Říjen 2016

Šílenství a vysoká inteligence?

30. října 2016 v 2:20 | 00 |  Články
Nedávno jsem na stránkách Mensy četla zajímavý článek o spojitosti vysoké inteligence a psychických chorob. Vědci se snaží na to příliš nepoukazovat, ale když se nad tím zamyslím, valná většina geniálních lidí, kteří se významně podíleli na vývoji vědy, literatury nebo umění trpěli nějakou fromou psychické poruchy. John Nash, Edgar Allan Poe, Vincent Van Gogh, Picaso...tolik výzmaných a inteligentních lidí. Na druhou stranu inteligence kreativních lidí a vědecky zaměřených lidí se asi trochu liší. Kreativní lidi jako jsou umělci, spisovatelé nebo básníci mají více sklony k deziluzím, psychózám a bipolární poruše. Na druhou stranu jsou velice tvůrčí a produktivní, obvzláště v období mánie nebo akutních stavů. Několikrát jsem se setkala s lidmi s bipolární poruchou a došlo mi, že nemoc nesmí být v nejtěžším stádiu. Tam se potom veškerá vyšší inteligence a produktivita maže a zbývá jen směs zmatku a paranoie.
Mě osobně bylo řečeno, že mám IQ kolem 138. A přesto je moje inteligence v běžném životě naprosto průměrná. Někdy si připadám jako úplný idiot. Lidi si ze mě často dělají srandu, protože pomalu chápu, někdy se mi podaří říct úplnou blbost, kterou by inteligentní člověk nikdy ani nevypustil z pusy a nedochází mi ani ty základní souvislosti. Během jednoho roku, kdy jsem se dostala do depresí a psychotických atak se mi vrátila dyslexie, zpomalilo se mi myšlení i celkové životní tempo, výkonost šla do háje i se schopností se na cokoliv soustředit déle než 5 minut. Ve svých článcích jsem si začala všímat opakování stejných slov za sebou v jedné větě nebo nesmyslných formulací. Když si chatuju se známými anglicky, dělají si ze mě kvůli mojí gramatice srandu. Nedokážu už ani vyjádřit myšlenku v angličtině i když jsem vždycky byla nejlepší ve třídě. Dneska už nedokážu použít ani správný čas ve větě. Snažím se to nějak dohnan ale moje paměť je čím dál horší. Dostavily se i migrény a nespavost...zkrátka pokud má psychická nemoc souvislost s vysokou inteligencí, tak můj případ to určitě není.
Kdysi mě lidi obdivovali za moji inteligenci a schopnost logicky uvažovat. Dneska už ani nedokážu vypočítat jendoduchou rovnici nebo napsat slohovou práci bez hrubých chyb. Moje inteligence byla to jediné na co jsem se kdy spoléhala...ale teď se mi ostatní vysmívají a mluví se mnou jako s debilem. Cítím se hrozně. Přála jsem si, abych nebyla tak odlišná od ostatních, ale nemyslela jsem to tak, že budu blbá. Předtím jsem na ně byla moc chytrá, teď jsem zase moc hloupá. Vždycky bude něco z čeho si dělat srandu. Myslíte, že je možné, aby člověk zhloupl? Prostě by se snížil jeho IQ koeficient?

art, drawing, and grunge image

V čem je problém?

29. října 2016 v 3:18 | 00 |  BPD
Jedna z otázek, kterou nejvíc na světě nesnáším, nebo dá se říct, že se jí i bojím je: "Co je s tebou vlastně špatně?" Na jednu stranu mě rozčiluje, že se mě někdo na to ptá, ale na druhou stranu vím, že mu nedokážu dost dobře odpovědět. Je to takový pocit, jako byste přišli k doktorovi a nevědeli jak mu vysvětlit co vás bolí, i když vás to opravdu hodně bolí. Znáte jen pocity, ale neumíte je sformulovat tak, aby jste dali dohromady smysluplnou větu. Nakonec se do toho úplně zamotáte a dáváte dojem, že jste si to všechno jenom narychlo vymysleli. Popravdě, já se snažím při zodpovídání této otázky nedržet nějakých vědeckých faktů, ale spíše vlastních zkušeností. Jenže jak někomu vysvětlit, že to, co ve vašem životě vlastně nejvíc nefunguje jste vy sami? Někdo má problémy v práci, někdo v rodině, ve vztazích nebo zdraví...Vždycky je to jen jeden nebo pár aspektů života, ale vy? Je to snad všechno, máte pocit, že nic nefunguje a ono ani nemůže, protože nefungujete vy.
Samozřejmě jsou věci, které u mě nefungují více než druhé. Já osobně mám největší problém ve vztazích - jsem sama - jsem v depresi, protože jsem sama - přestávám fungovat - horší známky - rodinné problémy - zdravotní problémy.

Všechno na sebe navazuje. Nedávno jsem o tomhle mluvila se svou matkou a snažily jsme se příjít na to, proč je můj život vlastně úplně nefunkční (nemyslím si to totiž už jen já). Řekla mi, že problém je s mým chováním. Chovám se neadekvátně k situacím a vztahům s lidmi. Prý zveličuju vztahy s druhými, očekávám něco, co bych vůbec očekávat neměla a hlavně vyžaduju až příliš moc porozumění a péče. To je asi dost realistický pohled, ale já popravdě vůbec nechápu, co tím myslí. Nevím, co je s mým přístupem k přátelství tak špatně. Matka řekla, že to, co očekávám od přátelství lidé většinou očekávájí od partnerského vztahu. To, že se mnou ten člověk bude trávit spoustu času, budeme si navzájem pomáhat a podporovat se...to je prý typ vztahu s chlapem. Jenže já nechci s nikým spát ani dělat tenhle druh věcí. Nechci romantický vztah. Jenom blízkého člověka. Na to mi řekla, že s tímhle přístupem budu do konce života sama.
Takže v čem je zvřejmě problém?
  • Jsem příliš závislá na ostatních lidech
  • Hrozně se mě dotkne, když se můj kamarád nechová jako kamarád (podle mých představ)
  • Mám potřebu být k lidem upřímná ohledně mého zdraví
  • Rychle k druhým přilnu a navážu intenzivní vztah
  • Když nemám pocit, že se o mě někdo zajímá, mám depresi
  • Nerozumím tomu, proč lidi nedodržují sliby, které mi dali
  • Když mě někdo něčím zklame, dostanu na něj hrozný vztek a nemůžu pochopit jak mi to mohl udělat (například když moje dvě kamarádky řekly, že nemají čas se mnou slavit narozeniny)
  • Jsem naprosto nesamostatná v organizačních věcech (škola, peníze, úřední věci)
  • Většinu času jsem úplně mimo realitu a mám pomalé myšlení.
  • Jsem demotivovaná, neplním si základní povinnosti.
  • Dělám sama sobě hysterické scény za každou maličkost, kterou jsem udělala špatně
  • Neskutečně mě naštvě, když mě někdo ignoruje (dokázala bych si kvůli toho i ublížit - v tajnosti samozřejmě)
  • Neumím být sama (začnu pak citově vydírat ostatní, tím, že brečím nebo jsem depresivní - ale nedělám to vědomě)
  • Pořád si myslím, že lidé ke mě mají nějaké závazky, když jsme přátelé (já pomáhám jim, oni by měli pomáhat taky)
  • Mám tendence dělat z komára velblouda
  • K mužům jsem chladná a odtažitá, lezou mi na nervy snahou se se mnou sblížit
  • Jsem nesmírně vztahovačná
  • Mám ve zvyku ignorovat všechno kolem sebe a zabývat se hlavně ostatními lidmi
  • Ze vzteku, smutku a frustrace se sebepoškozuju, vynechávám školu, dělám trucovité scény nebo naopak nedělám vůbec nic a jenom ležím v posteli
  • Dokážu se dostat do strašné úzkosti i ve chvíli, která tomu vůbec neodpovídá (oslava vlastních narozenin)
  • Z ničeho nic mám pocit, že jsem něco udělala strašně špatně a začnu panikařit (třeba při čekání na autobus)
  • Jsem neustále negativní, hodně si stěžuju a nejsem schopná tajit svoje úzkosti
  • Neumím prostě "držet hubu" a nemluvit o svých problémech
  • Často se hodně naštvu, protože mě někdo nenechá domluvit nebo mi skáče do řeči a mě se chce hrozně brečet a řvát
Asi to zní, jako bych byla pěkná hysterka. Ale takové jsou moje pocity v určitých situacích. Většinu času jsem plná negativních emocí, nejvíce asi vzteku, frustrace, smutku a osamělosti. Jsou to věci, tkeré mě dohánějí k šílenství a já se pak chovám jako úplná kráva. Je to jako když potkáte zraného medvěda a ten na vás zaútočí. Normálně to nedělá, ale když je zraněný má strach o sebe a jde vám po krku. Lidé jsou stejní. Když mají bolesti, jsou vzteklí a protivní. Jenže problém je to, že tohle je začarovaný kruh. Není to tak, že bych od lidí čekala hory doly, jen mám o přátelství učitou představu...nebo spíš deziluzi. Moje představy jsou asi kamenem úrazu. Svět nefunguje tak jako v mojí hlavě. Ale já nedokážu tyhle věci změnit, popravdě kdyby to bylo na mě neměnila bych nic. Někdy mám pocit, že něž takové kamarády, kteří mě zradí a pošlapou moji důvěru jsou horší než samota. Jak mám změnit svoje vidění světa a chování? Musela bych zřejmě podstoupit několik let kognitivně-behaviorální terapie, která odstraňuje špatné chování a osobnostní rysy.
Jenže pokud nechci být sama (což je pro mě poslední hřebík do rakve), tak se musím změnit a naučit se hrát podle pravidel.

about, always, and borderline image


Udělala jsem, co chtěli

19. října 2016 v 22:18 | 00 |  My diary
Celý život mi bylo vyčítano, že je se mnou pořád nějaký problém - buď s mým tělem nebo duší. Ať už to byla nemoc, smutek, pláč, radost, nadšení...vždycky jsem byla zvyklá všechno sdílet s ostatními. I když je to často otravovalo, říkala jsem si, že přece o nic nejde. Když se ale můj zdravotní stav zhoršil, nebylo už tolik radosti ke sdílení, jen bolest. Samozřejmě, že to nikdo neunesl. A tak jsem se rozhodla ignorovat okolí, ignorovat sebe. Jen aby už to přestalo. Nemluvit o svých úzkostech, pocitech a nemocech. Všechno se snažím dělat sama, třeba se nade mnou už konečně smilují a vrátí se ke mně, když budu konečně zdravá a šťastná. Dneska mám šílené horečky, ležím v posteli a nablízku nemám nikoho. Ne proto, aby se o mě postaral, ale jen pro ten pocit bezpečí. Své narozeniny jsem trávila sama stejně jako všechny ostatní dny, pořád dokola to samé. Jen já, já a zase já. Když jsem tak často sama se sebou, uvědomuju si jak často potřebuju něčí společnost. Skoro pořád. Už se na sebe ani nedívám do zrcadla, protože se mi ten pohled hnusí. Někdy je opravdu těžké přijmout samu sebe, vlastně si nepamatuju, že bych se někdy měla ráda. Tohle je jako být zavřená v cele se svým uhlavním nepřítelem, který mi neustále ničí život nějakými skandály. Ostatní kolem mě jen procházejí, hloupě se usmívají. Já se taky hloupě usmívám. Nemluvím s nimi o sobě, o svým problémech, rodině, vůbec o ničem. Jen se snažím ze všech sil na sebe neupozornit, aby mě zase nenařkli z přitahování pozornosti nebo sebelítosti. Když se na tím zamyslím, dokážu o sobě mluvit tak, že to nezní jako nějaká depresivní divadelní fraška?
Dneska jsme si ve škole dělali psychologický test. Měli jsme si představit, že stojíme na cestě. Pak si říct jaká ta cesta je, rovná, klikatá, dálnice, pěšina? Pak se podívat na nebe, kde je slunce? Nad námi, při západu nebo teprve vychází? Já jsem si to skutečně živě představila a ani na to moc nemyslela. Stála jsem na klikaté dálnici, která se vinula hustým listnatým lesem. Nade mnou nebylo přes koruny stromů nic vidět, žádné slunce. Pak nám učitelka řekla, že slunce představuje náš životní smysl, směr a sny. Po tom testu jsem si uvědomila, že já žádné slunce neviděla už hodně dlouho.
Možná jsem zmatená z té horečky, ale vážně je mi z nynější situace strašně...a ať se na to dívám z různých úhlů nebo ne, jediný způsob jak zase nebýt sama je začít se chovat tak, jako všichni ostatní. Vlastně to dokážu, umím dělat jako by se nic nedělo, jako bych byla naprosto zdravá, šťastná a sebevědomá. Ale i když by to tak nemělo být, cítím se ještě osaměleji.

quote, love, and alone image

Líná ryba

17. října 2016 v 22:50 | 00 |  Obrázky a citáty
Spadl kámen do vody,
hladina se zčeřila,
proplul temným prostorem,
černým jako bažina.

