Kdy budeš spokojená?

15. září 2016 v 16:46 | 00 |  My diary
Včerejší den si až na rozhovor s jednou kamarádkou vůbec nepamatuju. Okolo 4 odpoledne jsem si vzala půl kventiaxu (na uklidnění a spánek), nařídila jsem si sice budík na 8 večer, ale probudila jsem se úplně zmatená v 5 ráno. Stačila jsem se akorát nachystat do školy a dohnat co jsem večer nestihla. Spala jsem tak tvrdě, že jsem neslyšela ani budík, který jsem měla přímo u ucha. Je to hodně silný lék, ani nevím, proč jsem si ho vzala. Snad proto, že jsem byla vytočená z toho, co mi řekla kamarádka.

Už jsem ji jednou zmiňovala, říkejme jí třeba Z. Sešly jsme se u kávy na zahradě, kde mám privát (shodou okolností ho vlastní její otec, poznaly jsme se v léčebně a je o 13 let starší než já.) Vzhledem k jejímu věku se dost divím některým jejím postojům. Se Z. jsme se poprvé viděly v léčebně na oddělení JIP. Obě jsme byly tak mimo, že jsme ani jedna druhou nevnímaly. Já pořád jenom spala nebo bezduše bloumala po pokoji a ona pořád vzdychala a koukala do zdi. Nevypadala, že se mnou chce komunikovat.
První tři dny jsme na sebe ani nepromluvily. Druhý den se na nás přišel podívat doktor a zeptal se Z, jak se jí daří. Odpověděla otázkou "Myslíte si, že mi pomůže když budu celý den ležet v posteli a nic nedělat?" Já jsem si vedle pomyslela, že přesně za to jsem v tuto chvíli vděčná a doktror moji myšlenku potvrdil větou "Lidé v depresi většinou nemají chuť něco dělat."
Lékař, který mě na JIP poslal mi už řekl, že tam budu s další pacientkou trpící depresí. Opravdu vypadala smutně a slyšela jsem ji i plakat. Ale její otázka mě zmátla. Potom nás obě přeřadily na normální oddělení a daly nás i na stejný pokoj. Začaly jsme si povídat a pak jsme byly často spolu. Bylo příjemné mít někoho s kým můžete přežívat v léčebně. Zařadili nás taky do skupinové terapie, která se konala 2x denně a trvala hodinu.
Už tehdy se jí udělalo značně lépe, jenže si pořád na něco stěžovala. Léky nepomáhají, lékaři neposlouchají, vůbec mi nepomáhají... Pravda, v OPAVSKÉ léčebně jste se opravdu žádného pochopení ani pomoci nedočkali. Ládovali nás práškama a nutili držet svoje emoce a pocity na uzdě. Pokud jste udělali něco, co se jim nelíbilo, šoupli vás na uzavřené oddělení (což je v léčebně trest všech trestů), v nejlepším vás jenom pěkně seřvali a zkritizovali celou vaši existenci.

Z. nebyla s léčbou spokojená, myslela si, že to bude úplně jiné. Že jí pomůžou. Jenže mě už po měsíci společného pobytu bylo jasné, že Z. sice trpí depresí, ale ne žádnou těžkou formou. Doktoři jí sdělili diagnózu lehké deprese, ale ona se s tím nedokázala smířit. Pořád hledala příznaky vážnější nemoci, záměrně zhoršovala svůj stav naprostou nespoluprácí s lékaři. Pak se vrhla na různé samodiagnózy. Nejprve si vzala do hlavy, že má to co já - tudíž hraniční poruchu. To jsem jí okamžitě vyvrátila a dokonce řekla, ať jí ani nenapadne něco hrát. Bylo mi z toho dost na nic, jak ráda bych si to s ní vyměnila. Byla schopná ráno vstávat, normálně komunikovat, neměla žádné panické ataky a ani náhlé záchvaty pláče nebo potřebu se sebepoškozovat. Měla milující rodinu a dvě zdravé děti...Tak proč?

Nakonec se definitivně rozhodla, že má schizofrenii. Jak k tomu došla? Prý se pořád cítí tak nějak "divně", četla si na internetu, že lidé se schizofrenií přichází k doktorovi s tím, že něco není v pořádku. Svůj "divný pocit" definovala jako "necítím se jako já". Následoval půlhodinový monolog o tom, jak se jí určitě rozkládá osobnost. Doktoři v léčebně i ambulantní psychiatr jí definitivně potvrdili, že se u ní žádné přiznaky schizofrenie neobjevují.

Já sama se občas taky cítím "zvláštně", zažívám pocity odcizení od sebe sama, pocity derealizace a někdy dokonce i sluchové halucinace a bludy. Ale nikdy mě nenapadlo hledat si to na internetu a diagnostikovat se sama.
Zeptala jsem se jí "To ti deprese nestačí? Až ti diagnostikujou schizofrenii tak budeš spokojená?"
Nevěděla, co odpovědět. Po chvíli váhání přišla s argumentem, že aspoň bude vědět, co jí je a jak to léčit. Po tak dlouhém dialogu už jsem neměla sílu vyslovit větu "Vždyď ty už dva roky víš, co ti je, jen si to nechceš přiznat."

Není schopná si přiznat, že hlavní problém není v nemoci, ale v ní. Není schopná se svým životem nic dělat, spoléhá na to, že jí doktoři, prášky, cokoliv pomůže. Vytáhne ji z problému, aniž by hnula prstem. Ale z vlastní zkušenosti vím, že mě samotné prášky pomohly jen minimálně stejně jako psychiatři. Ano, dokázali mě postavit na nohy, ale nevyřešili celý problém za mě.

Bylo na mě abych se poprala se svou nemocí a naučila se ji zvládat. Bez soustředění a práce na sobě nic nezměníme. U psychických nemocí musí člověk sám chtít něco změnit, ovládnout se, cítit se lépe...
Mám Z. ráda, byla pro mě velkou oporou jak v léčebně, tak i po ní. Moc ráda bych jí pomohla, ale nevím jak jí otevřít oči. Nejhorší je asi to, že si nedokáže připustit pravdu a slepě hledá příčiny svých problému tam, kde nejsou. Doufám, že jednou svéhou utrpení bude mít dost a dokope se k tomu, aby sama začala něco dělat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 15. září 2016 v 17:06 | Reagovat

S takovým člověkem asi nic nenaděláš, možná dobrý psycholog - psychiatr. Každý máme nějaký negativa v povaze a ona zrovna toto. Mám kamarádku a není den, kdy by si nestěžovala. Už si z toho nic moc nedělám a buď ji něčím uklidním, rozesměju a nebo ji v těch jejich argumentech nechám, protože se nechci hádat. :)

2 Lotty Lytton Lotty Lytton | Web | 15. září 2016 v 17:17 | Reagovat

Hodně zajímavý článek.
Chtěla komentovat to, jak jsi psala, že tvoje kamarádka hledá sama u sebe mnohem vážnější poruchy, než jaké skutečně má.

Jenomže...po dočtení toho článku nějak vůbec nemůžu najít slova. A přitom chci strašně něco napsat.
To se mi často nestává že mi nějaký článek na blogu tahle...vezme dech :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama