Je to všechno moje práce?

29. září 2016 v 21:14 | 00 |  My diary
Dnešní den byl pro mě stejně tak chaotický, jako ponižující. Ráno jsem zase nedokázala vstát, usnula jsem včera až ve 2 ráno. Sice jsem šla včera aspoň na procházku, nikdy jsem si neuvědomila, jak hezký máme ve městě park.
Dneska mi volala moje starší sestra. Ona nikdy nebyla velký fanda mých problémů, je přesvědčená, že si všechno vymýšlím, abych získala pozornost. O tom jsou, ostatně jak jsem zjistila, přesvědčeni všichni. Bylo mi řečeno, že za všech okolností se vždycky musí všechno točit jenom kolem mě. A nejhorší na tom je, že si to uvědomuju. Z nějakého důvodu na sebe vždycky přitáhnu pozornost, pořád mám tendenci se všem ospravedlňovat za svoje chování, ale jen to vždycky zhorším. Je pravda, že jsem nepřizpůsobivá a nesamostatná.

Moje nynější situace je jen moje chyba - neměla jsem nikomu říkat o tom, že jsem nemocná a bůhví co všechno. Stejně bych tím neodvrátila to, že mě kvůli tomu opustí. Udělala jsem ze sebe hysterku. Všichni si to o mě teď myslí. Popravdě, měla bych teď dělat všechno pro to, abych už nikoho svými problémy neobtěžovala a hlavně to už nikomu neříkat. Žádná hraniční porucha, žádné deprese. Nikdo to nesmí vědět, stejně to nepochopí. Jsem ráda, že o tom můžu psát aspoň tady. Tady mě nikdo nebude soudit a urážet, no možná bude, ale nebude to jako říkat mi to do očí přímo přede všemi mými spolužáky nebo blízkými. Možná, že je to opravdu hloupé, chtít, aby někdo věděl, aby pochopil...je to blbost. Takže moje rada pro všechny s poruchou osobnosti? Hlavně to nikomu neříkejte. Může se vám stát to, co mě - celá škola/práce se na vás bude dívat jako na zločince a blázna, v rodině budou jen kroutit hlavou nad tím, jaké jsou s vámi pořád problémy a hlavně vám to vlastně na duši nic neulehčí. Jen pochopíte, že lidé jako vy, nejsou nikde vítaní.

Jenže jak zabránit tomu, že to v sentimentální chvilce stejně někomu vyklopím? Asi se prostě s nikým nebavit. Udělat ze svého zdraví a vztahů tabu. Dokážu vůbec takhle žít? Pořád jen mlčet a předstírat, že jsem v pořádku a šťastná? Popravdě nevím, jestli to vydržím. Moje snahy být "normální" vždycky skončily nějakou dramatickou scénou. Třeba nějaká část mě to drama k životu potřebuje...jenže já to nenávidím. Nehci, aby lidi věděli, aby se kolem mě točil svět. Ale navzdory mým snahám se to pořád děje. Držet svoje emoce na uzdě je jako zastavit lavinu rukou. Nevím co mám dělat, opravdu nevím, jak se k tomu všemu postavit. Jak se omluvit, těm které jsem zranila a způsobila jim problémy a hlavně jak žít tak, abych pořád nebyla středem pozornosti? Ani nevíte jak trapně se cítím...

insane, quote, and grunge image


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama