Leden 2017

Chybíš mi

31. ledna 2017 v 17:32 | 00 |  My diary
Zkouškové období a pololetí je za mnou, ale ani tak si nemůžu ani na chvíli vydechnout. Neměla jsem teď vůbec čas chodit na blog kvůli nepřetržitému učení, psaní závěrečné práce nebo doučování po škole. Mezi tou dobou co jsem tu nebyla jsem stihla dvakrát onemocnět s chřipkou, která mě dost položila. Musela jsem do nemocnice na krevní testy a jakmile jsem se vyléčila, musela jsem na vyšetření štítné žlázy. Tam mi zjistili chronický zánět, tudíž sníženou funkci štítné žlázy. To znamená, že ta moje neustálá únava a zimomřivost jsou zřejmě způsobené tímhle. Na operaci snad nebudu muset, i když doktor říkal, že mě to možnáv horizontu 2 nebo 3 let čeká. Po té chřipce mě přepadlo hrozné nechutenství. Nedokážu sníst víc jak pár soust a hned se cítím nechutně plná i když mi to jídlo připadá dobré. Zhubla jsem už 3 kg. Ale věřím, že se to brzo spraví.

Dneska jsem ve škole chytla další úzkost. Nevím, jak jinak mám ten pocit nazvat. Najednou mě přepadne vtíravé přesvědčení, že jsem něco strašně pokazila a už to nepůjde vrátit, ale nevím, co to je. Mám prostě hrozné výčitky a totální úzkost z něčeho, ale nevím z čeho. Nedává to vůbec smysl. Chtělo se mi brečet a klepala jsem se a na mlou chvíli mě napadlo se i pořezat. Bohužel, i když jsem to už víc jak rok neudělala, minulý týden se mi to povedlo. Byla jsem u bratra v Brně. Můj brácha mě má rád, jenže je podnikatel a nedokáže jednat jinak s rodinou a jinak s jeho zaměstnanci. Pořád mě za něco kritizoval a když jsem dostala horečky, tak se o mě vůbec nezajímal. Jenom mě pořád nutil něco dělat a kritizoval všechno, co jsem udělala. V té horečce a mdlobách jsem to nevydržela a pořezala se na stehně, aby se mi trochu ulevilo. Po tak dlouhé době to bylo hrozně příjemné. Někdy mám pocit, že to prostě nedokážu ovládnout, ale nakonec se seberu. Jenže tentokrát mi to nevyšlo. Musím se víc snažit.

Někdy mě napadají myšlenky jako "A proč s tím vlastně přestat, nikdo to nevidí!" nebo "Proč bych kvůli ostatním měla nechat něčeho, co mi pomáhá?" Ale vím, že to takhle nejde. Dřív nebo později by si toho někdo všiml a já bych to třeba v létě jen těžko skryla. Nejhorší na tom jsou ty jizvy, které prostě neschováte. Je to příjemné, ale za jakou cenu? Nerada bych, aby se mě jednou moje dítě ptalo, proč mám nohu jak prkýnko na krájení zeleniny.

Je to boj. Teď bych opravdu potřebovala nějakou společnost. Ve škole často vídám svoji bývalou nejlepší kamarádku. Tolik mi chybí. Chce se mi brečet, když se potkáme a jenom se z dálky pozdravíme. Je to jako rána nožem. Bolí to a krvácí dlouho. Jsem zvědavá, kdy už na ni přestanu myslet.

Tohle byla taková směs mých dosavadních myšlenek, nedává mi to samotné smysl, ale snad jsem aspoň vystihla svoje pocity.

girl, sketch, and art image

Co je to BPD?

11. ledna 2017 v 20:33 | 00 |  BPD
Bordeline personality disorder - také hraniční nebo emočně nestabilní porucha osobnosti je odborně charakterizována jako

"Dlouhodobý vzorec abnormálního chování, které se vyznačuje nestabilními mezilidskými vztahy, nejistou představou sobě samém a emoční nevyrovnaností."

Následující symptomy mohou vyvolat i zdánlivě běžné situace. Toto chování se obyčejně začíná projevovat v rané dospělosti a dochází k němu v radě nejrůznějších situací.


Příznaky
Hraniční porucha je charakterizována následujícími symptomy:
  • Zoufalá snaha vyhnout se reálnému nebo domělému opuštění a extrémní reakce na ně.
  • "Splitting" neboli štěpení (černo-bílé myšlení).
  • Silná impulzivita.
  • Intenzivní a nekontrolované emoční reakce, které se zdají být nepřiměřené události nebo situaci.
  • Nestabilní a chaotické mezilidské vztahy.
  • Sebepoškozující chování.
  • Zkreslená představa o sobě .
  • Disociace (pocit odtržení od reality).
  • Časté pocity úzkosti, hněvu, nekontrolovatélného vzteku a deprese.
  • Běžné je užívání návykových látek.
Obecně běžná je snížená schopnost udržovat zdravé mezilidské vztahy, poblémy se zvládáním impulzivity a emocí a zvýšená citlivost ke kritice a odmítnutí. Dalším příznakem je nejistota jedince ohledně své vlastní osobnosti, identity, sexuální orientace, morálky a životních hodnot - objevují se paranoidní myšlenky. BPD je velmi často doprovázená tzv. derealizací nebo depersonalizací (mohou se vyskytovat společně).

Derealizace znamená pocit odtržení od reality, jedinci se zdá, že nic kolem není skutečné. Vidí věci kolem sebe jakoby "za sklem" nebo "jako ve filmu" - cití se pouze jako pozorovatel, nezúčastněn.

Depersonalizace je ztráta pocitu vlastní identity. Jedinec má pocit, že mu jeho tělo není vlastní, připadá si jako někdo cizí. Při pohledu do zrcadla se nepoznává nebo se dokonce vyděsí, protože mu jeho odraz připadá nereálný.

Emoce
Lidé s BPD cítí emoce snadněji, silnějí a mnohem déle než ostatní lidé. Emoce se mohou opakovaně vracet a přetrvávat velmi dlouhou dobu. Z toho důvodu jim trvá mnohem déle, než se zase vrátí k původní emoční stabilitě, zvláště po pro ně hodně silném emocionálním zážitku.
Co se vnímání druhých týče, byla pozorována tzv. idealizace a devalace, což opět odráží černo-bílé myšlení hraničářů. Toto chování znaméná přehnaný obdiv a náklost k nějaké osobě a její následné zavržení a zklamání z ní.
Idealizace a devalace se často periodicky střídá a dá se považovat za jednu z hlavních příčin špatných vztahů hraničních lidí. Devalace milované osoby může zapříčinit konflikt, který nemocnému přivodí strach z opuštění. To vede k následovné snaze vše napravit i přes nenávist, kterou k osobě chová. Pak vzniká zdánlivě nelogický začarovaný kruh "Nenávidím tě, ale neopouštěj mě".

Z perpektivy psychiatričky Marshy Linehan má citlivost, intenzita a délka jimiž lidé s BPD cítí pozotivní i negativní dopady.
Často jsou mimořádně nadšení, radostní a milující. NIcméně se mohou cítit zahlceni negativními emocemi (hněv, úzkost, smutek, zklamání, hořkost, strach..). Ze smutku se stává intenzivní žal, z lehkých rozpaků stud a ponížení, zuřivost namísto vzteku a pocit paniky místo nejistoty.

