapasem. V klubu bylo horko, alkohol na mě vůbec nepůsobil a my jsme tam jen seděly a koukaly na tančící lidi. Pak se obě někam ztratily, díky alkoholu si dovolili přijmout výzvu k tanci. V tom horku jsem už nemohla být, tak jsem si sedla na lavičku před klub. Byla teplá úplňková noc. Ani jsem si to neuvědomila a už si povídala s partou lidí, které jsem nikdy ani neviděla. Bylo to takové osvěžující. Bavit se, dělat kraviny jako 15-ti letá. Po nějaké době jsem si uvědomila, že sedím v taxíku s několika klukama a jedeme do jiného lubu. Všichni byli milí a zábavní. Moje kamarádky jsem zkontrolovala, bylo o ně dobře postaráno. Když jsme vešli do klubu, zůstala jsem stát na schodech jako opařená. Přede mnou stál můj bývalý spolužák, stejně jako holky jsem i jeho znala od školky. Ale on se ke mně nikdy nechoval zrovna hezky, vždycky seděl v lavici se svým nejlepším kamarádem T. a společně se mi posmívali, ponižovali a občas do mě i bouchli.

I přes to jsem je oba měla moc ráda. Byli takoví třídní baviči, nebyli to špatní kluci. Dělali mi to jenom pod tlakem ostatních spolužáků, aby neztratili tvář. Ten kamarád se zmínil, že T. je tady s ním. Prý stojí venku. Pozval mě na panáka a pak jsme se za T. vydali. Ležel za klubem pod stromem a bylo mu zle. Zvracel. Nemohla jsem pochopit jak ho tam jeho nejlepší kamarád mohl nechat v takovém stavu. Hned jsem k němu přisedla a pomáhala mu aby se celý nezřídil. Začali se mě ptát, jak se mám apod. Nevím proč, ale nějak jsem měl apotřebu vypustit ten vztek, který se ve mě za celou dobu jejich chování ke mně nashromáždil. S T. hlavou v klíně jsem ze sebe začala sypat svoje pocity, mluvila jsem o tom, co ze mě ty roky šikany a domácího násilí udělaly. Jeden jenom seděl a byl skleslý, T. se rozbrečel a řekl: "Je mi tak líto, jak jsem se k tobě choval, byl jsem blbec". Čekala jsem všechno, ale tohle ne.

Ten vztek ze mě úplně vyprchal, pohladila jsem ho po hlavě a řekla, že se na ně nezlobím. Nic jim nevyčítám, jen jsem jim potřebovala říct, jak to se mnou doopravdy bylo. Možná jsem jim to říkat neměla, nemůžu spoléhat na to, že se mi teď za střízliva někde neposmívají, jaká jsem trapná naivka. Ale T. omluva mi ulevila.
Chápete tu náhodu? Jedu na akci s dvěma kamarádkami, dostanu se do klubu na druhé straně města a tam potkám své bývalé tryznitele, a jeden se s pláčem omluví. Čekala jsem u nich dokud jim nepřijel odvoz a pak se šla rozloučit se svými společníkdy, se kterými jsem přišla. Jeden z nich byl docela milý a překvapivě galantní. Nedíval se na mě těma hladovýma očima s úmyslem mě při první příležitosti zatáhnout za roh. Takových kluků jsem potkala jen málo. Vždycky se s nimi bavím, ale blíž jak na půl metru si je k sobě nepustím. Na rozloučenoj jsem mu dala pusu.

To byl můj páteční příběh, cítím se tak nějak vyrovnaněji. Ale pořád mi není do smíchu. Rozhodla jsem se, že v říjnu tam půjdu zase. I když lidem nevěřím a snažím se jim vyhýbat, aspoň nějak zaplním tu věčnou prázdnotu uvnitžř sebe. Taky budu mít možnost vidět ty dvě, bohužel studuju hodně daleko od nich, takže se nemůžeme moc vídat. Jsem ráda aspoň za to.

grunge, memories, and friends image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 19. září 2016 v 17:12 | Reagovat

Věřím, že ke koťátku cestu najdeš, však jsou úžasná :)

Úplně jsem si při čtení článku vzpomněla na své trýznitele ... popis přesný ... třídní baviči, kteří šikanovali, aby se udrželi v kurzu. Jednomu z nich, tomu přicmrdávači, zrovna tak začíná jméno na T. Teď mi jen zbývá doufat, že se někdy rovněž omluví ... ničím horším jsem si nikdy neprošla a gympl jsem kvůli nim vyloženě nenáviděla. Vstávání do školy bylo utrpení. Divím se, že mě nedohnali do nějaké léčebny. :D Jsem ráda, že tyto máš v podstatě za sebou a cítíš se lépe :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama