Prosinec 2016

Hezké svátky všem

26. prosince 2016 v 14:53 | 00 |  My diary
trochu opožděně přeji všem hezké svátky a pevné nervy do nového roku. Jak to tak u mě každý rok bývá, onemocněla jsem a štědrý večer jsem proležela v horečkách a s angínou. Teď už je mi trochu lépe, tak píšu svůj pravidelný report. Vánoce byly fajn, dostala jsem pár drobností, které jsem potřebovala a chvilku pobyla s příbuznými. Musela jsem ale odjet k taťkovi, který žije sám, takže mám teď klid. Před štědrým dnem jsem se sešla s jedním kamarádem, se kterým se moc často nestýkáme a ten mi dal dokonce dárek k Vánocům. Byla jsem tak dojatá, že mi šly slzy do očí. Snad nikdy se mi nestalo aby mi nějaký kamarád/kamarádka dal dárek k Vánocům, aniž by jsme se na tom předem domluvili. Nic jsem nečekala, takže to bylo docela trapné, protože jsem pro něj nic neměla. Zkrátka mě překvapilo, že si na mě vzpomněl a dokonce mi i koupil dárek. Předtím jsem to byla vždycky já kdo bral jako samozřejmost dávát dobrým přátelům drobné dárky, jenže jsem se brzy naučila, že pro 95% lidí to žádná samozřejmost není. Pořád jsem narážela na situace, kdy jsem někomu dala dárek a ten na mě koukal jako na zjevení a cítil se trapně, protože ho ani nenapadlo mi něco darovat. Tak jsem to přestala dělat a najednou se objeví někdo, kdo to má stejně jako já. Zajímavé je, že je to kamarád, kterého jsem poznala v léčebně.
Každopádně mě to moc potěšilo. Jak jste své Vánoce trávili vy?

No a na závěr nějaký Vánoční bpd joke....

funny, grinch, and lol image

21.12

21. prosince 2016 v 3:19 | 00 |  My diary
Ani nevím, jak nazvat dnešní "zpověď". Jsou pro změnu 3 ráno a já opět nespím. Po dvou dnech bez pořádného spánku už jsem opravdu hodně unavená. Asi na mě začínají doléhat některé věci. Asi jsem se ještě úplně nepřenesla přes ztrátu další kamarádky. Jsme ve stejné třídě a je těžké tam s ní být. Ne že bych zese potřebovala dělat důležitou a nebavila se s ní, jen mě strašně mrzí, že se ke mě vůbec nehlásí a je jí v podstatě jedno jak to se mnou teď je.

Dnes to bylo opravdu trochu na hraně, se svýma kamarádkama seděla v jazykové učebně naproti mě (stoly jsou postavené do tvaru U). Měla jsem sluchátka, takže jsem nějak neřešila, že se všichni kolem hrozmě smějou. Pak jsem si všimla, že se na mě dívají, tak jsem si je vyndala a zeptala se, jestli mi chtěli něco říct. Jako odpověď se mi dostal jenom výbuch smíchu a pak ignorace. Cítila jsem se trapně. Zase jsem měla pocit, jako bych v té místnosti byla jen napůl. Hlasy mých spolužáků zněly tlumeně, v hlavě jsem slyšela jen takové divné hučení. Jako když vám zalehnou uši. Nebyla jsem schopná se "připojit" zpátky. Několik lidí se ze mě vystřelilo nebo do mě jen tak mimoděk vrazili. Prostě jsem na to nereagovala, přišlo mi, že nemluví na mě, ani že se vlastně dotýkají mě. Z počátku jste hrozně klidní a v pohodě, pak vám začne docházet, že se jakoby vzdalujete a nakonec přijde to, co jste celou dobu potlačovali. Emoce, pláč, vztek, cokoliv. Nejste schopní vnímat nic kolem sebe. Mám pocit, že tu jsem a zároveň nejsem. Je to složité, sama tomu nerozumím.

Mám období, kdy dokážu bez spánku pár dní fungovat. Takové to produktivní období. Obepsala jsem zahraniční univerzity, které mi přišly vhodné ke studiu po maturitě a taky jsem si stáhla oborové testy z japanistiky, kterou chci jít studovat. Hodně jsem se učila, takže se mi zlepšily známky. Prakticky je všechno v pohodě. Z čeho mám největší strach je ten propad. Tohle "veselé" období vydrží vždycky maximálně pár dní. Pak to jde do kytek a já nejsem schopná udělat vůbec nic.
Říkám si, jestli má cenu jít spát nebo zůstat vzhůru a pak jít do školy.

2am, depressed, and grunge image

Automatické myšlenky

19. prosince 2016 v 2:27 | 00 |  BPD
Jsou skoro 2 ráno, nějak nemůžu spát. Je mi dobře, ale prostě to nejde. Tak jsem si řekla, že zase něco napíšu. Tento článek se bude týkat automatických myšlenek, které hodně často napadají většinu hraničářů. Samozřejmě tím nechci říct, že takové myšlenky nemohou mít ani ostatní lidé, ale těm to nejspíše bude připadat pitomé. Někdy mám v sobě takový vnitřní rozpor - něco udělám a v tu chvíli mi to přijde naprosto správné, moje myšlenky mi tu správnost mého chování jen potvrzují, jenže po nějak době se chytám za hlavu a říkám si "Na co jsem prohoha myslela, co mě to napadlo??" A tak je to asi vždy. Něco si mě napadne, na základě toho se chovám a pak se nestačím divit, když se zase vrátím k dospělému a zodpovědnému uvažování.

Typické "problémy" hraničních lidí:

1. "Moje kamarádka mě dneska pozdravila o něco chladněji než obvykle, asi už mě nemá ráda, co budu dělat? Zase se na mě někdo vykašlal, mám depresi. Celý den je v pr*eli."

2. "Jsem tohle já nebo jsem si zase vymyslela novou roli a hraju ji jenom, abych zapadla?"

3. "Mluvím a někdo mi skočí do řeči - Bože to je ale kráva, nejradši bych jí vyškrábala oči nebo utekla na záchod a začala brečet."

4. "Mám pocit, že můj život nemá smysl, jsem tak osamělá, zdrcená, chce se mi brečet...o pět minut později: Já mám dneska skvělou náladu, nepůjdeme na kafe?"

5. "Ta holka se mi nezdá, je to blbka..." o minutu později: " Je to nejmilejší člověk, kterého znám, určitě nás budou skvělé kamarádky."

6. "Mám pocit, že půlka mojí osobnosti jsou jenom symptomy."

7. "Kamarádka nemůže ven, okamžitě je mi jasné, že se jen vymlouvá, aby mě nemusela vidět, protože jí lezu na nervy. Jsem smutná a zklamaná. Nechápu, jak může být tak krutá."

8. "Už nikdy nikomu neřeknu, že mám BPD"...den na to: půlka mého okolí to ví.

9. "Ten pocit, když někdo tvoji nejlepší kamarádku označí za svoji nejlepší kamarádku: "Jdu se zabít, stejně tady nikomu nebudu chybět."

10. "Mamka koupila jen dvě zmrzliny, jednu sobě a drhou bráchovi. Mě ne - mrzí mě to." (Taková sračka, ale fakt to tak někdy mám) :D

11. "Mám právo takhle reagovat nebo to je zase mojí BPD?"

12. "Miluju ho, chtěla bych s ním mít vztah." Chodím s ním týden: "Bože to je idiot, nemůžu ho už ani cítit."

13. "Jsem celý den zavřená doma, cítím se tak osaměle" Někdo mě přivede do společnosti. "Musím domů, chci být sama."

14. "Chci být veterinářkou, je to můj velký sen." O týden později. "Bože, co mě to napadlo? Veterina mě vůbec nezajímá."

15. Dívám se na film, líbí se mi některá postava - "Nevědomky se začnu chovat podobně."

16. "Opravdu jsem s ním flirtovala nebo se mu to jenom zdálo?"

17. " Můj učitel se na mě zle podíval, mám strach, že propadnu."

18. "Mamka se mnou odmítne jít na obávanou kontrolu k doktorovi: "Nemá mě ráda, nezajímá se o mě. Jsem v depresi."

19. "Někdo mi řekne, že jsem hezká. Mám pocit, že jsem nejkrásnější na světě a dokážu všechno dokud nepotkám někoho, kdo je opravdu heký." (takže asi za 10 minut)

20. "Byl ten člověk takový vždycky nebo jsem si ho tak zidealizovala, že jsem si toho nevšimla?"

art image

Zhruba takové schéma myšlenek mám já v určitých situacích, ale může se to samozřejmě lišit. Našli jste se v něčem, nebo vám to přijde extrémní a někdy až trapné? Já osobně vím, že tyhle věci nejsou něco, čím bych se měla chlubit a stydím se za to. Nicméně považuju uvědomění si zbytečnosti tehle myšlenek za důležitý krok k nápravě. Je ale hodně těžké se tehle věcí zbavit a neuvěřit jim hned v prvním okamžiku. Jak vidíte, i naprosté kraviny dokážou hraničáře přivést na pokraj deprese. Není to žádný měd.



Když se snažím neřešit banality

15. prosince 2016 v 20:32 | 00 |  My diary
Dneska jsem se neskutečně vytočila. Ráno jsem šla k doktorovi, protože jsem chytla zánět zvukovodu a bylo mi dost mizerně - bolest, teplota, tlak v hlavě. Pak jsem šla do školy, naházela do sebe ibalgin a antibiotika a hurá psát písemky. Poslední tři hodiny nebyly nějak důležité, většinou tam nic moc neděláme, tak jsem se domluvila s mojí třídní (ach bože, zase moje debilní třídní), že si dopíšu písemku, kterou jsem minule zmeškala. Přišla jsem pak na tu hodinu, úplně hotová. Učitelka začala vést nějakou přednášku, tak jsem si řekla, že počkám až domluví. Byl skoro konec hodiny, když jsem se jí konečně zeptala na tu písemku. Úplně se mi vysmála do obličeje, jako by se divila, že jsem si fakt myslela, že mi tu písemku donese. Prý "Máte smůlu, jsem hlava děravá." A pořád si z ksichtu nesmazala ten blbý úsměv. Takže jsem se teda rozhodla jít domů. Než jsem vůbec stačila odpovědět na to s tou písemkou, už šla kamsi do pryč, jako by si nevšimla, že jsem ještě neskončila. Tak jsem na ni zase musela volat. Když jsem se zeptala jestli můžu jít domů po téhle hodině, protože je mi špatně, odpovděla "Víte co? Běžte radši hned teď, ještě nás všechny nakazíte." To mám sakra mor nebo co?? Moji spolužáci se mi smáli, ani jim to nebylo blbé. Prostě me to vytočilo, i když jsem si řekla, že nebudu řešit banality. Nenávidím, když se ke mě někdo chová jako bych byla úplný debil. Teďka už jsem v klidu, ale pěkně mi to rozhodilo zbytek dne.
Jak jednoduché je naštvat člověka s hraniční poruchou, to ani nejde popsat. Jsem ale ráda, že už svůj vztek tolik nevztahuju proti sobě jako dřív. Dneska prostě zanadávám a po chvíli se uklidním. Když mám ale pocit, že mi někdo hodně křivdí, přes to už vlak nejede. Jsem pak hrozně zdrcená, naštvaná, chce se mi brečet a řvát. No a když se mi nedostane nějaké útěchy nebo "spravedlnosti", tak jsem potom nepříčetná. Naštěstí se teď lidem tolik vyhýbám, že se mi to už dlouho nestalo.

fuck, grunge, and fuck you image

Typy hraniční poruchy

12. prosince 2016 v 23:42 | 00 |  BPD
Dnes jsem byla navštívit jednu svou kamarádku, se kterou jsem se seznámila v léčebně. Už když jsme sepoprvé uviděly, tak nějak jsme tušily, že máme asi stejný problém. Obě jsme do léčebny přišly kvůli hraniční poruše, ona kvůli pokusu o sebevraždu a já kvůli silné depresi. V léčebně jsem pak poznala spoustu dalších hraničářů a to mě přivedlo k zamyšlení, zda je hraniční poruch opravdu tak "jednoduše definovatelná" jak o ní tvrdí lékaři. I když vím, že každý člověk je jiný a proto není divné, když se všichni lidi s nějakou nemocí nechovají naprosto stejně, stejně mi na tom něco nesedělo. Každý z mých přátel měl totiž zhruba stejné symptomy, jenže v úplně jiné intenzitě, coý ho od ostatních velmi odlišovalo. Proto jsem trochu hledala na internetu a v knihách a dozvěděla jsem se, že hraniční porucha má opravdu 4 podtypy, což ví málokdo. Popravdě, většinu lidí to ani nenapadne. Prostě si přečtou diagnózu a párají se s ní stylem "to na mě sedí, tohle ale zase ne, tak jsem teda hraniční nebo ne?". Hraniční porucha má několik základních kamenů, které mají všichni pacienti společné, ale co se týče ostatních symptomů, ty se mohou diametrálně lišit u jiných typů této poruchy.

Nejsem žádný doktor, takže jsem pouze přeložila tento článek z angličtiny. Je vidět, že to psal někdo, kdo hraniční poruchou rozhodně netrpí, ale zkousla jsem to a zameřila se pouze na informativní stránku textu.

Typy hraniční poruchy osobnosti

1.Nesebevědomý typ
Tento typ může mnoha způsoby připomínat jedince se závislou poruchou osobnosti, což se dá vyjádřit i jako "neschopnost být nezávislý" (člověk je emočně navázaný na jiného člověka tak, že bez něj nemůže být). Často jsou velmi přilanví, jdou spíše s davem, vypadají ponuře a sklíčeně. Hluboko uvnitř však často pociťují vztek a zklamání z chování lidí kolem nich. Pokud se vyskytně nějaký vnější podnět, který naruší jejich stabilitu, mohou vybuchnout, ale spíše než vůči okolí svou zlost namíří proti sobě - sebepoškozování nebo dokoce sebevražedné tendence.

Výsledek obrázku pro depression

2.Impulzivní typ
Dá se popsat jako odnož historinské poruchy osobnosti, hodně nepříjemná věc. Tito lidé mají tendenci být charizmatičtí, podmaniví a nespoutaní. Jsou velmi energičtí a vyhledávájí vzrušení, adrenalin. Jsou impulzivní, jednají bezmyšlenkovitě a to je často dostává do problémů. Je lehké se jimi nechat okouzlit, nicméně to většinou nekončí příliš dobře, protože s díky jejich vznětlivosti a přelétavosti s nimi není snadné pořízení.

girl, party, and friends image

3. Nedutklivý typ
Autor tento tyto jedince popisuje jako nepředvídatelné, podrážděné a netrpělivé, často si stěžují, na druhou stranu mohou být i vzdorní, tvrdohlaví, nespokojení, pesimističtí a rozčílení. Balancují na hranici mezi závislostí na druhých a určitým odstupem, který si udržují ze strachu ze zklamání. Kolísají mezi pocity hněvu a bezcennosti. Jejich vztek může být někdy destruktivní, proto je lepší nepřiplést se do jejich palebného pole.

alone, and, and black image

4. Sebedestruktivní typ
I když sebedestrukce je u hraničářů běžným jevem, u tohoto typu jsou tyto rysy mnohem výraznější než u jiných. Tento typ se vyznačuje neustálým pocitem hořkosti, který potlačují. Velice často se projevují sebezničujícím chováním, ať už vědomě či nevědomě. Jejich míra sebenenávisti může někdy nabýt monumentálních rozměrů a to vede k mnoha typům sebepoškozování od špatné péče o své zdraví (přejídání, hladovění, zvracení, záměrné sebezraňování, alkoholismus, užívání drog), přes bezstarostné řízení auta až po promiskuitu a jiné rizikové sexuální aktivity. Sebepoškozování je nejčastější reakcí na stres.

girl, black and white, and hair image

Překlad je velmi volný, sem tam jsem něco přidala.

Našli jste se v některých z těchto typů nebo máte pocit, že na vás nesedí ani jeden? Já mám pocit, že balancuju mezi 1 a 2 typem, i když to zní nelogicky, protože vypadají protichůdně. V životě jsem se setkala snad se všemi těmito typy, kromě nedutklivce, ten mi nějak unikl (a možná jsem to já, jak víte, nemám o sobě žádnou představu).




Dobrá zpráva: nejsme jenom špatní

8. prosince 2016 v 20:32 | 00 |  BPD
Vše má svoje pro a proti. I to zlé je k něčemu dobré. Vždycky jsem to brala jako pouhá přísloví. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, co to znamená. Svět pracuje na principu dobra a zla. Není nic, co by bylo jenom dobré a co by bylo jenom špatné. Vždycky se najde úhel pohledu, názor, mínění, které může věc považovat za dobrou nebo špatnou. Pokud se někdo zeptá, co je dobrého na násilí, znásilňování a zločinům proti lidskosti, co bych odpověděla? Ano, na tom skutečně nic dobrého není, ale to už není dílem přírody, ale lidské společnosti. To co nám dala příroda má vždycky nějaký smysl. I nemoci. To je to, co mi došlo po mnoha letech obviňování Boha za to, co jsem a co se mi stalo. I kdyby to nebyla tak úplně pravda, je snesitelnější věřit, že něco má smysl, než že ho nemá vůbec nic. To samé platí i o poruchách osobnosti. Téměř všechny jsou peklo, které se zdá být nesnesitelné. Ale i nám hraničářům se dostalo určité kompenzace za všechny katastrofy, kterých se příroda (nebo jiní lidé) dopustili na naší psychice. Spousta z vás se asi teď hlasitě směje. Co může být dobrého na hraniční poruše? Popravdě, z vlastní zkušenosti vím, že toho moc není a často se nám přes utrpení nedostane možnosti poznat to, v čem je vlastně naše výhoda. Je vědecky dokázáno několik věci, které jsem ve svých "lepších obdobích" pozorovala i já sama na sobě.

1. Jsme individuální, zajímaví a pro ostatní fascinující
Nikdy jsem nepotkala hraničního člověka, který by nebyl něčím fascinující. To je sice každý člověk, ale u nás to je víc zřejmé. Máme v sobě určité nadšení, vášeň, vždy obří zásobu různých historek, které jen tak někdo neprožil, protože se rádi dostáváme do extrémních a nevšedních situací. Často máme umělecké cítění a potřebu individuality. Milujeme zábavu, společnost a bláznivé nápady. Často se stane, že ze všech lidí na akci jsem to byla zrovna já, kdo přišel s tím nejšílenějším nápadem jak se zabavit a narozdíl od ostatních mu nedělalo žádný problém ho uskutečnit. To byly pak vzpomínky. V životě mi už spousta lidí řeklo, že jsem ten "nejpodivnější" nebo "nejšílenější" člověk, jakého kdy poznali. I když mám často období deprese, kdy se mnou není žádná zábava, mám i chvíle, kdy si ostatní mou společnost užívají.

harley quinn, suicide squad, and margot robbie image

2. Užíváme si život plnými doušky
Hraniční lidi mají mnohem intenzivnější prožíváni emocí než běžní lidé, to platí nejen pro smutek a vztek, ale také pro radost a štěstí. Kdykoliv nás něco rozveselí, užíváme si to stokrát víc než ostatní lidé. Umíme se radovat z malých věcí, momentů a uchovávat si tyhle chvíle na "horší časy". Není výjimkou vytvořit zajímavé vzpomínky i pro ostatní. Já jsem jednou takhle přišla do nočního klubu v Amstrdamu a přidala se ke skupině lidí, které jsem neznala. Vzali mě mezi sebe bez problémů a celou noc jsme se bavili. Dokonalá vzpomínka.

girl, smile, and car image


3. Jsme kreativní
Hraniční poruchu často doprovází výtvarný talent a vášeň pro umění. Nedokážu si představit den bez četby, hudby a malování. Široké spektrum emocí nás dokáže inspirovat k zajímavé tvorbě a sebevyjádření. Je také dost jednoduché pochopit skryté významy v literatuře a jiném umění.

girl, art, and painting image

4. Dokážeme bezvýhradně milovat
Když milujeme, tak bez hranic. Své partnery, přátele a rodinu máme nade vše rádi a proto je někdy těžké se nás zbavit. Staráme se o ně, snažíme se je opečovávat a dopřát jim vše, co jim vidíme na očích. Obětujeme se pro ně. Proto je někdy dost bolestné, když nám to ten druhý neoplácí a jenom bere.

love, couple, and kiss image

5. Máme empatii a emoční inteligenci
I když se na internetu hojně píše, že hraniční lidi jsou "energičtí upíři bez empatie, kteří parazitují na druhých" skutečnost je trochu jiná. Musím uznat, že je na tom něco pravdy, ale většinou tohle děláme nevědomky a ne až v takové míře, jak se říká. Naopak jsme hodně empatičtí a díky zkušenostem s emocemi se dokážeme vcítit a pochopit i ty, kteří prožívají něco s čím zdaleka nemáme zkušenosti. Z velké části je to také proto, že máme pocit, že nám chybí osobnost a tak se dokážeme dobře napojit na city toho druhého a pochopit je jako svoje vlastní. Je to hodně zvláštní, ale někdy jsem opravdu měla pocit, že prožívám to, co ten druhý vedle mě. To samé platí i pro čtení mezi řádky. Umíme vycítit napětí a analyzovat situaci, aniž by někdo něco řekl, stačí pozorovat ostatní lidi.

life, grunge, and sad image

6. Necháme se unášet
NIkdy jsem nepotkala hraničáře, který by nějakl moc řešil, co bude. Proč taky, když pořád mění názory, hodnoty a emoce? Zůstat na jednom místě není pro nás. Prostě se necháme unášet životem bez nějakých pravidel a rutin. To je sice někdy dost na obtíž, ale zároveň to umožnujě poznat nové místa, lidi, fillzofie a životní směry. Na jednom místě, ať už emočně nebo fyzicky, by jsme zešíleli úplně. Je mi jedno, kde jednou budu, co budu dělat a kdo se mnou bude, protože přemýšlet nadd tím by mi přidělalo další problém. Už tak jich máme dost.

free people image


Tipy jak se zklidnit (bez léků)

6. prosince 2016 v 1:16 | 00 |  BPD
Poslední dobou byly moje články tak depresivní, že jsem si uvědomila, že si tady celou dobu vlastně jenom stěžuju a nepíšu nic užitečného. Abych předešla mínění, že jsem jen chudinka co sedí a naříká nad svým osudem, rozhodla jsem se tady napsat pár tipů, které mi pomáhají uklidnit se a trochu zrelaxovat. Umět se uklidnit je hodně důležité, zvlášť po panické atace nebo při úzkosti. Tělo pak není tak vysílené a myšlenky tak černé. Trvalo mi dlouho než jsem zjistila, co mi pomáhá. U každého je to jinak a liší se to taky podle toho, s jakým démonem zrovna bojuje. U mě jsou to nejčastěji ataky nebo silné depresivní chvilky. Nedávno jsem jich měla hned několik za sebou...střídal se šílený pláč a stažená hruď s koukáním do prázdna a absencí jakýchkoliv pocitů. To člověka vyčerpá. Jenže jak se hodit do klidu?

1. Rychlá pomoc - hudba
Asi to zní staromódně, ale když je člověk ve víru vlastních emocí, tak klidná, nejlépe vážná hudba hodně pomáhá. Hlavně ne nic depresivního nebo melancholického. Doporučovala bych třeba klasiku jako je Čajkovskij, Mozart, Beethoveen, z novějších Yeana Tiersena nebo Ludovica Einaudiho. Pokud nejste fanoušci vážné hudby skvělý je třeba klidný indie, folk nebo soul. Ale záleží na vás, co si vyberete. Každého uklidňuje jiný typ hudby. Nejlepší je pustit si ji do sluchátek a přidat volume tak, aby jste nevnímali nic okolo. Myšlenky se dají dobře odvést tak, že se soustředíte jen a jen na melodii, kterou slyšíte.

music, volume, and headphones image

2. Vůně
Při emocionálních výlevech je nejzákladnější taktikou odvést pozornost, protože v dané chvíli se takové množství stresu a emocí nedá řešit v klidu a racionálně. Pozornost se dá nejlépe odvést sluchem, ale také pomocí nějaké vůně. Stačí zapálit oblíbenou vonnou svíčku, tyčinku nebo aromalampu. Důležitá je taky teplota a světlo v místnosti. Prosluněné prostory s velkými okny jsou nejlepší, nemělo by tam být příliš dusno a horko.

autumn, leaves, and cozy image

3. Pláč
Pláč je přirozená reakce na přemíru emocí, pokud je toho opravdu moc, není vůbec špatné zalézt někam do soukromí a pořádně si pobrečet do polštáře. Sice z toho pálí obličej a přes oteklé oči pak několik hodin nepřečtete ani číslice na hodinách, ale vnitře se vám hodně ulehčí. Lepší je obecně velké záchvaty pláče spíše skrývat, z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsou chronické a stává se vám to často, aniž by to mělo nějaký přesný důvod, vaši blízcí vás přestanou brát vážně a když pak bude opravdu problém, nikdo na pomoc nepřijde.

sad, eye, and cry image

4. Horká koupel/sprcha
Když je člověku smutno, nebo se cítí sám je i vědecky podloženo, že emocionální teplo se dá na chvíli nahradit teplem fyzickým. Proud horké vody uvolní svaly, horká pára pročistí plíce a pomůže uvolnit tlak na hrudi, který kvůli úzkosti jen tak nepovolí. Po koupleli je dobré si chvíli jen tak v ručníku lehnout na postel, zavřít oči a chvíli jen tak ležet. Hodněkrát mi právě tenhle moment pomohl uvědomit si, že všechno není až tak hrozné.

bath, water, and legs image

5. Masáž hlavy
Po koupeli je dobré promasírovat spánky prsty nebo použít speciální pomůcku. Je to hrozně příjemné a odvede to myšlenky jinam. Pomůže ale jakýkoliv druh masáže a pokud máte někoho poblíž, můžete si nechat aspoň prohmatat šíji nebo chodidla. Moje mamka mi občas takhle namasíruje záda a za to jsem jí vděčná. Pokud máte suchou kůži, krém se do ní vsákne a to je taky dost příjemný pocit.

love, couple, and shower image

6. Oblíbené jídlo
Po atakách a tak dále většinou tělo i duše prahne po energii. Mě sice chvíli trvá než mi stažený žaludek povolí, ale když už jsem trochu klidnější, dám si třeba čokoládu nebo zmrzlinu.

chocolate, coffee, and winter image
7. Čaj
Teplý nápoj je perfektní na povolení sevřeného hrudníku a knedlíku v krku. Nejlepší jsou ulidňující bylinky jako je kozlík, meduňka, máta nebo heřmánek.

aesthetic, alternative, and grunge image

8. Postel
Není nic lepšího než se pořádně zabalit do peřiny a spát. Někdy mi stačí jenom tohle a pak se probudím celkem v pohodě.

cat, bed, and photography image

9. Mazličci
Pejsek, kočka nebo jiné chlupaté zvířátko na mazlení pomáhá uvolnit stres. Já mám morče a to si vždycky beru, když se mi chce brečet. Posadí se mi na hruď a brumlá, což mě uklidňuje. Někdy si s ní i trochu povídám, protože o těhle věcech s rodinou mluvit nemůžu a morče mi stejně nerozumí. Je to takový můj terapeut.

cat, animal, and kitty image

10. Procházka
Pokud máte spíše záchvat vzteku nebo jste hodně napjatí, jít na čerstvý vzduch to může zmírnit. Rychlá chůze pomáhá uvolňovat endorfiny, se sluchátky v uších je to nejlepší. Důležité je nechodit mezi lidi, ale spíš mimo. Třeba do parku nebo do lesa pokud možno.

autumn, fall, and leaves image

11. Koníčky
Pomocí některých koníčků se dá rychle zmírnit negativní pocity. Nejvhodnější je kreslení, čmárání, prostě cokoliv co uvolní napětí. Můžete taky tancovat, zalévat kytky, plést nebo psát básneň. Je to jedno. Kreativní činnosti nám dávají možnost vyjádřit své pocity a tím je lépe filtrovat a zpracovávat.

book, glasses, and coffee image

Tůně

5. prosince 2016 v 18:29 | 00 |  Obrázky a citáty
Pod jehličím v tamním lese,
tůní žabí zpěv se nese,
voda šplouchá, vrhá vlny,
odráží tak světlo luny.

Zrcadlí se odraz duhy, barvy listí, mraků tvary,
tůňka nikam nespěchá, a časem si pluje dál.
Kdo ví, kolik let to bylo?
Kolik stromů zatím shnilo?

V jednom jarním večeru,
přišly děti ke břehu,
začaly si s vodou hrát,
žáby šly zas o dům dál.

Chodívaly každý den,
po škole i v volný den,
kamínky si házely,
dno studánky plnily.

Voda černá, neprůhledná,
kdepak asi končí tůň?
Kolik kamení se vejde,
než hladina se se dnem sejde?

Kvůli její vodě kalné,
hloubky přímo nevýznamné,
utopil tak vodu kámen,
s čirou tůňkou byl tak ámen.

water, vintage, and nature image



Poslední rána už nebolí

5. prosince 2016 v 17:01 | 00 |  BPD
Před časem jsem přišla o nejlepší kamarádku. Bylo to docela zlé, nemohla jsem se z toho vyhrabat. Dneska jsem s ní zrovna mluvila, seděla jsem naproti ní a snažila se vyprávět vtipnou historku abych zaplnila to trapné ticho, ani nezvedla oči od papíru, do kterého si cosi zapisovala. Bylo jasné, že tam nemám být. Šla jsem jí do třídy jen něco vrátit, nevím proč, ale instinktivně jsem si k ní sedla a začala vyprávět. Asi zvyk z dřívějších dob. Chvíliu jsem sledovala jak pořád něco píše, aniž by si mě všímala. Asi jsem čekala, že najednou zvedne hlavu a něco mi odpoví. Po chvilce už to bylo trapné tak jsem řekla ahoj a odešla.
Minulý týden jsem měla malou hádku se svou kamarádkou z dětství. Popravdě to byl poslední člověk, se kterým jsem občas měla nějaký osobní kontakt. V poslední době začala být hodně zaneprázdněná, skoro jsem ji neviděla. Začala jsem se zajímat, jestli se něco neděje. Řekla mi, že má problémy doma tak jsem se jí snažila utěšit a povzbudit. Vypadalo to dobře, ale pak z ničeho nic obrátila kartu. Vždycky byla náladová, často předstírala, že vedle ní ani nesedím a nezdravila mě. Sice mě to hodně štvalo, protože takhle se chovat ke kamarádce je přinejmenším ponižující. Ale v poslední době na mě začala být opravdu hnusná. Řekla mi, že jsem byla vždycky hrozný sobec a že celou tu svoji poruchu předstírám, abych si vynutila pozornost. Nic jsem na to neřekla. Dál jsem se snažila zachovat přátelství a několikrát ji ukecala ať se mnou jde třeba na chvíli ven pokecat, jediná chvíle, kdy se na nic nevymluvila bylo, když jsem jí slíbila, že jí třeba zaplatím kafe. Uvědomila jsem si, že jsem to pořád jenom já, kdo něco dělá, kdo se snaží. K narozeninám jsem jí koupila docela drahý dárek, ona mi oproti tomu sotva popřála. Zkrátka jenom bere, ale vůbec neoplácí. Na kávu mě samozřejmě ještě nepozvala ani jednou. Ne že bych to všechno dělala, aby mi to oplácela, ale trochu vděku by neuškodilo. Není to přece žádná samozřejmost. Už jsem to nemohla snést...ten výsměšný tón jakým se mnou mluvila, znevažování všeho co řeknu, ignorace, předstírání, že mě nezná...a nakonec mě označíí za sobce.
I když se samoty bojím hrozně moc, tohle je snad stejné. Zajímavé na tom je, že se nijak necítím. Nejsem smutná, veselá, jako by to mým emocím nějak uniklo. Když mě dneska ignorovala, odsedla si ode mě a dělala jako by nic, nic jsem necítila. Přemýšlela jsem, co si udělám k večeři, na jaký se podívám film, co se budu učit...Bylo to jako nejpřirozenější věc na světě. Je snad nějaká část mě ráda, že jsem se jí konečně zbavila...nebo spíš ona mě? Asi to pro ni bude jednodušší...lidi mě takhle opouštějí pořád. Teď už mě nikdo nepřsvědčí, že za to nemůžu já a moje chování. Ale už jsem se dlouho necítila takhle vyrovnaně. Je to zajímavé, nic mě nerozptyluje. Dneska jsem se dokázala soustředit i na ty nejmenší detaily...vítr, slunce, lidi a věci kolem mě. Zvuky jako by se zostřily a všechno kolem ztlumilo. Je to super. Jako bych si vzala 5 rivotrilů a přitom žádný.

feel, grunge, and nothing image