Jsou také citliví především ke kritice, odmítnutí, selhání či izolaci. Protože u se u nich pomaleji nebo dokonce vůbec nevivinuly tzv. obrané mechanismy, nejčastěji situace řeší stylem útok nebo útěk. Jejich úsilí o zvládání stresových situací může vést k izolaci, sebepoškozování nebo sebevražedným pokusům. Hraniční lidé jsou často vystrašení z vlastních negativních a velmi intenzivních emocí, a tak se je snaží co nejvíce potlačit. To je pro ně škodlivé a může to skončit katastrofálně. Díky stigmatizaci hraniční poruchy mezi lidmi nebo neodstatečné informovanosti je ale uvolnění emocí pro pacienty s BPD velmi složité, protože riskují společenské nepochopení, zavržení nebo dokonce opuštění ze strany blízkých lidí. To pak způsobí ještě větší úzkost a depresi.

Jelikož hraniční lidé cítí intenzivně také radost, jsou náchylní k euforii (přehnaná veselost, hyperaktivita) nebo dokonce k mírnější mánii. Mohou pociťovat také psychické a citové strádání, pro tento stav jsou typické 4 body:
  • extrémní emoce
  • (sebe)destruktivní chování
  • pocit rozpolcenosti či ztráty identity
  • cítí se být obětí
K tomu se pojí také pocity zrady, "zraňování sebe sama" a ztráty kontroly nad sebou. Objevuje se velká spousta typů těchto situací a stavů, kterými pacienti s BPD prochází, což je pro hraniční poruchu víc než typické.
Další kapitolou, která je sama o sobě na hraničních lidech zvláštní je jistá emoční labilita a "proměnlivost". Nálady jsou extrémně kolísavé. Jsou přítomny rychlé přechody mezi depresí a euforií (podobnost s bipolární poruchou), mezi úzkostí, depresí a hněvem.
(Moje pozn: je těžké to překládat, chce se mi u toho brečet. Asi není třeba nic vysvětlovat.)

Chování
Impulzivní chování je běžné - závislost na drogách nebo alkoholu, poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie, záchvatovité přejídání), promiskuita, nechráněný sex, lehkomyslné utrácení a bezohledné řízení. Impulzivitou se myslí také častá změna zaměstnání, vztahů, útěky z domu a rizikové chování.
Hraničáři jednají impulzivně, protože jim to poskytuje okamžitou úlevu od emocionální bolesti. Nicméně, z dlouhodobého hlediska se za toto chování stydí, obviňují se a nesmírně litují, že něco takvého udělali. Tím se roztáčí začarovaný kruh. Bolest ze studu a viny za impulzivní chování ještě zvyšuje touhu po uvolnění napětí a tak nemocný dělá zase to samé, zase se obviňuje a zase cítí nesnesitelnou emocionální bolest.
Impulzivní chování se může staát automatickou odpovědí na emoční zranění.

Sebepoškozování a sebevražedné chování
Sebepoškozování nebo sebevražedné chování je jedním ze základních diagnostických kritérií v DSM-5 (diagnostická příručka pro psychiatry. Celoživotní riziko sebevraždy u lidí s BPD je mezi 3% a 10%. Existují důkazy, že u mužů s diagnózou BPD je přibližně dvakrát vyšší pravděpodobnost, že dokončí sebevraždu než u žen s diagnózou BPD. Byly objeveny také důkazy, že významné procento mužů, kteří dokončí sebevraždu může mít nediagnostikovanou BPD.
Sebepoškozování, jako je řezání, je běžné a probíhá s nebo bez sebevražedných úmyslů. Těměř 70% pacientů se sebepoškozuje aniž by měli v úmyslu ukončit svůj život. Důvody k sebepoškozování mohou být různé:
Reakce na silné emoce.
Reakce na pocit prázdnoty a disciaci "Chci něco cítit".
Sebetrestání.
Pokusy o sebevraždu nejčastěji vyjadřují přesvědčení, že ostatním bez nich bude líp. (Nejde tedy o snahu přitáhnout pozornost, jak se většina veřejnosti a dokonce i psychiatrů domnívá).

Vztahy
Hraniční lidé jsou velmi citliví na způsob, jak s nimi ostatní zacházejí. Projevy laskavosti vnímají s nevídanou radostí a vděčností. Na kritiku a odmítnutí naopak reagují intenzivním smutkem nebo hněvem. Jejich pocity ohledně ostatních často přeskakují od lásky a obdivu ke vzteku až po zklamání. Pokud hraniční člověk začne mít pocit, že ztratil na významu nebo vážnosti v očích milované osoby, dostane vztek anebo cítí extrémní smutek. Opakuje se střídání idealizace a devalace.
Kombinace emoční lability, štěpení, impulzivního chování a derealizace může nejen narušit vztahy s rodinou, přáteli či partnerem, ale doslova je zničit.
Vnímání vlastní identity se může také změnit ze zdravého na nezdravý způsob. Člověk si idealizuje a zase devaluje sám sebe.

I přes to, že hraničáři touží po silné intimitě s druhým člověkem (nejen fyzické, ale i duševní), ke vztahům přistupují opatrně a vyhýbavě. Často vnímají svět jako nebezpečný a krutý. Jako u většiny poruch osobnosti, i u hraniční byla zaznamenána snížená spokojenost v romantických vztazích.

Sebevědomí
Mívají velmi nejasnou představu o své identitě. Mají problémy uvědomit si, co vlastně chtějí, čím chtějí být, kam se vlastně dostat, co je zajímá a baví. Absence dlouhodobých cílů a zájmů způsobuje pocit prázdnoty. Člověk má pocit, jako by neměl osobnost.

Soustředění a paměť
Kvůli silným emocím a dalším symtomům mají velký problém se soustředit, jsou roztěkaní nebo nervózní. Velký vliv na soustředění a paměť obecně má míra disociace. Disociace je vlastně reakce mozku na hodně silný stres a emocionální bolest - mozek se snaží přesměrovat pozornost od této události nebo zkrátka nevydrží zátěž a "vypne" veškerou pozornost. Disociovaní lidé jsou často označování za nepozorné, nesoustředěné nebo "mimo mísu". Pravdou ovšem je, že člověk tento stav nemůže sám ovlivnit.
I když disociace poskytuje dočasnou úlevu od emocí a bolesti, není pro psychiku zdravá. Může způsobit citové otupení a oploštělost, horší porozumění ostatním lidem, problémy se zapojením se do běžných činností.

Léčba
BPD se běžně léčí terapií jejíž příkladem může být kognitivně-behaviorální terapie, která byla původně vynalezena právě pro hraniční pacienty. Je zaměřena na postupné změny vzorců chování, jedná se tedy o jakousi "převýchovu" v dobrém slova smyslu. Dalčím typem terapie je dialekticko-behaviorální terapie, která má za úkol snížit riziko sebevraždy. Terapie může probíhat individuálně nebo ve skupině.
Důležitým prvkem léčby je také medikace. I když hraniční poruchu nelze nijak vyléčit, je možné zmírnit symptomy a pomocí terapie se naučit zvládat to nejhorší. Druh léků se odvíjí od konkrétních potřeb pacienta. Nejčastěji jsou podávána antidepresiva, léky proti úzkosti a antipsychotika.
V těžších případech je nutná hospitalizace.

Příčiny
Co vlastně způsobuje hraniční poruchu dosud není jasné, ale nějčastěji je vznik této poruchy spojován s genetickými předpoklady, nastavením mozku, ale také se životním a sociálním prostředí v raném dětství. U osob mezi jejichž příbuznými se BPD vyskytuje je až 5x větší pravděpodobnost vzniku poruchy.
Vznik BPD může být způsoben také silně traumatickými událostmi nebo dlouhodobým stresem a frustrací. U pacientů s BPD je časté sexuální nebo jiné zneužívání v dětství, týrání, ponižování a v mnoha případech také nedostatečná péče ze strany rodičů nebo zanechání dítěte v dětském domově.
Opuštění mnohdy nemusí být skutečně reálné, ale malé dítě to tak může vnímat (např. zanedbávání kvůli jiného sourozence, workoholismus rodiče, odmítavý postoj k dítěti), pak je pravděpodobnost vzniku poruchy osobnosti nápadně vyšší.

U pacientů s BPD byly pozorovány odlišné procesy v mozku, konkrétně v části nazývané limbický systém, který je zodpovědný za chování, emoce, dlouhodobou paměť a čich - tato část je mnohonásobně aktivnější co se emocí týče. To způsobuje, že tito lidé jsou velice citliví na emoční vjemy, tudíž je pro ně těžší je ovládat své pocity a chování.

Hraniční porucha vs. ostatní poruchy
BPD se obyčejně nediagnostikuje hned. Pacienti jsou často mylně diagnostikování s postraumatickým stresovým syndromem (PTD), bipolární poruchu, úzkostnou poruchou nebo depresí. Matoucí na tom je to, že BPD zahrnuje velkou část symptomů těchto poruch jen v jiném měřítku. Je však možné trpět hraniční a zároveň jinou poruchou. Záleží na individuálním jedinci. Dříve byla hraniční porcuha spojována i se schizofrenií - z této doměnky v podstatě vychází i pojem "hraniční", protože pacienti s BPD se pohybují na hranici mezi neurózou a psychózou.
Pozn: V nemocnici jsem se dozvěděla, že se BPD mezi psychiatry přezdívá "odpadkový koš poruch osobnosti".


Lidé s hraniční poruchou osobnosti
jsou psychologickým ekvivalentem pacientů s popáleninami 3.stupně,
popálených na 90% svého těla.
Postrádají emocionální obranyschopnost,
cítí agónii jen při lehkém dotyku nebo pohybu.

Dr. Marsha Linehan







Dnešní breakdown

6. ledna 2017 v 23:55 | 00 |  My diary
Dneska jsem totálně selhala ve své snaze nepřidělávat nikomu problémy a nechovat se jako pětileté dítě. Už od rána jsem měla hodně blbý den, probudila jsem se se strašnými křečemi v břiše kvůli pms. Hodně na to trpím a i přes to, že jsem do sebe naházela dva 400 ibalginy, ta odporná bolest trvala asi hodinu a půl. Moje pms bolesti jsou něco hrozného, svíjím se, zatínám zuby a někdy i zvracím. Tolik jsem chtěla jít do školy a dospat si písemku, ať potom zas nemám problém, ale přes tu bolest to nešlo. Když to přešlo, byla jsem vyčerpaná a hned jsem usnula. Pak jsem jela domů. Vlak měl zpoždění, takže autobus, m aakterý jsem měla přestoupi mi ujel přímo před nosem. Opravdu jsem tam stála a málem se rozbrečela jenom kvůli toho, že mi ujel autobus. Pak jsem byla celou dobu v hrozné náladě.

Normálně umím svoje emoce jakž takž držet, ale dneska to nějak nešlo. Pak jsem si říkala, že se vykecám a povím to mamce. Skončilo to tím, že mi začala vysvětlovat, proč nemám žádné kamarády a nikdo se mnou dlouho nevydrží: "Ty se vždycky ke každému až moc připoutáš a chceš po něm, aby s tebou řešil tvoje problémy. Nakonec už to ten člověk nevydrží a vykašle se na tebe. Proč vůbec mluvíš s ostatníma o svých problémech?" Bolela mě z toho hlava, nemohla jsem přestat brečet. Asi to spustila ta příhoda s tou školní koláží. Nikomu jsem to neřekla a držela to v sobě a takhle se to vyhrotilo. Nejvíce mě zabolelo to, že všechno, co mi mamka popsala jako důvod mojí osamělosti jsou většinou symptomy BPD. Jsou to věci, které dělám pořád dokola i když se to snažím změnit.
Tolik se snažím nespoléhat na ostatní a neotravovat je. Jenže to je prý taky špatně, protože: "Ty ani nemusíš nic říkat, je na tobě vidět, že nejsi v pohodě a tím každého odradíš." Tak co mám sakra dělat?! Mamka k tomu ještě dodala: "Ve společnosti jsi příjemná, je s tebou sranda, ale jakmile se ti něco stane, je to hrůza. Všechno se tě dotkne a ty to moc řešíš."
Joo, to je další příznak BPD, kdy sis sakra aspoň jednou přečetla něco o mojí diagnóze. Jenže ne, všichni mi budou všechno jenom vyčítat , ale aby se trošku zajímali o důvod toho, proč se tak chovám, to je ani nenapadne. Když se na mě někdo vykašle, je to pro mě, jako by mi někdo zemřel. Hrozně to bolí a nejde to nijak přejít. Reaguju na to přehnaně, ale to jen proto, že emoce cítím intenzivněji. Vyběhla jsem ven a šla se trochu projít. Předtím jsem do sebe musela hodit asi 3 rivotrily, abych se uklidnila a přestala brečet.

Je to vyčerpávájící. Porád narážet na tu samou věc, kterou ale nemůžu změnit. Lidi kolem mě jen prochází, ale nikdo nikdy nezůstane, protože jsem podle nich až moc závislá. Hlavní je to, že si bez ostatních lidí připadám jako vzduch. Nemám žádnou osobnost ani strukturu dokud nepřijde druhý člověk a "nepůjčí" mi trochu té své. Je to tak těžké pochopit?

sad, hurt, and grunge image

BPD pejsek aneb jaké to je

5. ledna 2017 v 21:15 | 00 |  BPD
Jakožto autor blogu o hraniční poruše jsem už přišla do styku se spoustou různých článků, dokumentů, knih, výpovědí mých přátel nebo videí, ale co mě opravdu nejvíc uchvátilo je tohle video na YouTube. Ani nemusíte číst anglické poznámky, abyste pochopili, o co jde. BPD pejsek naprosto přesně vystihuje podstatu člověka s hraniční poruchou - jeho chování, návyky a hlavně utrpení, kterým si prochází. Konec videa je hodně silný odvar. Vždycky se rozpláču, protože si uvědomím, že přesně takhle to všechno vždycky skončí.


Nakresli své "já"

4. ledna 2017 v 16:06 | 00 |  BPD
Ještě dneska ráno by mě nenapadlo, že mě odpoledne potká pěkně nepříjmená věc. Takhle silnou úzkost a stud už jsem hodně dlouho necítila. Začalo to školním skupinovým projektem v hodině společenských věd. Je to volitelný předmět a já si ho zvolila na odpoledne jako jediná z naší třídy, zbytek semináře jsou holky z jiných tříd. Takže tam vůbec nikoho neznám a oni neznají mě. Dostali jsme za úkol na velký A5 papír udělat koláž z novinových výstřižků a vlastních nákresů na téma "Já". Prakticky jsme měli pomocí té koláže vyjádřit jací jsme a co nás baví a naplňuje. Potom jsme si sedli do kruhu a doprostřed se daly práce, skupinka pak měla vyjádřit svůj názor na danou koláž a uhádnout komu patří.
Jakmile jsme uslyšela to téma, byla jsem v koncích. Vůbec jsem nevěděla, co tam mám dát a něž jsem se rozhodla, tak už vypršel čas. Nakonec jsem tam v rychlosti něco naplácala, ale nedávalo to vůbec smysl. Moje práce přišla k hodnocení jako úplně poslední. Učitelka se na to podívala a snažila se na tom něco vidět, ale vypadlo z ní jenom "Myslím, že je to takové smutné...no a tak trochu...eh...neohraničené." Tak samozřejmě! Zkuste si s hraniční poruchou udělat koláž na téma "moje osobnost" a nenacpat tam jenom hromadu blbostí, jen aby tam nebyl prázdný prostor. Reakce mojí učitelky byla ještě pozitivní, ale zbytek skupiny mlčel. Věděla jsem, co příjde, protože všechny předchozí koláže byly dost autentické, propracované a měly hlavu i patu. Ve třídě bylo hrobové ticho a já cítila jak mi buší ve spáncích. Bylo mi tak trapně. Někdo pronesl cosi ve smyslu: "A co to jako je?" nebo "O tom člověku mi to vůbec nic neříká."
Rozdíl vypadal asi takhle:

Související obrázek

X

Bylo mi jako bych byla malé vystrašené zvířátku ve smečce lvů. Nikdo se mě nepokusil ani zastat, nebo říct něco pozitivního. Všichni na to jen tupě a znechuceně zírali. Je mi to líto, protože moje výtvarné schopnosti obyčejně bývají dobré, ale to téma byla podpásovka. Zase mě něco donutilo vzpomenout si, kam vlastně patřím. Celý den jsem se snažila považovat za normální to přehlížení a trapné ticho kdykoliv něco řeknu nahlas, ale tohle mi jasně definovalo rozdíl mezi mnou a ostatními. Já tomu jejich způsobu myšlení prostě nerozumím, nedokážu se s tím stotožnit. Neumím prostě popsat svoji osobnost a chovat se pořád podle stejných pravidel jako oni. Ať se snažím jak chci, zapadnout mezi lidi se mi vůbec nedaří. Kolikrát ani nevím, že jsem udělala nějaký společenský přešlap a dozvídám se to pak od jiných lidí. Jenže tohle je neřešitelná situace. Musím se prostě smířit s tím, že i kdybych se postavila na hlavu, tak mě mezi sebe žádná masa lidí nevezme.
Asi to zase dramatizuju, to je pro mě typické, ale opravdu se cítím úplně mimo mísu. Jako bych já stála na jedné straně místnosti a všichni ostatní na druhé a nechtěli mě pustit k sobě. Dneska mám zkažený den, doufám, že zítra to bude lepší...

somewhere image

Novoroční předsevzetí

3. ledna 2017 v 15:33 | 00 |  My diary
Jako každý rok, i tentokrát jsem si přichystala nějaká ta předsevzetí, která se mi možná i podaří splnit. Vím, že moje jediné předsevzetí z minulého roku se splnilo a to bylo, že dalšího Silvestra už nebudu slavit v blázinci s krtečkovým šampusem a špišatou čepičkou. Ostatně tohle předsevzetí si jako předsevzetí dal každý přítomný blázen v našem okruhu přátel hned po tom, co jeden kamarád pobaveně prones "Tak ať se tady za rok zase sejdem." No, naštěstí se jeho výrok nesplnil a ani jeden z nás se tam pokud vím znovu neoctl, teda aspoň ne na Silvestra :(.
Moje předsevzetí z roku 2016 se splnilo a teď bych mohla už začít s něčím povznesenějším a řekněme obyčejnějším. Tento rok je pro mě jako pro maturanta rozhodující a nerada bych něco podcenila. Kromě akademických úspěchů bych ale ráda poupravila pár estetických a hlavně životních chybiček.

Moje předsevzetí pro rok 2017 tedy jsou:

Odmaturovat

Dostat se na vysokou

Chodit brzo spát

Zbavit se záchvatovitého přejídání

Začít pořádně cvičit (klasika :D)

Víc se starat o svůj vzhled

Omezit alkohol

Naučit se pořádně relaxovat

Nemluvit, když mě nikdo neposlouchá

Přestat se zajímat o lidi, kteří se nezajímají o mě

Nespoléhat ve všem na ostatní

Začít chodit na terapii


Dávali jste si letos taky nějakaká předsevzetí nebo už na to z principu kašlete? Já si to nikdy neodpustím, protože ze své podstaty miluju všelijaké organizování a plánování věcí do podrobna. Pokud teda nějaká předsevzetí máte, přeji vám hodně štěstí a úspěchů při jejich plnění. ♥

harry potter, quote, and happiness image