Asi jsem zase utekla

27. září 2016 v 1:36 | 00 |  My diary
Ti, kteří můj blog občas čtou zřejmě vypozorovali, že mám sklony ze situací spíše utíkat, než se jim stavět čelem. Po tom, co mě ve třídě začali šikanovat kvůli pomluvě od třídní učitelky, jsem to prostě nedala. Udělalo se mi zle a jela jsem domů. Byla jsem tak mimo, že jsem ze zastávky sotva došla domů. Druhý den jsem začala zvracet a další dva dny proležela v horečkách. U mě je psychika hodně spojená s fyzickým zdravím a tak když jsem hodně rozrušená většinou onemocním. Už se tady někdo ozval, že to asi přeháním, každý to tak někdy má. Ale já mám teď fakt chuť se zabít. Nechci to doopravdy udělat, ale však to znáte...vždycky se to jeví jako jediné, sladké řešení všech problémů. Myslela jsem si, že budu v pohodě, že mě mají ve třídě i docela rádi. Ale samozřejmě, že to tak nikdy nebylo. Nějak se mi to teď všechno hroutí. Připadá mi, že ať jsem kdekoliv ta hrozná úzkost nepolevuje. Pořád mám pocit, jako by se mělo něco stát, jako bych měla něco udělat...je to někdy až nesnesitelné. Pak ke mě chodí mamka a vyčítá mi, že jsem budižkničemu, že jsem náladová, labilní a slyší, jak pořád v pokoji bezdůvodně brečím nebo naopak koukám do stropu jako ducha zbavená. Ve svém pokoji se cítím jako vězeň, jenže jakmile vyjdu ven, je to ještě horší. Nikdy jsem to tak intenzivně necítila. Chci být se svojí mamkou, ale když jsme spolu, tak se jí vyhýbám. Mám v hlavě hrozný zmatek. Teď se ještě bojím toho, aby klaplo všechno ohledně toho individuálního plánu ve škole a já nevyletěla kvůli absence. Ale jak tam mám chodit a snášet ty pohledy, ty poznámky, a nejhůř tu věčnou samotu? Doma mám aspoň mamku, za kterou můžu příjít když se něco stane, i když mě možná seřve, ale to je mi jedno. Chci aspoň jendu osobu, která se mnou bude a neopustí mě až to zase přijde. Já vím, jsem nesamostatná a sobecká. Jenže bez podpory to nezvládnu. V léčebně už skončit nehodlám.

insane and quote image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 27. září 2016 v 16:44 | Reagovat

Vždycky když jsem přemýšlela o tom, že se zabiju (nebylo to často, ale ty stavy snad mívá každý), představila jsem si, jak bych hrozně ublížila rodičům a teďka už i příteli ... jak by kočička smutně mňoukala a nikdy už mě neuviděla .. a vždycky mě to rozbrečelo a od jakéhokoliv pokusu o sebevraždu odradilo.

Teď už víc k věci :D Mám dojem, že ty máš prostě smůlu na okolí, toť vše. Ne vážně, tak to z tvých článků působí .. že jsou kolem tebe samí idioti, kteří se nedokážou slušně chovat. :/ Upřímně doufám, že ti ten individuál vyjde ... ale kdybys "vyletěla", mohla bys zase někde začít s čistým štítem, ne? Nic není tak hrozné, jak se zdá být.

2 mybpd mybpd | E-mail | Web | 27. září 2016 v 18:49 | Reagovat

[1]: Mě taky drží už jen rodina, chci vidět děti svých sourozenců vyrůstat a být se všemi ještě dlouho, ale tyhle stavy jsou hodně intenzivní víš, ne to, co má občas každý.
Možná máš pravdu a děkuji ti za názor, že ti připadám jako normální mezi idiotama. Nikdy jsem neměla štěstí na lidi, ale myslím si, že je to moje chování, co je nutí takhle jednat. Díky moc, když vyletím, asi budu dlouho sbírat sílu jít dál, ale je to jedna z možností.

3 Freya Freya | E-mail | 28. září 2016 v 21:49 | Reagovat

[1]:: To není jen takové přemýšlení o sebevraždě a co by kdyby... Představ si to třeba jako... Někteří lidé se bojí, že skončí v pekle... já jsem přesvědčená, že peklo sídlí v mé hlavě, že peklo je tady a teď. Zažívám stavy kdy jsem schopná udělat cokoli jen aby to přestalo a ten nekonečný chaos, prázdnota a samota už skončili. Ty se bojíš, že by tě kočička už neviděla, já se bojím že by jí beze mě bylo líp. "Emaři"(asi ne všichni ale nevím, moc jich neznám) se řežou protože jim to připadá cool, lidé co mají skutečný problém se řežou(a jinak si ubližují) protože fyzická bolest osvobozuje od té psychické. Bydlím sama(poslední rok) a čím víc vypadávám z kolektivu, tím jsem divnější a nedůvěřivější a to opět přispívá k větší samotě a ta zase k tendenci lidí mi ublížit a neschopnosti se bránit. Před nějakou dobou jsem byla schopná, pracovitá, inteligentní atd., to když jsem byla s někým a (za)milovaná, teď je ze mě taková čarodějnice, která nikam nepatří a mám problém se postarat sama o sebe. Když někomu popíšu co mi je, prý fňukám a stěžuju si. Když mlčím a nechávám si to pro sebe, tak prý mi zase nemůže nikdo pomoci. :-D
[2]:: Také jsem někde četla, že právě naše chování lidi irituje a proto se k nám chovají jako neslušní idioti. Prý máme jako ježci roztomilý čumáček, ale také bodlinky, kterými ostatní popícháme. :-)

4 mybpd mybpd | E-mail | Web | 30. září 2016 v 12:25 | Reagovat

[3]: Asi narážíš na knihu o Hraniční poruše a příběh o Janu Ježkovi...popravdě, to přirovnání je trefné. Jsme trochu jako ježci. Ale ten příběh nenávidím. Mám pak pocit, že jsme nějaké zrůdy.

5 Freya Freya | E-mail | 3. října 2016 v 0:02 | Reagovat

[4]:To určitě nejsme, i když někdy si tak sama připadám ale to je z různých jiných důvodů, asi díky vzpomínkám. Myslím že autor, na tomto případu ad absurdum, chtěl poukázat na jistou analogii. Pro mě ten příběh spíš představoval naději, že by se mohlo a dalo něco zlepšit, jelikož současný stav(stabilita, bolest, autodestrukční tendence) mé mysli je neúnosný. Líbil se mi tam ten námět na "převýchovu"(léčbu) díky skupinové terapii. Tak jsem to chtěla zkusit... formou denního stacionáře ...jenže zase přišel šok z reality... asi by si tu knížku musela přečíst i ta doktorka. Ke skupině mě zatím nechce připustit ale uvidíme, jsem tam teprve dva týdny. Asi čeká až se zbavím mého momentálního "lehce" dekadentně-temného vidění světa :-D jenže to je zase další začarovaný kruh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama