Cítím se...???

1. října 2016 v 11:47 | 00 |  My diary
Taky máte dny kdy prostě nedokážete popsat, jak se cítíte? Není vám smutno, nejste veselí, naštvaní. Uvnitř necítíte žádné pnutí, tíhu na hrudi, docela dobře se vám dýchá. Když si vzpomenete na věc, kvůli které jste se ještě včera topili v slzách a mysleli, že už nikdy nevstanete a nepostavíte se realitě, je najednou naprostou banalitou, která vám nestojí za nejmenší náznak emocí. Dneska v noci jsem nespala, ležela jsem v posteli do 5 ráno a pak vstala, sedla si do obýváku a upíjela čaj zatímco jsem psala svůj denník. Brzo budu potřebovat nový. Je to úžasná věc. Máte přehled o tom, jak se věci staly a u mě především, kým jsem byla tehdy a tehdy. Kolik nálad, zájmů, lásek, přátelství a charakterů jsem vystřídala. V mém deníku je jasně vidět, že každých 5 stránek píše někdo jiný. Je to až děsivé. Lidi, o které jsem se tolik starala a milovala je jsou teď už jenom vybledlý zápis v nějakém sešitu. Je to trochu smutné...vlastně ani ne, už mi to připadá běžné. Přemýšlela jsem, co je vlastně ten důvod proč se většinu, naprostou většinu času, krom dní jako je tenhle, cítím jako bych měla v srdci zabodnutý nůž. Všechny ty křivdy, každá rána a nespravedlnost, kterou mi kdo kdy provedl se mi pořád vrací. Je to jako kletba. Nejhorší je, že než se staré šrámy stihnou zacelit, pořád přicházejí další a další a tak chodím jako jedna velká otevřená rána. Proto je mi pořád tak špatně, pořád si stěžuju na celý svět, na lidi kolem. Nejsem schopná fungovat. Mamka se mě zeptala "Proč prostě nemůžeš být normální holka?" Já jsem se opravdu snažila, ale jsem tak přecitlivělá. Všechno mě okamžitě zasáhne a já se z toho nestíhám léčit. Uvědomuju si, že jsem otravná a chci se sebrat. Přestat plakat a postavit se svým problémům čelem. Snažit se být normální.
Ale sami vidíte, že je to boj. Chovat se způsobem, kterému nerozumíte a připadá vám krutý, ale tak je to prostě ve společnosti dané. Opravdu někdy narážím na situace, kdy na mě lidi zírají a nechápou, jak můžu reagovat tak jak reaguju. Ale já nerozumím, co je špatně. Nebo se diví mým návykům, které mě uklidňují a pomáhají mi zvládat všechno líp. Moje mamka říká, že jsem všem jenom pro ostudu. Vím, že ji často zmiňuju, ale je to poslední osoba na téhle planetě, která to se mnou ještě nevzdala. Pořád doufá, že budu zase normální, jako když jsem byla malé usměvavé batole, které ještě nevědělo, co svět dokáže s člověkem udělat. Jsem ráda, že mě takhle vidí. Pro ni budu vždycky její dcera ať už jsem jaká jsem. To je pro mě takové světlo ve tmě.
Budu se teď snažit myslet racionálně a hlavně dodělat školu. Nemám čas se zabývat svými paranoidními myšlenkami, emočními výbuchy apod. Musím se toho zbavit...To půjde asi jenom s dočasným zvýšením dávek léků. Bohužel nemám prostředky k tomu, abych něco změnila v prostředí, ve kterém žiju. Jak víte, moje třída mě nenávidí, můj domácí na privátě začal být až moc přítulný (jsem s ním v tom baráku sama) a celkově se cítím, jak největší hysterka na světě. Bude to dřina. Doufám, že na mě ani vy nezanevřete a budete mi držet pěsti, protože to je to, co mě dokáže vždycky povzbudit. Něčí důvěra.

pain, quote, and monday image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 2. října 2016 v 0:33 | Reagovat

Už jen proto, jak mi v mnohých věcech připomínáš mě samotnou, bych na tebe zanevřít nikdy nemohla ... Moc ráda čtu tvůj blog ... i když z něj téměř vždy odcházím smutná a naštvaná, co že ti to zase kdo provádí. :D

Poslední dobou díky bohu už dokážu své pocity vnímat o něco lépe, takže stavů, kdy jsem nevěděla, co vlastně cítím, co chci, co mi vadí a jestli mi něco vadí, jsem se zbavila. Byly nesmírně otravné, protože jsem vážně nevěděla, co by na ně mohlo zabrat.

Ovšem s přecitlivělostí bojuji stále ... Některé křivdy prostě nepřebolí, i když na ně člověk permanentně nemyslí.... jsou tam a ozývají se, i když si člověk neuvědomuje, odkud to vlastně pochází.

A stejně s tvou mamkou nesouhlasím. Stále si myslím, že jsi normální. Obětní beránek této doby, který byl okolím dotlačen na psychinu, kde byl elegantně zaškatulkován ... hmm ... trend dnešní doby: všechno škatulkovat.
Nicméně z tvého blogu usuzuji, že máš stále vůli bojovat, jít dál, užívat si i přese všechno života, jak to jen jde, a zavést si nějaký pořádek ... což je úžasné. A moc ti držím palce, aby se ti začalo zase dařit víc. :)

Spolužáci jsou od toho, aby byli kreténi a připomínali ti, že život není procházka růžovým sadem ... nehroť je. Neřeš je vůbec, nesnaž se jim zavděčit, mít je ráda, nemysli na ně. Nemá to cenu. Taky jsem své spolužáky po čase neřešila. Ušetřila jsem si tím hodně trápení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama