Červen 2017

Deprese

29. června 2017 v 11:34 | 00 |  Obrázky a citáty
Na nebi se rojí mraky,
slyším její malé kroky,
ve stínech se schovává,
nenápadně vypadá.

Čeká na svou příležitost,
předvést mi svou důležitost.
Převzít zase kontrolu,
na opuštěném ostrovu.

V hlavě slyším dunění,
stále žiji v domění,
že se ke mě nevrátí,
že ten žal se někam ztratí.

Ona je však připravena,
vplížit se mi do života.
Zpomalit můj času tok,
uvěznit mě do zlých mdlob.

Den za dnem rychle plyne,
štěstí pomalinku hyne.
Mysl má je otupená,
z těla všechna síla prchá.

Nevěřím už na zázraky,
ukrytá před jejich zraky.
Zraky těch co netuší,
co mám právě na duši.

Ale já ji porazím,
úsměv zase nasadím.
Budu se jí tiše smát,
až půjde zase sama dál.

Dream, quote, and sad image


Mám BPD. A co teď?

4. června 2017 v 15:32 | 00 |  Léčba
V poslední době se hodně rozrůstá zájem o hraniční poruchu, což mě nesmírně těší. Stále více lidí dělá videa, kde sdílí své pocity a informace nabyté z různých zdrojů, což přispívá k lepší informovanosti nejen nemocných, ale také veřejnosti. Svůj blog jsem založila nejen jako zdroj informací, ale také jako jakési "okno" do vlastní duše postižené hraniční poruchou. Z počátku jsem marně hledala jakékoliv materiály či informace v češtine, ale doba se mění. Snad už nás lidé jednou nebudou mít jenom za hysterky a hysteriky, ale budou nás brát jako lidské bytosti, které se opravdu musí v životě ohánět, aby zvládali svou nemoc. Nicméně nejsem naivní a vím, že se to možná nikdy nepovede, ale za pokus to stojí.
Z vlastí zkušenosti vím, jak je těžké najít porozumnění a oporu v lidech, kteří se s podobnými problémy nikdy nesetkali. Cítila jsem se izolovaná, šílená a sama. Díky tomuto blogu ale začínám zjišťovat, že zdaleka nejsem sama a je tu spousta lidí, kteří trpí stejně jako já.
Proto bych ráda napsala článek o tom, kde přesně hledat pomoc, když zjistíme, že trpíme hraniční poruchou osobnosti. Dnes už je mnohem snažší najít pomoc, než tomu bylo v dřívějších dobách. K tomu přispívala nejen nulová informovanost a neochota terapeutů podávat jakékoliv informace pacientům, ale také stigmatizace této poruchy. Ale nezoufejme, časy se mění!

Mám BPD. Co teď?
Jste zmatení. Právě jdete od svého psychiatra, ke kterému jste se dostali bůhví jak a v ruce držíte papír s diagnózou F60.3 - Emočne nestabilní porucha osobnosti, hraniční typ. Doma hledáte na internetu různé informace, ale nikde nic, co by vám dávalo smysl. To přece nejsem já! Anebo vám naopak smysl dává všechno. Ten první pocit, který jsem měla, když jsem se to dozvěděla byl blízký panice. Nejsem normální!
Důležité je zůstat v klidu a nesnažit se vymazat si to z hlavy drogami nebo alkoholem. Zhluboka se nadechněte a začněte jednat.

1. Dobrý psychiatr
Ze všeho nejdříve je nutné najít vhodného psychiatra, který není skeptický a bere vás vážně. Jakmile uvidíte nezúčastněný výraz a znuděnou řeč těla - rychle pryč! Nicméně psychiatr by vás neměl litovat, jen podpořit. Není žádoucí se nafixovat na svého psychiatra, takže to musí být někdo laskavý, ale zároveň si držet odstup. Základním úkolem psychiatra je vybrat vhodnou medikaci a doporučit terapii. Dávejte pozor na přílišné dávky léků nebo hodně rychlé změny v medikaci. Někteří doktoři mají tendence typu "Je Vám lépe - uberem. Je Vám hůře - přidáme." To je špatný přístup, doktor by měl dávky léků snižovat postupně a s odstupem a ne podle vaší momentální nálady. Ta se totiž mění jako počasí. Když Vám na další 3 měsíce sníží dávky, tak se může stát, že za měsíc už budete ve špatném stavu. To je má zkušenost. Psychiatry je dobré hledat déle a všechny si poctivě obejít nebo si přečíst doporučení. Pokud máte kamaráda nebo příbuzného, který vám někoho doporučí, tím lépe.

Související obrázek

2. Dobrý psycholog nebo terapie
Jakmile máme zvládnuté léky, je na čase najít dobrého psychologa. Toho vám může doporučit psychiatr anebo ho můžete vyhledat sami. Opět platí to samé, co u psychiatra - vybírat pečlivě. Psycholog by na vás neměl spěchat a hlavně všechno jen tupě neodkývat. Zase je nutné, aby se o vás zajímal. Není nic horšího, než znuděný psycholog, který si s vámi odsedí tu svoji hodinku a hurá domů.
Co se terapie týče, tu by měl navrhnout psychiatr. Nejlepší je skupinová terapie, pokud se na ni cítíte. Já s ní měla velký problém, ale nakonec jsem si zvykla. Dá se absolvovat v rámci léčby v léčebně anebo se na ni dá docházet ambulantně. Záleží na vašem stavu. V léčebně je obyčejně terapie velmi intenzivní a probíhá i dvakrát denně. Musíte se připravit na to, že to není jen na měsíc nebo dva. Může to trvat roky. Doporučená doba léčby pro hraniční poruchu jsou aspoň 4 roky. To znamená pravidelně docházet na terapii, brát léky a využívat i jiné způsoby léčby - poctivě.

Výsledek obrázku pro therapy

3. Prevence
Nejdůležitější částí léčby jsme my sami. Ani ty nejlepší doktoři nebo léky nás nezachrání, pokud se nebudeme sami snažit. Nejlepší taktikou je zjistit, co nás dostává do nejhorších stavů a snažit se tomu vyhnout. Pokud mi například nedělá dobře opíjení se do noci a kouření marihuany, budu se snažit tomu vyhnout. Pokud vím, že když nespím, jsem na tom špatně - budu se snažit spát i kdybych měla brát prášky na spaní. Zkrátka vyhýbat se situacím, u kterých víme, že nás dostávájí do psychických problémů.
Je samozřejmé, že se úplně všem nevyhneme. To, co se stane v práci nebo ve vztahu s partnerem nemůžeme úplně sami ovlivnit. Pro tento případ je dobré naučit se tyto situace zvládat alespoň tak, abycom nekončili s pořezanýma rukama nebo hrstí prášků v žaludku.
Jamile ucítíme, že to ná nás "jde", budeme se snažit najít něco, co nám alespoň trochu uleví. Pokud bude opravdu zle, pomůžou léky - ale jen v případě, že nemáme tendence do sebe nasypat celou krabičku. Jinak je nejlepší vyhledat odbornou pomoc (psychiatra nebo psychologa -objednat se třeba hned na další den). Z počátku jsem nemohla žádný "breakdown" přečkat aniž bych se nepořezala. Pak jsem s tím ale chtěla skončit a tak jsem se naučila dávat všechny ostré předměty z dosahu. Žiletky jsem vůbec nekupovala, holítka jsem schovávala u mamky, abych je nenašla a nože máme doma moc tupé. To samé alkohol a drogy. Všechno pryč!
Můj nejlepší tip je přetrpět to ve společnosti někoho blízkého...před kamárádkou nebudete mít takovou chuť zarýt do sebe žiletku nebo spolykat prášky. Zní to možná dost hrozivě, ale bohužel je to u mnoha az nás běžné. Tím nechci někoho děsit a už vůbec ne říkat, že je to normální chování, ale psychická bolest, se kterou se potýkáme nás k tomuto jednání nepřímo dohání. Blízký člověk nás dokáže rozptýlit, rozveselit a hlavně dodat pocit, že život je o něco snesitelnější. Proto je důležité obklopovat se lidmi, kteří nás nebudou kritizovat a dokáží to s námi vydžet (pochopení však od zdravého člověka čekat nemůžeme!).

Výsledek obrázku pro thinking

4. Nevzdávat se!
I když se nám stane, že se sem tam zhroutíme, nesmíme ztrácet naději. Co nás nezabije, to nás posílí. Život s hraniční poruchou osobnosti je jako jízda na horské dráze - je plný pádů, ale také neskutečných úspěchů. Je důležité si uvědomit, že nikdy nejsme pořád jen dole a nebo pořád jen nahoře. Je třeba si říct, že ať už jsem na tom jakkoliv špatně, bude zase líp. Zůstat silný a nehroutit se z každého propadu je základem úspěšné léčby. Nevzdávat se a pokračovat. Není to zbytečné. Jednou si uvědomíte, že jste odolnější a jen tak něco vás už nepoloží. Chce to cvik a vytrvalost. K pomoci nám může být doktor, který nás nasměruje, nebo rodina a přítelé. Hlavně se nevzdávat!

quote, be yourself, and hope image

Upozorňuji, že každý tyto rady nemusí využít. Sestavila jsem je na základě vlastních zkušeností a informací, které mám od ostatních hraničářů. Byla bych moc ráda, kdybyste v komentářích sdíleli své vlastní rady a zkušenosti. Co pomáhá Vám? Jak jste se naučili zvládat některé situace? :)