Únor 2017

Sebepoškozování vs. reakce okolí

15. února 2017 v 17:28 | 00 |  BPD
I když je pro naprostou většinu téma "sebepoškozování" hrozně nepřirozené, nepochopitelné a mnohdy i nechutné, podle mě je to problém, který není až tak ojedinělý, jak si společnost myslí. Tahle zdánlivá "ojedinělost" je způsobena tím, že jakmile se o někom lidé dozví, že se sebepoškozuje, okamžitě dostane nálepku "blázna" nebo "simulanta". Patří to zkrátka mezi jedno z největších společenských tabu vůbec. Psychiatrické nemoci a celkově dušecní zdraví je nejen pro Čechy něco, o čem se zkrátka nemluví. Mám pocit, že tohle téma lidi nejen znepokojuje, ale dokonce děsí. To se dá ale pochopit, protože někdo, kdo se spodobnými zážitky osobně nesetkal ani k na ně nikdy neměl pomyšlení, je bude považovat za cizí a jemu vzdálené, tudíž i děsivé. A na tenhle strach většina lidí reaguje vztekem, zhnusením nebo zklamáním.

Výsledek obrázku pro no one cares

Z vlastní zkušenosti moc dobře znám ty oči, které na vás upírá člověk, který viděl vaše jizvy. Je to jako by vám bez pohnutí úst sděloval "děsíš mě". Připadla jsem si jako bych v momentě, kdy jsem dopustila, aby někdo viděl moje jizvy, přestala být lidskou bytostí. Jako bych se v jejich očích proměnila v něco jiného. Tak ovšem nereagují úplně všichni. Jiní to jen tiše přehlídnou a moc nad tím nepřemýšlí. Nikdy jsem se nesetkala s lítostí nebo snahou pomoct, což ale chápu. Pamatuju si, když mě jednou kamarádka přistihla s rozřezaným zápěstím a holítkem v ruce. Dostrkala mě do koupelny, otevřela okno, vztekle to holítko vyhodila a zabouchla za mnou dveře. Pak někam odešla. Není to tak, že bych čekala, že mě za to pochválí. Přirovnala jsem si to k situaci, kdy jsem jako dítě zranila a matka na mě místo slov útěchy chrlila nadávky, protože o mě měla strach. Nikdy jsem tyhle reakce nepochopila. Proč po vás lidé křičí když se o vás bojí? Proč jsou naštvaní, když spadnete nebo si zlomíte ruku? Vždyď to přece není vaše vina. Jenže u sebepoškozování budete těžko vysvětlovat, že vás k tomu donutil ten divný "tlak v hlavě", což je přesně můj nejčastější motiv k takovému chování.

Výsledek obrázku pro judging

Když jsem byla mladší, hodně jsem se řezala. Nikdo na to nepřišel do té doby, dokud mě nehospitalizovali. Samozřejmě prvnotní reakce mé matky byl šok. Nikdy si toho nevšimla, protože jsem to uměla dobře schovat. Moje sestra to jako jediná věděla, ale spíš se mi za to vysmívala. Bratr mi vždycky vynadá, když si něčeho všimne. Co mě rozčílilo a zároveň hodně ranilo, byla reakce doktorů v nemocnici. Můj doktor se se mnou lidově "nesral" a bez okolků mi sdělil svůj názor, který byl jednoznačný: "Snažíte se upoutat pozornost všech kolem sebe, typická hysterka." Tohle označení jsem pak slýchávala hodně často nejen v souvislosti se sebepoškozováním. Z počátku jsem s naivně myslela, že mi pomůžou. Sama jsem tehdy byla vyděšená ze svých výpadků paměti, které většinou trvaly kolem 15 minut a po kterých jsem se objevila na jiném místě s úplně rozřezaným stehnem a žiletkouv ruce. Ani nevím, kde jsem k ní vždycky přišla. Každopádně mě v léčebně naučili, že tady žádnou pomoc čekat nemůžu. Prakticky nám vtloukávali do hlavy "buď budeš hodná holka a brzo tě pustíme, nebo budeš dělat problémy a půjdeš na uzavřené oddělení za největšíma cvokama v tomhle špitále." To samozřejmě nikdo z nás nechtěl a tak jsme toho v rámci možností museli nechat. Jenže vmém případě to bylo něco, co jsem ne vždy mohla ovládnout. Moje "výpadky" mě vždycky zradily.

Co si jako člověk s hraniční poruchou vlastně myslíte, když tohle děláte? Vůbec nic. Nemyslíme si vůbec nic, když se sebepoškozujeme. V tu chvíli prostě nic neexistuje. Doktoři si zřejmě myslí, že si svoje počínání předem chladně prokalkulujeme, načasujeme a připravíme speciálně pro lidi, se kterými chceme manipulovat. Že sebepoškozování nemá s manipulací nic společného je však nenapadne. Oni přece vystudovali psychiatrii, nemusí už nad ničím přemýšlet. My nejsmě vězni, kteří se snaží dostat z cely tím, že si budou hrát na duševně nemocné. My si na nic hrát ani nemusíme. Sebepoškozování je pro hraničáře něco jako forma vyjádření pocitů a emocí, které musí před ostatními potlačovat, protože by je nepochopili nebo nepřijali. Říkáte si, co je druhým po tom? Jenže pak nemůžete čekat, že budeme mít přátele a milující rodinu. Naše reakce jsou někdy opravdu až moc silné a ostatní lidi to může nejen popudit, ale i ranit. Proto to v sobě držíme a nedokážeme najít jiný, zdravější způsob exprese. Já takový způsob sice postupem času našla, stačilo se mi vybrečet nebo si s někým dlooouze promluvit, ale... Pokud jste na tom ale psychicky hodně špatně, tak vám už žádný pláč ani dobré slovo nepomůže. Nepočítám, že lidé se od vás většinou odvrátí, když cítí, že to na vás "zase jde". Proto je pro mě osobně lepší se stáhnout a dělat vše pro to, abych tu další vlnu přežila. Dokonce jsem někdy ráda, že jsem sama. Alespoň mě netrápí, že jsem někoho vyděsila nebo naštvala.

Jak tedy sebepoškozování řešit, když o tom nemůžeme nikomu říct? Podle mě je důležité hledat řešení sami v sobě. Snažit se s tím nějak vyrovnat a držet se psychicky v relativně přijatelném stavu. Hodně pomáhají léky proti úzkosti. Ty mi pomohly se částečn zbavit sebepoškozování. Moje zkušenosti jsou dost negativní, ale četla jsem i příběhy lidí, kterým s tímhle problémem pomohla rodina nebo dokonce i psycholog. Nevzdávejte to. Pokud máte chápavou rodinu, pokuste se o tom mluvit. Pokud rodina nepřipadá v úvahu, pokuste se najít si psychologa. Jen ze začátku opatrně. Oni při zmíňce o sebepoškozování velice rádi přenechávají věci psychiatrům, a ti se s vámi mazlit nebudou.

Tak nějak reagoval můj první psychiatr. V pohodě, hlavně hledat dál.
Výsledek obrázku pro psychiatrist meme

Tento článek má být něco jako motivace a osobní příbeh zároveň. Ráda bych podpořila všechny, kdo s tímhle démonem bojují a snaží se ho vymítit ze svého života. I když jsem to sama ještě nedokázala, věřím, že se mi to jednou povede úplně.

Někdy jsem vážně šílená

15. února 2017 v 16:27 | 00 |  My diary
V poslední době jsem se blogu příliš nevěnovala, protože se přece jen blíží maturita a já se snažím co nejlépe připravit, abych pak v květnu totálně nestresovala, že nic neumím. Celý měsíc se celkem poctivě učím, snažím se o co nejpravidelnější rutinu a úplně jsem vynechala cokoliv, co by mě mohlo rozrušit. Nešla jsem s nikým ven ani jsem se do ničeho nezapojovala. Bohužel i tak se mi to nepodařilo úplně vychytat a pár takových celkem velkých "zkratů" jsem měla.
Začala jsem být pernamentně z něčeho nervózní, připadá mi, že se mi v hlavě objevují čím dál morbidnější myšlenky. Dnešní noc pro mě byla, jakobych si před spaním vzala hrstku lisohlávek. Měla jsem šílenou noční můru, během které jsem se asi několikrát probudila a nevěděla jsem, kde jsem nebo kolik je hodin. Měla jsem šílený strach, srdce mi bušilo jako splašené a nemohla jsem pořádně dýchat. Nevěděla jsem, jestli se to opravdu stalo nebo se mi to jen zdálo. Ještě ráno jsem pořád nemohla uvěřit, že to byl jenom sen. Šla jsem na zastávku a všimla jsem si, že tam stojí jiní lidé než obvykle. Lidi, které jsem tam nikdy neviděla. Najednou jsem zase začala přemýšlet, jestli ještě náhodou nespím. V autobuse jsem měla zvláštní pocit. Jako bych měla příjít do školy a dozvědět se, že všechno byla do teď jenom noční můra. Pak mě to přešlo a já normálně přišla do třídy jako obvykle. Tím ale moje šílené zážitky z poslední doby nekončí.

Jednou jsem takhle vybuchla, když jsem jela k otci na návštěvu vlakem ještě s dvěma spolužačkami. Vyptávaly se mě, proč už se nebavím s N. a ostatními. Těžko jsem jim vysvětlovala, že se mnou najednou přestali komunikovat a jakkoli se ke mě hlásit. Od jedné z nich jsem se dozvěděla, že jeden z mých bývalých přátel měl oslavu narozenin. Byli tam i lidi, kteří o něm neví ani polovinu toho co já, kteří s ním pořádně nic nezažili...a já se to dozvídala od nich. Kdyby mi aspoň napsal, že pořádá oslavu. V tu chvíli se mi svět kolem úplně ztlumil a já jsem nevěděla, jak se s tím srovnat. Pak jsem přestoupila na svůj vlak a jela už sama. Cestou jsem různě přemítala a vzpomínala a pořád dokola jsem se ptala sama sebe "Co jsem udělala špatně?" "Co jsem jim všem udělala?". A to bylo přesně to, co jsem si zakázala dělat - litovat se a brečet nad rozlitým mlékem.

Samozřejmě jsem se svými vlastníma myšlenkami vydeptala do stavu, který se blížil psychotikému záchavu. Cestou z vlaku jsem šla naprosto klidně do obchodu. Do košíku jsem si hodila jedinou věc - žiletky. Bez přemýšlení jsem to zaplatila, přišla domů, napustila si vanu, jako by to snad byl nějaký obřad. Kdykoliv něco ve mě vykřiklo "nedělěj to!", tak jsem to s naprostým nezájmem a dětinským "stejně to nikoho nezajímá" popřela. Tak jsem se teda zase pořezala a co mě na tom všem nejvíc vyvádí z míry je to, že mi to připadalo jako jediné východisko. Jediná věc, kterou jsem mohla řídit nebo ovlivnit. Bez pláče, bez křiku a zoufalství. Stačilo pár tahů a všechno bylo najednou pryč. Uklidnila jsem se a pak jsem se normálně oblékla a šla se učit.
V takových chvílích si připadám, jak bych šla proti veškeré lidské přirozenosti. Cítím se jako stroj a ne člověk. Jako úplný psychopat bez svědomí. Normální člověk by mě označil za zvrácenou a ubohou bytost.
Dokážete si vůbec představit, že vás pokouší něco tak nepřirozeného jako je vzít žiletku a pořezat se? Že je to jako by před narkomana někdo položil dávku? Nechápu to. Sama to vůbec nechápu a chci toho nechat. Jenže okolnosti mi moc do karet nenahrávají. To že žiju sama mi často dovolí dělat skoro všechno, nikdo mě nevidí, nikdo o mě nic neví. Můžu jíst jak chci, spát kdy chci a klidně se i řezat jak chci. Ale nejsem tak slabá, abych tomu snadno podlehla.

Jaký je váš názor na sebepoškozování? Myslíte, že je to zvrácené? Máte třeba i vlastní zkušenost?

Asi jsem vás teď zaplavila negativními a možná i trochu morbidními tématy a tak bych chtěla nazávěr podotknout, že je mi už mnohem lépe. Ve škole se mi poměrně daří a s lidmi taky nemám žádný problém. Po nasazení léků na hypotyreózu (dysfuncki štíntné žlázy) jsem méně unavená a malátná. Doufám, že to teď zase chvilku vydržím bez záchvatů a paranoidních myšlenek.

Výsledek obrázku pro tumblr im insane