Léčba BPD

23. září 2016 v 23:59 | 00 |  Léčba
Jak jistě víte, sama BPD trpím a tak můžu podac celkem podrobné informace o tom jak se vlastně tato porucha léčí. V první řadě, a to velmi nerada, musím konstatovat, že BPD stejně jako většina psychiatrických onemocnění není léčitelná úplně. Dají se poze zmírnit její příznaky a celkově přizpůsobit svůj životní styl tak, aby nás nemoc tolik neovládala.

Proč se BPD nedá vyléčit úplně?
Na tuhle otázku je dost složitá odpověď. BPD je porucha osobnosti, tzn. že lidé s takovou poruchou mají v mozku něco jinak, a to jim způsobuje odchylky od "normálního" chování. Odborná definice poruch osobnosti zní asi takto:

Jedná se o závažnější poruchy než jsou poruchy neurotické, představují soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících nevyváženou a nenormální osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Porucha negativně ovlivňuje chování a prožívání i uvažování postiženého, ztěžuje jeho zařazení do společnosti a vytváření mezilidských vztahů. Rozvíjí se již od dospívání a trvá po celý život.

Lidově řečeno, osobnost je naší součástí. Něco, co se nedá spravit nebo vyléčit. Je to to, co utváří nás samotné a naše chování. Pokud je ale osobnost narušená, je velmi těžké fungovat s ní mezi lidmi, kteří ve své osobnosti tak velké odchylky nemají. Samozřejmě, že každý člověk může mít ve své povaze jisté odchylky, ale ty mohou být jen málo patrné. To by jsme potom poruchu osobnosti mohli mít všichni.
U skutečných poruch osobnosti jsou ale tyhle abnormální rysy tak výrazné, že s nimi nelze fungovat v normální společnosti bez nálepky "blázna".

Výsledek obrázku pro personality disorder

Co se tedy léčby týče, poruchy osobnosti se léčí tak, že se pacient učí přizpůsobit společnosti, svoje narušené chování ovládat nebo potlačit a mírnit příznaky. K tomu slouží nejrůznější terapie, těm se ale budu věnovat příšně. Kromě terapií se také hojně využívají různé psychofarmaka - antidepresiva, antipsichotika, anxilotika apod.

Já jsem jako hraniční pacient podstoupila 8 týdenní skupinovou terapii a pravidelně musela užívat antidepresiva, antipsychotika a léky na uklidnění. Důležité je tako zavést nějaký režim, který omezí nudu a nečinost, čímž předejde např. sebepoškozování, hazardu s léky a alkoholem, promiskuitě apod.

Výsledek obrázku pro group therapy

Můj názor?
Je spousta typů léčebných metod, já zkusila skupinovou terapii a medikaci. Popravdě mi nejvíce pomohlo zavést si nějaký režim. Nespat přes 10 hodin děnně, snažit se dělat něco produktivního, nepít alkohol a hlavně si povídat s lidmi. Psycholog v tomhle ohledu může hodně pomoct, ale záleží na tom, jestli je to dobrý psycholog a ne kretén, který vám všechno odkývá a s nechutí vás pošle pryč, jen co si odbude tu svoji hodinku strávenou s nějakou šílenou hysterkou.
Terapie neprobíhají jen v rámci pobytu v psychiatrické léčebně, ale i ambulantně. Já byla k terapii prakticky donucena, nechtěla jsem tam, protože nemocnice, ve které jsem byla mě děsila. Personál byl sprostý, lhostejný a doktoři se k nám chovali jako ke stádu hloupých ovcí.

Dobrá zpráva ale je, že příznaky hraniční poruchy se s věkem zmírňují a některé statistiky uvádí, že až 50% nemocných po několika letech léčby přestalo pocitovat ty nejhorší stavy. Takže i pro nás je naděje, jen je to hodně úmorná a zdlouhavá bitva se svým vlastním nitrem. Bojujeme s vlastní osobností, ne s nemocí. A to si spousta lidí neuvědouje. Je pravda, že sama často používám termín "nemoc", ale to proto, že se mi pořád nechce vysvětlovat, že ta potvora, která mi ničí život jsem vlastně já sama.

Výsledek obrázku pro personality disorder

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 26. září 2016 v 18:34 | Reagovat

Nechci nic z toho shazovat a už vůbec ne tě urazit ... prosím neber to tak ... ale říkám si, že hrozně moc těchhle "nemocí" a "poruch" bylo uměle popsáno a definováno jen proto, že spousta lidí se třeba nedokáže smířit sama se sebou nebo nechce/nemůže zapadnout do kolektivu, lidi je kvůli něčemu nemají rádi, nejsou společenští a bůh ví co všechno ... Jak jsi psala, je to boj s povahou a nazývat to nemocí je takové ... zvláštní. Možná je to pro mě jen nepředstavitelné. Co konkrétně jsou ty "abnormální rysy tak výrazné, že s nimi nelze fungovat v normální společnosti bez nálepky blázna"? Kvůli čemu jsi chodila na terapii? Pokud to není moc citlivá otázka, za což se omlouvám ...
Znovu, nechci tě urážet, to opravdu ne, zkrátka jen nemám představu, co se počítá jako natolik závažná odchylka, že je člověk nazván pacientem s bpd...

2 mybpd mybpd | E-mail | Web | 27. září 2016 v 1:15 | Reagovat

[1]: V pořádku, chápu, že se mě nesnažíš urazit. Je naprosto normální klást si otázky typu, jestli poruchy osobnosti nejsou jenom výmluvou pro nepřizpůsobivé anebo, že nic není dostatečně "nenormální" na to, aby se to nazývalo poruchou.
Z tvého komentáře jsem poznala, že ty zrovna takovými problémy netrpíš. Proto to asi těžko chápeš. Ale to nevadí. Proč jsem chodila na terapii jsem už několikrát popsala v minulých příspěvcích, takže je zbytečné je teď znovu rozebírat.
Jak poznáš, že nejsi normální? Prostě tě nikdo nebere, nejsi schopná fungovat tak jak to společnost chce. Např. je všeobecná norma, že řezat se a ubližovat si je nenormální. Mít halucinace a panické ataky taky není považováno za běžný jev během normální konverzace s normálním člověkem. A už jenom ten pocit, když tě lidi pořád nazývají simulantem, hysterkou, podivínem nebo sebevrahem. Podle mě není normální psychicky trpět tak, že děláš všechno proto, aby to přestalo a nevadí ti si ani sáhnout na život. Každý na to může mít jiný názor, a hlavně člověk, který je zdravý. Každý má jinou představu o "normálnosti".

3 Baryn Baryn | Web | 27. září 2016 v 16:39 | Reagovat

[2]:
Vždycky jsem sice patřila ke společenskému vyvrhelovi, který nezapad, ani když chtěl - jako že téměř nikdy nechtěl. :D Hodně lidí mě nazývalo různými jmény, tak si zkrátka říkám, ke je ta "hranice", jestli ji musí nějak vymezit daný kolektiv ... Děkuji tedy za nějaké objasnění :)

Třeba s tím podřezáváním mi to přijde zajímavé ... dělalo to hodně lidí v mém okolí, ale nikdy se u nich nikdo nezamýšlel nad tím, zda nemají nějakou poruchu ... Pro všechny to byli emaři (ikdyž to dělali z různých důvodů a styl emo jim třeba ani nic moc neříkal), ale jinak je každý považoval za normální, jak je jen možné ... zvláštní. Asi má každý opravdu tu představu úplně, ale úplně jinou.

Třeba z toho,co píšeš na blog ... nebo spíš z toho STYLU, jakým píšeš, bych si řekla, že jsi normální ty mnohem víc, než kdejaké ty děvy chrlící na blog jednu fotku za druhou - a ještě k tomu ideálně ne svoje, ale nějakých celebrit, co stáhnou z netu. :D Baví mě číst tvůj blog. Čímž jsem odbočila, ale je to pravda.

4 mybpd mybpd | E-mail | Web | 27. září 2016 v 19:07 | Reagovat

[3]: Asi vím, jak to myslíš. Je pravda, že hodně záleží na kolektivu, ale taky na tvém vztahu sama k sobě. Konečnou "hranici" tu stanoví až psychiatr.

Není to úplně "podřezávání". A hlavně, kdyby byli fakt tak nemocní, tak to o nich nikdo neví. Já to úspěšně ukrývala 4 roky. Přišlo se na to až v léčebně. To ale samo o sobě není porucha, přečti si příznaky třeba zrovna BPD a zkus si to představit všechno dohromady.
Děkuju za to, že čteš moje články. Opravdu mě to těší a to mě v poslední době toho moc netěší. Víš já si o sobě taky nemyslím, že jsem úplný blázen. Jsem někde na hranici, většinu času jsem normální, ale mám sklony překračovat tu nezdravou hranici víš. To je ta podstata.
Asi vím, o čem mluvíš. Já tohle ani nemůžu číst, i když je každého věc, co dává na svůj blog.

5 Freya Freya | E-mail | 28. září 2016 v 21:56 | Reagovat

[3]: Prý, dle mé doktorky, je hranice ta že nemáme hranice a zároveň se pohybujeme jen na nich, tedy na hranici ostatních nebo za(před), nic mezi tím. Jednou nohou v pekle a druhou v nebi a mezi tím není nic, leda jízda na hodně šílené horské dráze bez brzd. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama