Duben 2017

Bolest, která zůstává

18. dubna 2017 v 15:44 | 00 |  My diary
Když se tak někdy zamyslím nad tímhle blogem a celkově nad vším, co jsem od toho dne, kdy to všechno začalo prožila - ušla jsem velký kus cesty. Byly to dlouhé měsíce i roky beznadějné snahy porozumnět něčemu, co je nad lidské chápání a to je lidská duše. Proč zrovna takhle a proč zrovna teď? Jaká je příčina toho, že se má mysl takhle pokroutila a zkomplikovala mi život? Takové otázky jsem si pokládala snad celý život. Nicméně jsem se díky své zvědavosti a úsilí naučila to, že je zbytečné se tímhle vůbec zabývat.
Mnoho z nás chce vědět, proč trpí. Proč zrovna my máme BPD, OCD, schizofrenii, bipolární poruchu apod...Ale i přes četné rozdíly v diagnóze, symptomech a vnímání světa - všichni trpíme. Nemoci duše jsou kruté, zákeřné a okolím nepochopené do té míry, že by se jejich existence dala některými chytrými hlavami úplně zpochybnit. Mnozí věří, že něco, jako je psychická porucha ani neexistuje. Ale k čertu s takovými lidmi. Kdykoliv na nějaké narazíte, pošlete je prostě pryč i s jejich přelomovými názory o tom, jak vyléčit depresi prostým "vstaň a jdi mezi lidi, jdi něco dělat". Cílem tohoto článku ale není pomlouvat lidi bez pochopení pro psychické poruchy...spíše jsem si chtěla srovnat myšlenky a tak trochu zapolemizovat.

I přes to, že se s BPD bojuji už více než 4 roky a poctivě se léčím 2 roky, jedna věc se stále nemění. Lidé ke mně přicházejí a zase odcházejí, věci se mění do takové míry, že už se nestíhám orientovat v tom, co se vlastně změnilo ve mně. I když už jen minimálně zažívám panické ataky, výbuchy pláče a epizody deprese, sebepoškozování jsem omezila na nejmenší možnou míru a příbuzní tvrdí, že jsem udělala obrovský pokrok, stejně mám pocit, že se toho moc nezměnilo. Pořád zažívám velké vnitřní bolesti a beznaděj, ale jsem otupená. Když jsem před lety své symptomy nedokázala ovládat, ztratila jsem tím důvěru rodiny a skoro všechny přátele. To pro mě byla obrovská rána a zároveň motivace. Už jsem nikdy nechtěla být hysterická, manipulativní a závislá na všech kolem sebe. Odpoutala jsem se od lidí a žiju sama za sebe. Ale upřímně...je to pro mě hrozně těžké. Jsou chvíle kdy jsem hodně šťastná a život mě moc baví, ale někde uvnitř přetrvává něco jako pocit, někdy je to jako takový vnitřní šepot. Tenhle pocit se mě pořád ptá "Co tu vlastně děláš?" "Kdo tě vlastně potřebuje?" "Čeho tímhle hodláš dosáhnout?. V poslední době je to silnější než kdy dříve. Naposledy jsem tohle cítila před tím, než jsem šla do léčebny.
Snažila jsem se svůj život přizpůsobit tomu, abych neobtěžovala své okolí, abych pro ně nebyla přítěž. Aby nemuseli poslouchat moje výbuchy pláče a bědování nad životem. Jenže uvnitř jsou pro mě některé věci hodně těžké zvládnout a já se s nimi neumím vyrovnat sama. Neustále mě provází ten hrozný pocit, že mi nikdo nerozumí a že vlastně nikdo ani nechce. Pořád v hlavě slyším myšlenky jako "nikoho nezajímáš", "nikdo s tebouu nezůstate" a nebo "to je proč tě všichni opustili" a bla bla bla...Bojím se před všemi projevit jakýkoliv náznak toho, že trpím, aby mi zase nezačali vyčítat to, jaká jsem. Nemůžu je z toho vinit, taky bych nechtěla trpět někoho jako jsem já. Jenže co s tím asi dělat? Léky, terapie, zdravý životní styl apod. To je všechno moc hezké, ale nakonec jsou to všechno jen pozlátka zakrývající fakt, že jsem v tom úplně sama a cítím se prázdně.

Nechci dumat nad smyslem toho co dělám, vlastně ani nechápu, nad čím tady vlastně přemýšlím. Spíš mě děsí myšlenka na to, že takhle to bude pořád. Možná ne, ale stejně se bojím. Fakt, že jsem schopná nepředstavitelně trpět jen kvůli malému slůvku, pohledu nebo letmého dotyku mě děsí. Děsí mě, že takhle budu pokračovat. Snažím se říkat si, že o nic nejde a já ze všeho jen dělám vědu. Ale...však to znáte. Ten pocit, když se vám žal rozlévá z hrudi do celého těla a otupuje všechny smysly, drtí spánky a nutí vás běhat jako šílence a ubližovat si všemožnými způsoby. Je to boj. Je to těžké a bolestivé a někdy to chci vzdát. Ale už jenom kvůli tomuhle blogu se na to nesmím vykašlat. To, že někomu pomáhám je pro mě hrozná podpora. Jsem ráda, když můžu někomu ulevit a ujistit ho, že v tomhle pekle není sám.