V té tmavé břečce plave ryba,
nevypadá zrovna živa,
jen se líně potácí,
ploutve divně převrací.

Slyšela jsem žblunknutí.
To bylo jako vnuknutí!
Další kámen zhýřil vodu,
tentokrát však v jiném bodu.

Hned vedle toho rybníka,
čistoskvoucí hladina,
další malý rybníček,
jen o něco víc rybiček.

Ty rybky září jako perly,
čisté vody žábry plny,
oči barvy stébla slámy.
Cožpak jsou tu jenom ony?


Co je to s tím rybníkem,
s tím divným, temným pomníkem?
Jež línou rybu ukrývá,
a světlo jí tak odpírá.

Je tohle trest za její volbu?
Zvolila snad špatnou formu?
Má však duše na výběr,
vybrat si svůj vlastní směr?

A tak sedím v šeru stromů,
rukou hýřím černou vodu.
Já obdivuji línou rybu,
za to že se ploutvé hýbou.
V nekonečné temnotě,
v hluboké své samotě.

blue, fish, and gif imageblue, fish, and gif image








"Proč jí prostě neřekneme, ať se jde zabít?"

17. října 2016 v 22:08 | 00 |  My diary
Asi si říkáte, že název článku je věta z nějakého smyšleného filmu. Popravdě bych byla ráda, kdyby to tak bylo. Skutečnost je ale taková, že jsem dneska těsně před vchodem do své třídy zaslechla svoje jméno a pak tuhle větu, která je tak absurdní, že jsem se v tu chvíli nezmohla vůbec na nic.Stála jsem a přebírala si v hlavě, co se teď právě stalo. Opravdu se právě teď někdo zeptal celé třídy na to jestli mi řeknou, ať se jdu zabít a na to všichni souhlasně pokývali hlavami? Nemám zase nějaké halucinace? Popravdě v té třídě byla i jedna spolužačka, která tím byla vyloženě znechucená. Vypadala, že se brzo rozbrečí, když mě viděla. "To je dobré, je mi to jedno" říkala jsem si v hlavě. Spolužačku jsem poplácala po rameni a usmála jsem se. Opravdu mě to neranilo tak jak jsem si myslela. Asi už jsem to nepřímo slyšela tolikrát, že se mi v obličeji nehnul ani nerv.
Minulý týden jsem si zase vyslechla, že jsem se vůbec neměla narodit a svými věčnými pobyty v nemocnici, když mi byly asi 2 roky jsem rozbila celou rodinu.
Už se neptám Boha, proč mám poruchu osobnosti. Je mi to naprosto jasné.

alive, alone, and never good enough image

Světlo lampy

14. října 2016 v 1:59 | 00 |  Obrázky a citáty
Když světla světa pohasnou,
poznáš tu tmu překrásnou,
hlubokou jak skalní propast,
poutajíc jak pevný provaz.

Věř, že není jednoduché,
sledovat ty lampy zhaslé,
tápat v temných ulicích,
hledat mapy v policích.

Věř, že pro tebe si také přijde,
skulinku si vždycky najde.
Na tobě teď tíha leží,
zda duši svoji dobře střežíš,
zda nenecháš se lehce svést,
tou sladkou vůní nočních cest.

Zdá se útěk snadný být,
schovávat se ve skrýších.
Však ve tmě nikdo nevidí,
jen prázdno se v ní zrcadlí.

Problém ale nastává,
když světlo lampy postrádáš.
Křívka tvojí cesty mizí,
ocitáš se na pomezí.
Tady už skrýš nenajdeš,
jen bránou pekel propadneš.

Musí jiný k tobě příjt,
a svícen tvůj zas zapálit,
jenže komu by jsi za to stál,
že by takhle riskoval?

Obklopit se temnotou,
jen být s tou druhou osobou.
To je, drahý příteli,
zbožné přání většiny.

A tak tady stále bloudí,
kdopak je jen vysvobodí?
Ty ztracené poutníky,
kteří prve utíkali,
pak své volby litovali.


girl, light, and night image




Každý zná můj příběh

14. října 2016 v 1:03 | 00 |  My diary
V posledním týdnu jsem blog hodně zanedbávala, což mě moc mrzí, ale měla jsem své důvody. Už teď, v polovině října, záčíná v maturitním ročníku přituhovat - pořád píšeme písemky, opakujeme apod. Takže nebyl vůbec čas na nic jiného. Taky mi nebylo zrovna nejlíp, většinu času mě šíleně bolela hlava, tak jsem PC ani pomalu nezapínala a po škole radši honem do postele a učit se. Co se mých narozenin týče už jsem to nějak ani neřešila, jela jsem prostě dál jako obvykle. Doma se o víkendu sice pokoušeli o nějakou oslavu, nicméně jsem byla ráda, že si aspoň vzpoměli. Dostala jsem obří pokladničku a sluchátka (nevím proč, ale jsou růžové, takže ven si je asi úplně nevezmu :D).
Ve třídě se situace mírně uklidnila, ke svému údivu mě jedna spolužačka vyvedla z omylu - vyvrátila moje přesvědčení o tom, že moje třída ani neví, že existuju. Prý jsem naopak hlavní téma. To jsem popravdě vůbec nepobrala. Je zajímavé, že na mě nikdo z nich přes den skoro ani nepromluví a když už, tak je to něco ve smyslu "Nemluv", ale když nejsem poblíž tak jsem hlavní téma?
Nejpikantnější drby o mě jsou:
Chodí do školy zdrogovaná, určitě bere heroin, protože je úplně mimo. (Ten jejich "heroin" je pravděpodobně rivotril, což je lék na uklidnění, který mírně tlumí, ale zato pomáhá proti těm strašným úzkostem, i když já jsem mimo i bez léků)
Má schizofrenii a několik osobností. (Schizofrenii nemám - už jenom proto, že to říkají oni, protože vůbec neví, co to slovo
znamená. Osobnost popravdě nemám ani jednu, natož několik.)
Několikrát se pokusila o sebevraždu. (Kde tohle proboha vzali?)
Je to prostě šílená kráva.(Co na to říct :D )
Pořád není ve škole, protože předstírá, že je nemocná. (Kdybych si měla vybrat mezi domovem a peklem, tak jdu radši do pekla, takže logicky nemoc nepředstírám jen proto, abych byla doma.)
Leze učitelům do prdele a oni jí všechno prominou. (Učitelé ví, jak to se mnou je a tak mě radši nechávají být, ale že bych za nimi dolízala, to určitě ne)
A spousta dalších fantastických pohádek o mojí osobě....

Teď už vím, o čem se vždycky baví, když se na mě dívají a špitají si něco mezi sebou. Dokonce jsem zklamaná, čekala jsem, že budou probírat spíš něco, co je pravda, to by bylo asi horší. Takhle si z toho aspoň můžu dělat srandu - jsem totiž perfektně šílený člověk. Jsem feťačka se schizofrenií, která leze učitelům do prdele, pořád není ve škole a má za sebou několik pokusů o sebevraždu. Nádhera! :D

Daria, people, and stupid image

Slavím

5. října 2016 v 18:52 | 00 |  My diary
Dnešek asi není úplně zvláštní, i když pro mě by možná měl být. Mám narozeniny a i když jsem nečekala nic velkého nebo nečekaného...nejsem zklamaná, to ne. Ale přece jen...No, prostě o tom ani nemám chuť moc mluvit. Takže dneska slavím sama. Koupila jsem si v obchodě čokoládu, což normálně nedělám a filmu jsem ji snědla. Udělala jsem si malou radost. Ve škole mi pár lidí popřálo, moje nejlepší kamarádka, která mi dřívě hned po ránu skočila kolem krku dala mi pusu a dárek mi najednou jen chladně potřásla rukou a odjela domů. Nikdo se mnou nechtěl zůstat a aspoň zajít na kávu. Tak tu teď sedím a nějak nevím, co se sebou. Mám chuť vzít žiletku a trochu si ulevit, ale dneska je to přesně rok, co jsem si naposledy rozřezala nohu tak, že to bylo na šití. Proto jsem z obchodu utíkala hned domů, abych ty žiletky opravdu nekoupila. Nechci na svoje narozeniny udělat něco takového jako minulý rok a vyčítat si to. No, budu se snažit udržet svoje debilní emoce na uzdě. Jsem na sebe tak naštvaná, proč prostě nedokážu mít z ničeho radost? Proč mě rozhodí každá banalita?! Aspoň dneska by mi můj blbý mozek mohl dát pauzu. Ale to se nestane dokud tady budu, takže dneska půjdu brzo spát a na dobrou noc si vezmu pár rivotrilů.
Někdy si říkám, že by můj život by byl jako z pohádky, kdybych v 11ti dostala svůj dopis z Bradavic a nemusela trčet tady. Ach jo.

August, birthday, and celebration image

Cítím se...???

1. října 2016 v 11:47 | 00 |  My diary
Taky máte dny kdy prostě nedokážete popsat, jak se cítíte? Není vám smutno, nejste veselí, naštvaní. Uvnitř necítíte žádné pnutí, tíhu na hrudi, docela dobře se vám dýchá. Když si vzpomenete na věc, kvůli které jste se ještě včera topili v slzách a mysleli, že už nikdy nevstanete a nepostavíte se realitě, je najednou naprostou banalitou, která vám nestojí za nejmenší náznak emocí. Dneska v noci jsem nespala, ležela jsem v posteli do 5 ráno a pak vstala, sedla si do obýváku a upíjela čaj zatímco jsem psala svůj denník. Brzo budu potřebovat nový. Je to úžasná věc. Máte přehled o tom, jak se věci staly a u mě především, kým jsem byla tehdy a tehdy. Kolik nálad, zájmů, lásek, přátelství a charakterů jsem vystřídala. V mém deníku je jasně vidět, že každých 5 stránek píše někdo jiný. Je to až děsivé. Lidi, o které jsem se tolik starala a milovala je jsou teď už jenom vybledlý zápis v nějakém sešitu. Je to trochu smutné...vlastně ani ne, už mi to připadá běžné. Přemýšlela jsem, co je vlastně ten důvod proč se většinu, naprostou většinu času, krom dní jako je tenhle, cítím jako bych měla v srdci zabodnutý nůž. Všechny ty křivdy, každá rána a nespravedlnost, kterou mi kdo kdy provedl se mi pořád vrací. Je to jako kletba. Nejhorší je, že než se staré šrámy stihnou zacelit, pořád přicházejí další a další a tak chodím jako jedna velká otevřená rána. Proto je mi pořád tak špatně, pořád si stěžuju na celý svět, na lidi kolem. Nejsem schopná fungovat. Mamka se mě zeptala "Proč prostě nemůžeš být normální holka?" Já jsem se opravdu snažila, ale jsem tak přecitlivělá. Všechno mě okamžitě zasáhne a já se z toho nestíhám léčit. Uvědomuju si, že jsem otravná a chci se sebrat. Přestat plakat a postavit se svým problémům čelem. Snažit se být normální.
Ale sami vidíte, že je to boj. Chovat se způsobem, kterému nerozumíte a připadá vám krutý, ale tak je to prostě ve společnosti dané. Opravdu někdy narážím na situace, kdy na mě lidi zírají a nechápou, jak můžu reagovat tak jak reaguju. Ale já nerozumím, co je špatně. Nebo se diví mým návykům, které mě uklidňují a pomáhají mi zvládat všechno líp. Moje mamka říká, že jsem všem jenom pro ostudu. Vím, že ji často zmiňuju, ale je to poslední osoba na téhle planetě, která to se mnou ještě nevzdala. Pořád doufá, že budu zase normální, jako když jsem byla malé usměvavé batole, které ještě nevědělo, co svět dokáže s člověkem udělat. Jsem ráda, že mě takhle vidí. Pro ni budu vždycky její dcera ať už jsem jaká jsem. To je pro mě takové světlo ve tmě.
Budu se teď snažit myslet racionálně a hlavně dodělat školu. Nemám čas se zabývat svými paranoidními myšlenkami, emočními výbuchy apod. Musím se toho zbavit...To půjde asi jenom s dočasným zvýšením dávek léků. Bohužel nemám prostředky k tomu, abych něco změnila v prostředí, ve kterém žiju. Jak víte, moje třída mě nenávidí, můj domácí na privátě začal být až moc přítulný (jsem s ním v tom baráku sama) a celkově se cítím, jak největší hysterka na světě. Bude to dřina. Doufám, že na mě ani vy nezanevřete a budete mi držet pěsti, protože to je to, co mě dokáže vždycky povzbudit. Něčí důvěra.

pain, quote, and monday image