Březen 2017

Realita je můj věčný nepřítel

25. března 2017 v 16:12 | 00 |  My diary
Mám takovou otázku pro hraničáře, kteří čtou můj blog. Taky máte pocit, že když se u Vás delší dobu neprojeví žádný symptom, který by jste si uvědomovali, připadáte si jako by jste ani nebyli? Já jsem v poslední době úplně dezorientovaná...nevím, co se kolem mě děje. Snažím se něčeho chytit, ale mám pocit, že všechno kolem mě je takové utlumené. Chodím do školy, dopsala jsem závěrečnou práci, přijali mě na univerzitu...jenže je toho na mě moc. Snažila jsem se ze všech sil a asi jsem se přetáhla. Ale místo, aby se mi objevily panické ataky a deprese, tak se neobjevilo vůbec nic. Jsem tak mimo, že ani nemám deprese. Jsem sice malátná a unavená, ale nejsem smutná. Po všech mojich lekcích psychologie, které jsem tady hrdě vypisovala teď musím znít jako totální dement. Nedávno mě jedna známá pozvala na víno a nakonec jsme obě vypily po jedné flašce. Pak jsem dostala děsné okno, ale nezapomněla jsem, co jsem dělala večer předtím, ale spíš to, co jsem dělala měsíc před tím, než jsem šla pít. Asi už si víno pěkně dlouho nedám. Fakt vůbec nevím. Vzpomínám si jen, že jsem byla u N. v baru, kde pracuje jako brigádnice a povídala si s ní. Pak násedovalo několik dní děsných záchvatů pláče a sebelítosti nad něčím, s čím jsem se snad už měla dávno smířit - ztráta nejlepší kamarádky. Měla totiž nedávno narozeniny, takže jsem s ní přišla do styku a to mi neudělalo moc dobře. Ale po tom víně už nevím nic kolem. V deníku jsem našla děsně chaotický zápis, který byl místy rozmazaný, protože jsem ho asi totálně zkropila slzami. Nevím, jestli tohle vůbec dává smysl. Mně ne.

lost, pain, and quotes image

Ráda bych Vám, mým čtenářům ráda něco sdělila. Moc mě těší, že mi píšete a svěřujete se mi se svýmu problémy. Píše Vás stále více a tak bych jen ráda řekla, že komunikovat budu opravdu pouze přes můj mail mybpd@seznam.cz.

Facebook a další osobní informace nesděluji.

Je to kvůli mého soukromí, prosím pochopte to! Moc Vám dějuji za podporu. :-)

Náladovost lvl 90000

4. března 2017 v 22:18 | 00 |  My diary
Právě se nacházím ve velmi složité situaci, tedy pro hraničáře. Není nic horšího než stres a nervozita z nějaké velké události, u mě je to teď maturita. Ale může to být cokoliv co nějakým způsobem vaši emoční stabilitu, negativně i pozitivně. Událost může být klidně radostná, ale stejně vám to způsobí problémy. Cítím se teď tak hrozně nestabilní - nálady mi lítají nahoru a dolů jak na horské dráze. Dneska jsem celý den neskutečně podrážděná, nešťastná, naštvaná, znuděná...asi celé negativní emoční spektrum naráz. Je mi hrozně, ale nevím proč. Jely jsme s mamkou na nedalekou farmu podívat se jak to tam vypadá a jen tak se projít. Celou dobu jsem myslela, že mě z mamky trefí šlak. Pořád mě neskutečně štvala. Nejdříve do mě rýpala, protože jsem nechtěla sníst její jídlo (moc dobře vím, že knedlíky nejím), pak ani nevěděla, kde ta farma je (nezjistila si to) a nakonec do mě pořád jela kvůli mojí náladě. Už jsem to nevydržela a vyjela jsem po ní, že už mě to nebaví a aby mě už sakra nechala být. Pak jsem chodila po baráku a nadávala sprostě na všechno co se pohlo. Bože, jak já si to uvědomovala a chtěla přestat, ale nešlo to. Prostě jsem pokračovala a nadávala, spílala, stěžovala si. Tohle je naprosto hrozné. Říkáte věci, které říkat nechcete, ale ústa vám jedou na plno a ne a ne zastavit. Pak se nedivím, že se mnou nikdo nevydrží.
Jsem naštvaná i na sebe, ne jen na lidi kolem. Nejraději bych si vztekem vytrhala všechny vlasy. Jenže proč? To fakt nevím. Taková nádhera to je být hraniční.
V poslední době mě taky trápí jedna věc. Začal mi psát jeden kluk, kterému jsem někdě v opilosti dala malou pusu. Ale dokonce jsem si ho zapamatovala a byl mi sympatický. Pořád mi od té doby psal a teď mě pozval ven. Nakonec jsem souhlasila. Jenže teď si říkám, že jsem ho měla odmítnout. Tomuhle jde vyloženě o vztah a toho já nejsem schopná. Jestli se sblížíme, tak po mě určitě bude chtít intimnosti a to já nesnesu. Myslím, že o tom, jak to mám já osobně se sexem a intimnostmi napíšu článek, protože je to na více než pár souvětí. Každopádně se cítím totálně bombardovaná ze všech stran, nejradši bych se sbalila a někam utekla. Jenže to udělat nemůžu. Budu se držet dokud to půjde. Totální zhroucení můžu uskutečnit až po maturitě.

Související obrázek

Předmaturitní šílenství

2. března 2017 v 0:19 | 00 |  My diary
Po více jak měsíčním čekání jsem konečně dostala svou odpověď z univerzity v Anglii. Jsem přijatá na obor "učitelství angličtiny pro cizince" v kombinace s japonštinou. Tak jsem se na to těšila, ale radost mi vydržela jen chvilku. Musím totiž ještě udělat maturitu a potvrzení o přijetí na obor, který jsem chtěla stále ještě nedorazilo. Začala jsem přemýšlet, co všechno bude studium v Anglii obnášet a nějak jsem si tím zatížila myšlenky. Bojím se, že nezvládnu maturitu udělat do stanoveného průměru a začala jsem hodně stresovat. Cítím se zahlceně, mám pocit, že vůbec nic neumím, nemám to zorganizované a celkově mám ve všem úplný zmatek. Nevím, co mám dělat dříve. Nic nestíhám. Tohle nesnáším, vždycky mě to po čase úplně psychicky odrovná a já potřebuju čas na zotavenou.

Mluvila jsem o tom s rodinou. Nebyli z toho moc nadšení a ptali se mě, jestli vůbec budu schopná pracovat jako brigádník a do toho studovat a ještě žít v úplně jiném prostředí s jiným jazykem. Popravdě to nebudu vědět, dokud to nezkusím. Beru to tak, že to musím vyzkoušet. Jenže stejně jako jsem nevěřila, že by mě přijali, tak nevěřím, že udělám správně maturitu.
Naše škola je dost tvrdá, co se odborných předmětů ale i angličtiny týče.

Ve škole jsme se jako kolektiv tak nějak přestali hádat a napětí trochu povolilo. Začala jsem se tam cítit trochu lépe, ale pořád s nimi nejsem žádná velká kámoška. To ani neplánuju. Opravdu se teď modlím, abych to všechno dala aspoň tak, abych prošla. Kdyby ne, tak bych se asi úplně složila...No, nebudu přebíhat. Omlouvám se za svoji častou nepřítomnost, ale jsou 2 měsíce do maturit a já se naprosto nic nenaučila, takže jsem zahlcená.

school, true, and funny image