Tímhle bych jen chtěla říct všem, kteří jsou zoufalí a bojí se, co s nimi bude - nebojte, jsme na tom všichni stejně. A zvládneme to společně.

quote, Devil, and hell image


Velikonoční párty

16. dubna 2017 v 13:15 | 00 |  My diary
Jelikož jsou tady svátky, řekla jsem si, že bych o sobě měla dát aspoň vedět na blogu. Bohužel jsem se v poslední době nemohla ovládnout a zase se uzavřela do sebe. Bylo pro mě hodně těžké příjt do kontaktu s někým jiným než s rodinou a hodně těžko se mi i odepisovalo na zprávy. Zkrátka jsem bojovala s obrovskou nechutí jakkoliv komunikovat se světem. Trochu mě rozveselilo setkání s mým kamarádem z léčebny, který trpí OCD (obsedantně-kompulzivní poruchou) a úzkostmi. Sedli jsme si do čajovny a mě došlo, že nejsem jediná, kdo je šíleně paranoidní. Oba jsme měli stejné pocity ohledně chůze po ulici, pobytu v místnosti s lidmi a celkově ohledně vtíravých myšlenek.

V poslední době mi dělá problém i jít po ulici, protože mám pocit, že se na mě lidé dívají z oken. Někdy dokonce i vidím, jak se hýbají záclony. Nicméně vím, že je to jen v mojí hlavě. To je podstatné, nevěřit vlastním myšlenkám. Oproti tomu můj kamarád si pořídíl obušek a nosí ho schovaný v kabátě, "kdyby náhodou". Do takového bodu jsem zatím nedošla a cítím se trochu lépe, i když jsem se ho samozřejmě snažila přesvědčit, aby obušek nechal doma. Někdy dokonce zapomenu, jak jsme oproti běžným lidem znevýhodnění. Zatímco ostatní si užívají svého každodenního života a behěm procházky po ulici přemýšlí například na tím, co si dají k večeři, my...máme pocit, že na nás zírá celá ulice a jsme z toho úplně mimo. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak je těžké s takovými pocity denně fungovat.

Nedávno jsem měla opět možnost ověřit si svoji neuvěřitelně proměnlivou osobnost v praxi. Dvě známé mě pozvaly na párty do sousedního města, kde na mě čekal i jeden kluk, který se o mě v posledních měsících intenzivně zajímá a bombarduje mě zprávami na facebooku. Už jsem udělala snad všechno proto, abych ho od sebe odehnala, protože je to takový typický "obyčejný" kluk, který by zřejmě pro moje výbojné chování neměl pochopení. Na party jsem se ale snažila chovat se rezervovaně. Po pár drincích jsem ale nějak selhala. Během hodiny jsem se znala s půlkou klubu a pořád byla v kruhu lidí. Jak se to stalo? Byla jsem totálně antisociální ani ne hodinu předtím! Když jsem pak v půlce akce, úplně zhulená, přišla do klubu, díval se na mě s otevřenou pusou. Asi mě na takový typ člověka zrovna neodhadnut...no, to já sebe taky ne. I přes to mi však druhý den napsal s tím, že je mu se mnou hezky. Lži. Jsem znechucená tím, že mě neposlal někam. Moje snahy naznačit mu, že nejsem to, co by chtěl úplně selhaly. Snažím se tímhle lidi chránit a nenechat je, aby si o mě udělali mylné představy, protože nikdy nevím, co udělám a jak se budu chovat v příštích dnech. A není nic bolestivějšího, než pak poslouchat výčitky o tom, že ten druhý si to "takhle" nepředstavoval.
Asi jsem v tomhle postu jednoduše shrnula podstatu "odtažitosti" hraničních lidí a ano vím, zase "strach z opuštění". Je to prevence před tím, než zase vypadnete z role a druzí vás za to odsoudí. Možná jsem krutá, ale je to pro jeho dobro.

Ale dost o psychologii. Ráda bych všem popřála krásné Velikonoce a pohodové svátky!

easter, egg, and happy easter image



Hraniční porucha a sexualita

2. dubna 2017 v 21:39 | 00 |  Články
Konečně jsem se rozhodla napsat něco obsáhlejšího a to slibovaný článek o sexualitě hraničních lidí. Tohle téma je trochu složité a velmi individuální, takže se samozřejmě nejedná o žádný popis vzorců chování, které se musí objevit u každého člověka s BPD. Sexualita je pro mnoho (spíš většinu) lidí nedílnou součástí života a tak si myslím, že bych se tomuto tématu měla také věnovat, i když je to pro mě trochu složité. Tímto článkem bych také ráda vyvrátila mýty, které o sexuálním životě hraničních lidí panují mezi veřejností. Nejprve bych chtěla shrnout základní fakta, kterým se budu níže podrobněji věnovat.

