Listopad 2016

Návštěva psychiatra - s práškama končím

21. listopadu 2016 v 21:40 | 00 |  My diary
Minulý týden jsem šla na pravidelnou kontrolu k psychiatrovi, naposledy jsem se mu pokusila vysvětlit, že prášky na mě nemají žádný efekt a že už si se sebou opravdu nevím rady. Opět jsem dostala odpověď, že beru tak silné dávky léků, že je to určitě tím. Aha. Popravdě už jsem měla chuť mu říct, že mu na to kašlu a léky už brát nebudu. Nechtěla jsem si ale zprotivit někoho, kdo ke mě byl vždycky tak hodný. Rozhodla jsem se, že to zkusím přes obvodní lékařku. Moje naděje trvaly zhruba hodinu než si přečetla moji kartu a nekompromisně mě odkázala zase na psychiatra. Kdyby tam přišel někdo bez psychiatrické diagnózy hned by mu napsala žádanku na neurologii, i kdybych tam přišla bez ruky tak mě určitě pošle na psychiatrii jen proto, že to mám v kartě. A tak je to vždycky. Jednou jsem byla hospitalizovaná s horečkou, bolestmi břicha a zvracením. Kde jsem skončila? No můžete hádat.
Takže si asi budu muset poradit sama. Řekla jsem si, že psychology nenávidím míň než psychiatry a doktorka mi doporučila abych si nechala u psychologa udělat test kognitivních funkcí (paměti a soustředění). Objednala jsem se na konec prosince. Jsem zvědavá jestli mě po návštěvě psychologa přestane bolet hlava a zostří se mi vidění.
Snažím se teď pořádně fungovat, ale je to těžké. Doktor mi řekl, že zažívám něco, čemu se říká derealizace - to znamená, že mám pocit odtržení od reality, jsem deorientovaná a zmatená, někdy se mi zdá, že věci kolem mě nejsou skutečné nebo že ani já nejsem. Je to děsivý pocit. Bohužel je teď mým každodenním společníkem. Prý je to reakce na silný stres nebo panickou ataku (mozek to nezvládá, tak se částečně vypne).
Tyhle věci mě provázely kdysi hodně často, v léčebně jsem takhle probloumala celé týdny. Jenže teď když mám maturovat tak je to hodně nebezpečné. Začínám panikařit, protože ve škole propadám ze tří předmětů a na ty ostatní se vůbec nezvládám učit. A to jsem se ještě ani nepodívala na maturitní témata. Většinu času jsem tak mimo, že sice otevřu sešit, ale to co je v něm už jaksi nezpracuju. Pak když přestanu být zmatená a trochu se mi "zapne" mozek už je většinou večer a to je hodně málo času na učení. Většinu článků píšu i proto večer nebo nad ránem, protože přes den jsem mimo.
Vím, že je to jen moje věc a musím s tím sama něco dělat, ale těžké bylo už to si přizat, že to úplně sama nezvládnu. Budu se muset snažit co to jde.

blue, quote, and grunge image

Dnešní emoční krize

7. listopadu 2016 v 21:23 | 00 |  My diary
Dnešek byl pro mě jako noční můra. Ráno jsem zaspala, do školy přijela až na poslední 3 hodiny a pak jela zase na otočku na kontrolu k psychiatrovi. Doktor mi opět řekl, že za všechny moje problémy můžou prášky, které mi předepisuje. Jenže já jsem ty léky kdysi vysadila a cítila jsem se půl roku úplně stejně jako když jsem je brala. Teď je zase beru, jen pro případ, ale moje potíže se spíše zhoršují. Řekl mi, že sníží dávku, aby jsme se vyhnuli přílišné emoční oploštělsti a problémům se soustředěním. Jenže já emoční opolštělostí trpím méně než bouřlivými záchvaty. Zrovna dneska večer se mi stala taková příhoda.

Můj spolužák mi napsal na fb něco jako tohle "Co jsi to ty kozo zase vymýšlíš?" Naprosto jsem nepochopila, co tím myslí, tak jsem se ho zeptala. Řekl mi, že jim prý jedna učitelka řekla, že jsem si za ní přišla stěžovat, že nemám nikoho do dvojice na plánovanný výlet do divadla a že se se mnou nikdo nebaví apod. Všech 5 lidí, kterým to řekla s ní naprosto souhlasí a moje snaha jim vysvětlit, že to je nějaký omyl je marná. Takže se se mnou ve třídě konečně začalo bavit pár lidí a je to rázem všechno na nic, protože jsem si "prý stěžovala učitelce, že mě nikdo nemá rád."

Začal mi vyčítat, že dělám, jako by mě všichni odkopli apod. Asi není těžké představit si, jak jsem na to reagovala. Byla jsem ráda, že ta konverzace proběhla jen po fb, protože jsem chytla šílený záchvat pláče a zoufalství.Volala jsem i mamce, ale ta mi to típla s tím, že jí mám zavolat až nebudu ožralá. Chápete to? Myslela si, že jsem opilá! Moje kamarádka z dětství, která s emnou ve třídě sedí mi na to řekla tohle " Je možné, že jsi jí to řekla, ale nevíš o tom. To je u tebe normální." Jak normální? Mám snad začínajícího alzheimra nebo demenci, že si ani nepamatuju, co jsem řekla? Připadám si hrozně zmateně. Už si ani nejsem jistá, jestli mám pravdu já nebo oni.

Asi po hodině jsem se uklidnila a snažím se nějak to pochopit. Ani nevím, jestli se té učitelky na to mám ptát. Ale pořád jsem otřesená z toho, že mi nikdo nechtěl věřit. Ani moje kámoška, která mě zná 15 let mi řekla, že jsem to beztak udělala. A proč vlastně tolik řeším, co si o mě myslí? Z toho, co předvedli je jasné, že jim na mě ani trochu nezáleží. Připadám si jako blázen, který tvrdí, že vidí mimozemšťany a všichni už jsou na to trak zvyklí, že už si s tím nelámou hlavu. Myslím, že kdybych se teď sebrala a prostě odjela, tak po mě všichni akorát ječí, že zase dělám scény. Ale jak z tohohle ven, když cokoliv, co udělám je hysterie?? Popravdě jsem tak zmatená, že ani nevím, jestli tenhle článek dává smysl.


boy, art, and drawing image