BPD a sexuální orientace
Obecně lze říci, že BPD je tak komplexní porucha, že je zde hned několik faktorů, které ovlivňují sexualitu pacientů. Jako první je tady problém s vnímáním vlastní identity - jedinec si není jistý svou sexuální orientací, preferencemi a někdy dokonce ani svým pohlavím (transexualita). Jelikož se hraniční porucha projevuje už v pubertě, mnoho z nich si myslí, že je to jen teenagerská nejistota, ale tyto pocity přetrvávají většinou dlouhodobě. Proto si hraniční lidé nejsou jistí, zda chtějí být s partnerem stejného nebo opačného pohlaví a z toho plynou velké vnitřní rozbroje a dilemata.


BPD a sexualita
Jedním z nejčastějších tvrzení, se kterými se setkáváme u psychiatrů nebo i v odborných publikacích je, že hraniční lidé jsou promiskuitní, sexuálně nadměrně aktivní a také příliš nedbají o bezpečnost při sexu. Toto tvrzení je do jisté míry pravdivé, ale neplatí u všech hraničních lidí! Promiskuita a sexuální hyperaktivita často souvisí se snahou vypořádat se s negativními stavy a jakýmsi únikem od reality stejně jako jsou drogy nebo alkohol. Také je zde potřeba zaplnit prázdnotu uvnitř pomocí kontaktu s druhou osobou (většinou neúspěšně). Toto chování však není výsadou všech. Existují mnohem méně impulzivní typy hraničářů, kteří mají k sexu naopak velmi negativní postoj a vůbec ho nevyhledávají. Opět se zde objevuje vzorec černobílého vidění - buď jsem sexuálně nadměrně aktivní nebo se naopak sexu vyhýbám jako čert kříži. Zlatá střední cesta téměř neexistuje, protože pro hraniční lidi je extrémě těžké navázat zdravý a slouhotrvající milostný vztah.

BPD a vztah k sexu
Jak jsem již zmínila, sex je pro hraniční lidi něco jako únik od negatiních emocí - vztek, smutek, osamělost, nuda nebo zklamání a také snahou vyrovnat se s pocity prázdnoty. Existují však také protipóly, lidé sexuálně neaktivní, kteří často mají negativní zkušenosti z dětství. Mnoho hraničních lidí v dětství prodělalo nějaké trauma, často sexuálního charakteru (zneužívání, znásilnění) ale svůj podíl může mít také pouze fyzické a psychické týrání či šikana. Z toho pak vyplyne strach ze sexuálního styku, ale obecně také z jakéhokoliv intimního kontaktu s druhou osobou.

Já a sexualita
Důvodem, proč nerada slýchám, že lidé s BPD jsou vlastně všechno jen promiskuitní děvky je ten, že já sama jsem spíše naprostým opakem takového označení. Je mi skoro 20 a nikdy jsem s nikým nespala a upřímně ani nechci. Mí blízcí už mi několkrát říkali, abych s tím už něco udělala. Většinou jsem slýchala kecy jako "až přijde ten pravý, tak ti to půjde", ale o to vůbec nejde. Problémem je, že se neuvěřitelně děsím blízkého kontaktu s druhou osobou a snad úplně nejvíc sexu. Když si představím, jak se mě někdo dotýká tak se mi zvedá žaludek. Bojím se, že mě jen zneužijí a odkopnou a proto se vyhýbám jakémukoliv fyzickému kontaktu. Sice jsem si už zkusila jaké to je se s někým líbat, ale připadalo mi to jaksi nechutné a hlavně kontraproduktivní. Nic jsem necítila. Možná je to o lásce, možná o mém traumatu z dětství (nic sexuálního to ale nebylo). Mám tak negativní vztah ke svému tělu a obecně ke kontaktu s lidmi, že nejsem schopná to překonat a ani nechci. Líbí se mi to tak, jak to je. Ráda bych jednou měla partnera a možná i děti, ale bohužel. Není to tak, že by mě sex nezajímal, ale když přijde na věc, chce se mi zvracet. Měla jsem jednoho přítele a doufala jsem, že to překonám, ale po roce chození jsem to vzdala. Nejvíce mě rozčiluje, že partnerský vztah je podle většiny lidí založený hlavně na sexu. Pro mě je to až na posledním místě. Pokud bych měla partnera, chtěla bych, aby jsme si hlavně povídali, jezdili na výlety a trávili spolu čas...jenže zatím jsem se setkala jenom se zklamanými pohledy a jakýmsi "tak kdy už se se mnou konečně vyspíš?". Cítím se do toho nucená nejen klukem, ale také okolím. Všichni mi pořád vypráví, jak je sex úžasný, jak je láska úžasná. Jenže oni nemají BPD. Ani nevím, jak to více vysvětlit. Věřím, že se mezi čteníři mého blogu najde někdo, kdo vnímá sex podobně.
Výsledek obrázku pro asexuality